Souboj s časem

Tereza Pospíšilová, Michal Mudra, Zuzka Vrbková, Edita Svatošová, Lukáš Bricín

Kritické situace lásky (film bez mluveného slova)

Tereza Pospíšilová, Edita Svatošová, Michal Mudra, Veronika Jelínková/Kateřina Čížková, Městská knihovna Rakovník

K naší velké radosti a překvapení získaly Kritické situace lásky první místo na festivalu amatérského filmu Slanfest!

Tereza (původní znění z dob zveřejnění filmu): Tento film má pět minut a je mezi mými diváky nejoblíbenější. Jednou jsme s Editou brouzdaly rakovnickou knihovnou a pozorovaly lidi skrze regály s knihami. Editu napadlo, že by vypadalo zajímavě natočit šot jen skrze ty regály. Hned jsme vymyslely příběh, jak někdo někoho zabije knihou :-) Nakonec jsem napsala scénář nebo spíš povídku o holce, která přistihne svého kluka v knihovně s jinou a umlátí ho knížkou. Původně tam, ale byly rozepsané dialogy a myslím, že nebyly zdaleka tak vtipné jako nápad s knížkami. Kritické situace lásky se natáčely na dvakrát a máme vlastně štěstí, že se první verze nepovedla. Poprvé jsme natáčeli ve složení: já a Edita - režie, Michal a Verča - přistižený pár, já - ta co je přistihne. Natáčeli jsme na analogovou kameru, kterou měla Edita půjčenou. Kvůli špatné baterii v kameře jsme museli dost spěchat a udělali jsme ve filmu pár základních chyb, které by se nedaly odstranit ani dobrým střihem. Asi až po roce jsme se ke Kritickým situacím lásky vrátili a už s digitální kamerou. Obsazení bylo původní až na Veroniku, která zrovna neměla čas a musela ji vystřídat Katka. Tentokrát jsme věděli, že máme víc času a také už jsme věděli jak na to, takže jsme byli o dost uvolněnější. Už nevím přesně, jak přišel ten skvělý nápad s knížkami, ale začalo to nejspíš tím, že někoho z nás napadlo dát Káťe do ruky knížku s názvem Chov prasat. Přišlo nám to vtipné, ale pak jsme objevily knížku Kritické situace lásky, která celý film vystihovala a dala mu i jméno. Poté jsme začali objevovat neskutečné množství knih, které se svými názvy hodily do našeho filmu a spousta z nich se dala použít i jako přímá řeč mezi hlavními hrdiny. Dialogy jsme úplně vypustili a nahradili je knížkami. Také Editina role kolemjdoucího, který se vysmívá milostnému trojúhelníku a projde „náhodou" kolem s knihou „Když je váš miláček lhář", vznikla naprosto spontánně. Další zajímavostí je, že jsme si do knihovny museli přinést vlastní knihy :o). Poněvadž se v knihovně nesmí házet s knihami, museli jsme si na jeden z posledních záběrů, kdy na Michala vysypu všechny knihy z regálu, přinést plný batoh vlastních knih z domova. Ale myslím, že toho si ve filmu nikdo nevšimne. Je paradox, že tenhle film, který jsem měla hotový (sestříhaný i ozvučený) během jednoho odpoledne, je oblíbenější než celá Země bláznů nad kterou jsem strávila 3 měsíce práce.

Edita (původní znění z dob zveřejnění filmu):

V podstatě to bylo nejsvižnější natáčení, které jsem zatím zažila. Dost tomu pomohlo to, že jsme si to tam natočili jednou analogovou kamerou a museli přemýšlet nad stříháním, o to snadnější bylo potom to druhé natáčení. Původně měli herci mluvit, ale to se asi opakuju po tom všem co je napsané výše, takže asi takhle: bylo to skvěléí a byla bych ráda, kdyby další natáčení vypadalo minimálně takhle. A další třívteřinový štěk by mi vůbec nevadil :-)

To Be Free (videoklip)

Tereza Pospíšilová, Kristýna Benešová

Tereza (původní znění z dob zveřejnění filmu):Můj první samostatný filmový pokus. Ve druháku k Vánocům jsem dostala digitální kameru. Chtěla jsem vyzkoušet, co to dokáže a hlavně sem se chtěla naučit s mým střihovým programem (tehdy jsem měla Pinnacle studio 8). Napadlo mě, že si natočim vlastní videoklip. Vybrala jsem si písničku od Mika Oldfielda To be free. Nepsala jsem žádný scénář. Jen jsem měla v hlavě neurčitou představu, jak bych chtěla, aby to vypadalo. Podařilo se mi přemluvit Kristýnu, aby mi dělala herečku. Děj je zhruba takhle: Kristýna přijde domů zničená a unavená ze školy. Vysype všechno učení z tašky na postel a zhnuseně se svalí do křesla. Po chvíli se zvedne a zadívá se z okna.

Zatouží vyběhnout ven, osvobodit se a nechat všechny starosti za hlavou. Vrhne se ke skříni a vyhází z ní všechno, dokud nenajde šaty, které hledala. Do této chvíle je film černobílý. Chtěla jsem tím vystihnout její náladu. Od chvíle kdy si obleče své šaty, ve kterých se cítí svobodná, se film vybarví (šaty původně měly být dlouhé, rozevláté, ale skutečnost dopadla trochu jinak a myslím, že je z toho filmu je trochu vidět, jak si Kristýna v těchto šatech připadá :). Kristýna vybíhá z domu a běží směrem k lesu, skáče do louží, běhá mezi stromy, točí se ve větru, zkrátka blbne a je šťastná. Končí to tím, že vyleze nahoru na skálu, roztáhle ruce a nechá si vlasy cuchat silným větrem. Konečně si připadá svobodná. Natáční nám zabralo skoro celý den. Bylo to 4. února (pamatuju si to, protože ten den mam zrovna narozeniny:o) a byla zima, ale myslim, že to nebylo tak hrozný (mohlo mrznout nebo padat sníh). Hlavním úkolem Kristýny bylo běhání, lezení po stromech a tak :)

Aby Kristýně nebyla zima navlíkla si pod šaty tepláky, které před každým záběrem vyhrnula nad kolena, aby nebyly vidět. Samozřejmě měla i bundu, kterou si oblékala hned po skončení záběru (nechci vypadat jako režisér, kterej týrá herce:o). Nejlepší je když jí v nějakém záběru, kde tak romanticky pobíhá mezi stromy, vykouknou zpod šatů ty hrozný tepláky :-)) Nebo když běží s botama obalenýma bahnem atd. Nevím, jestli se mi v To be free podařilo vystihnout to, co jsem zamýšlela, ale když jsem hotovou verzi prvně pustila kamarádům, tak byli všichni nadšení. Ale když ho někde pouštím společně s Kritickými situacemi lásky a Zemí bláznů tak nikoho nezaujme. I když je fakt, že jsem s ním dokonce vyhrála cenu diváku na jednom festivalu v Brně (hlasovalo pět lidí, z toho dva pro To be free :o)))

Kristýna Benešová (původní znění z dob zveřejnění filmu):

Vzhledem k mým zálibám mě nikdy ani nenapadlo, že se dostanu k amatérskému filmu. Na začátku druhého ročníku nám ale spolužačky Tereza Pospíšilová a Edita Svatošová představily svůj film Souboj s časem, který vznikl během letních prázdnin. Upoutalo mě téma i odhodlání holek, a tak když mě Tereza oslovila s tím, že během jarních prázdnin chce natočit videoklip na píseň Mika Oldfielda To be free, neváhala jsem a na spolupráci jsem jí kývla. Videoklip jsme natáčely v Lubné v únoru 2004. Natáčení nebylo nijak náročné, teda až na tu zimu… :o) Jediným hercem ve videoklipu jsem byla já a má úloha spočívala v tom, že jsem běhala po lubenské Skalce.

Země bláznů

Tereza Pospíšilová, Michal Mudra, Kristýna Benešová, Jiří Bláha, Kateřina Čížková, Veronika Jelínková, Radek Mudra, Jan Neumann, Jana Civínová, Martin Karnet, Zuzana Štíchová, Zuzana Vrbková

Tereza (původní znění z dob zveřejnění filmu):

Nebo taky Utopie, což byl původní pracovní název) je sci-fi thriller. Vychází z myšlenky, že svět kolem nás vlastně nemusí být takový, jak se nám na první pohled jeví. Jednoho „krásného" dne, když jsme s Michalem odcházeli ze školní jídelny, mi sdělil, že ho napadl dobrý námět na film. Když mi začal vysvětlovat něco o lidech, kteří se navzájem nevidí, chvíli jsem přemýšlela, jestli nám do toho jídla náhodou nepřidali nějaké halucinogeny. Po chvíli jsem se ujistila, že jde jen o jednu z mnoha Michalových filozofických nálad. Tedy nic nebezpečného :o))

Asi po půlhodinové diskusi jsme se dohodli, že bude nejlepší to sepsat a pořádně probrat někde v klidu. Zašli jsme tedy na večeři do Pamíru a po posilnění výborným perským jídlem jsme se dali do vymýšlení nového filmu. Delší dobu trvalo, než jsme se konečně shodli na počtu lidí v partě a především na tom, kdo koho vidí a koho ne. Měli jsme z toho takovou radost, že jsme úplně zapomněli na čas a nakonec musel Michal sprintovat na intr aby nedostal vynadáno za pozdní příchod :) Michal sepsal základní osnovu příběhu a byl tak hodný, že mě nechal, abych si to upravila podle svých představ a rozepsala do podoby scénáře. Ještě před tím jsem si ale z řad mých spolužáků vyhlédla lidi, kteří by byli schopní a ochotní si v našem filmu zahrát. Role jsem potom psala přímo jim na tělo. Samozřejmě jsem nezapomněla obsadit také sama sebe, jak mi někteří neustále vyčítají:). Jsem ale toho názoru, že se dá zvládnout film režírovat a zároveň v něm i hrát. Není to sice lehké, ale jde to. A navíc já se při hraní neskutečně vyblbnu a to mi za to stojí!:-)

Termín natáčení jsme stanovili na první týden v srpnu 2004. Sbalili jsme batohy a stany a vydali se do Žihle, kde jsme na jedné louce postavili tábor. Natáčelo se neustále: Po cestě do Žihle, cestou do tábořiště, při stavbě tábořiště, ve dne, v noci. . . Prostě pořád.

Po celou dobu natáčení jsme bydleli na louce, stejně jako hlavní hrdinové našeho příběhu, proto nám, myslím, nedělalo velký problém se do svých rolí vžít. Trošku problém byl s jídlem. Pokud by nás paní Mudrová občas nenakrmila, nevím jak by to s námi dopadlo. Během dne neměl nikdo myšlenky na shánění jídla a tak se občas stalo, že jsme večer zjistili, že k večeři nám zbylo jen pár sušenek :). Navíc jsme byli líní něco vařit, takže jsme měli za celé natáčení jedno teplé jídlo: špagety (a bez kečupu:o))).

Další věcí, která nám znepříjemňovala natáčení, byl hmyz. Občas jedna nejmenovaná herečka Katka :-))) vylítla ze stanu s prohlášením, že tam má pavouka nebo škvora a že tam prostě spát nebude. Následovala ji Kristýna, která se svým obvyklým flegmatismem prohlásila, že má na noze malé roztomilé klíšťátko :). Potom už jen stačilo, aby Veronika nebo kdokoliv jiný přiběhl s tím, že omylem šlápl do vosího hnízda, kterých bylo na louce, kde se stanovalo, požehnaně a nálada byla dokonalá. Když k tomu ještě připočtete únavu ze zběsilého tempa natáčení, nesnesitelné vedro během dne a rejžu, která pořád nadávala, že je jí v noci ve spacáku zima a že určitě nastydne:), potom trochu ponorkové nemoci a opět jednu nejmenovanou herečku, která si až během natáčení vzpomněla, že se vlastně bojí v noci v lese… No, bylo to opravdu jak v Zemi bláznů ;o)))

Možná už se k vám donesla historka, jak jsem si hotovou Zemi bláznů nechtěně vymazala z počítače ještě dřív, než jsem si všechno stačila zazálohovat. Pokud se vám taky někdy stalo něco podobného, určitě budete chápat, jak mi asi tenkrát bylo. Ať už ale nadávám a shazuji vinu na cokoli od blbého počítače, přes blbej střihovej program až k nepřízni osudu, nakonec si stejně musím přiznat, že za všechny problémy si můžu jen a jen já sama! :) Takže mi nezbylo než sednout na další měsíc k počítači a všechno sestříhat znovu.

Nikdy mě nenapadlo pustit tento film v kině. Když jsem Zemi bláznů vysíleně dokončila, pustila jsem to hercům a pár kamarádům, kteří se na natáčení vůbec nepodíleli, abych taky měla nějaký objektivní, nezúčastněný názor. To oni přišli prvně s nápadem, že bych to měla pustit veřejnosti v kině. Řekla jsem si, že bych to mohla zkusit. Domluvila jsem pronájem sálu, vytvořila filmové plakáty, pozvánky a upoutávku do místní kabelové televize a pak už jsem jen čekala, jestli v tom kině nebudu sedět sama :).

Sama jsem tam rozhodně nebyla. Už půl hodiny před začátkem promítání se kino začalo nebezpečně zaplňovat lidmi a mně začali nebezpečně pracovat nervy. Vůbec jsem nechápala, jak mohlo tolik lidí přijít na můj (amatérský!) film. Nejhorší byly pochybnosti, jestli je ten film vůbec dobrý a jestli všichni ti lidé nebudou znechuceně odcházet domů. Ale nic takového se nekonalo. Lidi tleskali a ohlasy byly taky docela pozitivní, dokonce i v novinách! Ale, snažím se držet při zemi, vím, že je v tom filmu spousta chyb a věcí, které se daly udělat lépe. Každopádně to určitě je film, který má hlubokou myšlenku a myslím, že za zhlédnutí stojí.

Kateřina Čížková (původní znění z dob zveřejnění filmu):

Všechno to začalo přelomem dubna a května loňského roku. Bylo to asi takhle: „Káťo mám návrh, " začne Terka, „o prázdninách budeme natáčet film, ráda hraješ, tak nechceš jít do toho s námi?" a otočila se na Kristýnu, Verču a Michala., , To je jasný. " Odpověděla jsem a tím se všechno sjednalo. Během června se plánovalo a v polovině července nám byly rozeslány scénáře. Postava Moniky se mi od samého začátku líbila a myslím si, že i sedla. Prvního srpna 2004 se odjelo do Žihle. Nikdo z nás vlastně ani předem nevěděl, jak to dopadne… Po příjezdu se rozložily stany a první natáčecí den proběhl v poklidném duchu. Prohlédlo se okolí a od druhého dne se jelo naplno. Sama za sebe můžu řict, že to byl nezapomenutelný týden, plný srandy, uvolnění, ale i strachu (zejména při točení nočních scén) a napětí… Největším zážitkem celého natáčení pro mě byla scéna své vlastní sebevraždy, respektive moje vražda mou představou. Ke konci týdne byly všechny záběry skoro natočeny a už zbývalo jen vymyslet název… Kdo nás nezná, nepochopí, každopádně název sedí na nás na všechny. Postava Moniky - "Budeš mít roli Moniky, je skutečná, ale má svou představu. Je tak trochu prdlá. "takhle zněla slova Terči. Její postava se mi od samého začátku zamlouvala, přestože mi některá noční „strašení" nedělala dobře. Byla tak trochu i hysterická a to se mi zamlouvalo. Jako bych hrála sama sebe? :-/

Michal Mudra (původní znění z dob zveřejnění filmu):

Země bláznů je lehce do sci-fi laděný středometrážní film, který vznikl v létě 2004 během jediného týdne. A jak vůbec vznikal? Inu, jednoho krásného dne mne osvítil duch svatý a já, protože zbožňuji sci-fi literaturu, jsem dostal nápad. Protože se zrovna tou dobou má spolužačka, Tereza Pospíšilová, sháněla po nějakém námětu na film, zavolal jsem jí a přetlumočil jí své myšlenky. Sice to byl jen velmi hrubý nástin vcelku jednoduchého příběhu vsazeného do rámce sci-fi, ale Tereze se to zalíbilo.

Pak už následovalo vymýšlení prostředí filmu (zde jsem si vlastenecky prosadil Žihli, mou rodnou ves), určení všech hlavních postav (i zde jsme měli s Terezou celkem jasno) a to nejdůležitější - sepsání scénáře. Této úlohy se s velkým nasazením zhostila Tereza, já jsem do něj přispěl jen některými spíše úvahovými sci-fi pasážemi. Ještě o prázdninách se vše domluvilo (zde měla na organizačních záležitostech největší zásluhu Tereza, náš "rejža"). Co se samotného natáčení týká, bylo to nádherné a zároveň zběsile šílené až děsivé. Zkrátka a dobře jsme se od samého počátku potýkali s řadou problémů, ale kolektivní silou celého hereckého a realizačního týmu (opět z největší části složen z herců) jsme je vždy dokázali překonat. Natáčení probíhalo prakticky čtyřiadvacet hodin denně. Celý ten neuvěřitelně hektický a dobrodružný týden jsme točili záběry od 5 nebo 6 ráno do půlnoci, popř. do dvou hodin do rána. Poslední dva dny například "rejža" nespal vůbec. Bylo to tedy velmi náročné - a to nejen překonáváním únavy a čekáním na ten nejdokonalejší záběr a hereckou souhru, ale i tím, aby se zde nevyskytovaly logické chyby. Zkrátka když se mezi partou schizofrenních bláznů pohybuje zdravý člověk, který schyzofrenií představy nemůže vidět, je pro herce této role obzvláště těžké, nepodívat se na ně nebo na ně vůbec nereagovat. Když se ale sejde parta naprostých nadšenců a bláznů, vznikne skvělý amatérský film Země bláznů. :-) Pokud jste tento (ne)skutečný film ještě neviděli, o hodně jste přišli. Ne, že bych se chtěl nějak vytahovat naší činností, ale rozhodně musíte uznat, že když se nám podařilo v Rakovníku zaplnit kinosál Kulturního centra a to dokonce dvakrát (premiéra a jedna repríza), máme se čím chlubit. Psalo se u nás v novinách a byli jsme v televizi. Zkrátka se veškeré naše úsilí vyplatilo a naše pýcha i pýcha našich rodičů na naše kvality neznala mezí. Největší zadostiučinění, radost až dojetí samozřejmě pocítil člověk, který tomuto filmu věnoval nejvíce ze svého času a energie, Tereza Pospíšilová. Když jsme naši režisérku po velice vydařené premiéře Země bláznů obklopili a uznale ji za vše zatleskali, těžko mohla potlačit slzy dojetí. A o tom všem tohle amatérské filmování prostě je.

Kristýna Benešová (původní znění z dob zveřejnění filmu):

Sněhová královna

Tereza Pospíšilová, Michal Mudra, Kateřina Čížková, Boris Hejduk, Kristýna Benešová, Veronika Jelínková a mnozí další

Tereza (původní znění z dob zveřejnění filmu): Tuhle pohádku jsem si v dětství nesmírně zamilovala. Když mi ji máma jako malé četla, moje bujná fantazie začala pracovat naplno. Vždycky pro mě ale zůstávala trochu záhadná. Už po natočení Souboje s časem jsem začala přemýšlet o tom, jak by bylo úžasné pokusit se tuhle pohádku natočit podle sebe. Ve druháku jsem o tom vážně uvažovala, ale nakonec jsem to vzdala, protože jsem si myslela, že bych do zimy nestihla všechno potřebné připravit. Další rok začátkem listopadu, po premiéře Země bláznů jsem se ale rozhodla, že pokud to nenatočím teď, tak už nikdy. Scénář jsem napsala sama. Už ani nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale nejspíš moc dlouho ne, protože jsem ten příběh měla v hlavě vymyšlený už dávno. Znovu jsem si přečetla knižní předlohu a musím přiznat, že pro mě tím, že jsem si tu pohádku přečetla po tolika letech, ztratila trošku to svoje tajemné kouzlo. V dětství prostě člověk vidí věci jinak. Přesto si ale myslím, že to je nádherný příběh plný životní moudrosti. Moje Sněhová královna není kopií té Andersenovi. Je to prostě můj příběh inspirovaný touto pohádkou, upravený podle mých představ a možností. Snažila jsem se tam dát víc nadhledu a humoru. Chtěla jsem, aby pohádkové postavy měly skutečné lidské charaktery, se kterými se můžeme v běžném životě setkat. Já ve filmu hraji vypravěčku, která tím, že si knihu o Sněhové královně čte, jakoby prožívá příběh společně s Gerdou. Provází ji na její cestě, ale pokaždé v jiné podobě. Pomocí té postavy se Gerda setká s různými lidmi. Každému z nich Gerda nevědomky na chvíli nějak vstoupí do života a každá postava se k ní zachová jinak. Díky tomu se setká se sobeckostí, marnivostí a nakonec najde největší pomoc u té postavy, od které to nejméně čeká. Postavu Gerdy jsem si hodně oblíbila. Není to žádná naivní panenka. Je to silná a odhodlaná osobnost. Má v sobě velkou víru v dobro, ale není dokonalá, a proto během svého putování také jednou zapochybuje, jestli jí za všechno to utrpení Kaj vůbec stojí. Kaj se většinu filmu projevuje spíš jako hajzlík. Posmívá se Gerdě, pere se s kamarády a tak. Až teprve na konci filmu dostane šanci ukázat i svou dobrou stránku. Sněhová královna je chladná, vypočítavá a bezcitná. Jen je mi trošku líto, že jsem jí ve filmu nedala větší roli. Je to zajímavá postava a asi jsem se jí měla trošku víc věnovat.

Výběr herců

Už od začátku mi bylo jasné, že Kristýna se na Gerdu perfektně hodí, stejně jako Káťa na Sněhovou královnu. Horší to ale bylo s Kajem. Trvalo dlouho než sem našla někoho, kdo odpovídal mým představám, jak by Kaj měl vypadat a byl navíc ochotný to zahrát. Vedlejší role jsem většinou sháněla až v průběhu natáčení, protože je jich tam opravdu hodně.

Natáčení (původní znění z dob zveřejnění filmu)

Natáčení začalo někdy v listopadu. Byl nádherný podzim a já a Kristýna jsme lítaly po rakovnickém parku s kamerou a točili všechny ty nádherně barvené stromy… 90% z toho jsem potom do filmu stejně nepoužila, protože by to potom byl spíš přírodopisný film než pohádka :o) Ale já si nemůžu pomoct. Mam prostě slabost pro krásy přírody a myslím, že je to v mých filmech dost vidět (To be free i Země bláznů jsou prakticky celé natočené v lese). Teď už se ale snažím trochu ovládat a občas do filmu zařadím i nějakou scénu v interiérech :)

První hraná scéna se točila v rakovnickém parku a točili jsme ji asi na třikrát. Protože se film odehrává během několika ročních období, které se tam různě střídají, museli jsme točit scény na přeskáčku. Takže jsme třeba točili scénu, kdy se Gerda baví s čarodějnicí na podzim, ale to co jí čarodějka odpoví, jsme točili až na jaře :o) Další scéna se točila v Lubné a byla to ta část, kdy se Gerda baví s mluvícím králíkem. Natáčelo se na Skalce s naším králíkem Tesákem. Bála jsem se, aby nám neutekl, tak jsem si vzala dva pomocníky (Jirku a Zuzku), kteří měli za úkol sedět mimo záběr kamery a chytat králíka, kdyby se snažil utéct. Nakonec to ani nebylo zapotřebí, protože jakmile jsme králíka vypustili, začal žrát a nic jiného ho nezajímalo. Aby Kristýna mohla na králíka reagovat, četla Veronika to, co má říkat za něj a já mu pak v počítači přidala jiný hlas. Nejhorší bylo, když měl králík odvézt Gerdu k tajnému vchodu. Zkoušeli jsme všechno možné, ale on se zrovna ani nehnul. Nakonec jsme prostě museli počkat s připravenou kamerou, až se králík sám uráčí pohnout.

Protože jsem se bála, že u nás napadne málo sněhu. Odjeli jsme v zimě na 2 dny na Boží dar. Tam jsem si na málo sněhu už opravdu stěžovat nemohla. Všichni jsme byli totálně zapadaní a zmrzlí (včetně kamery :). Potřebovali jsme natáčet někde, kde nebudou lidi, tak jsme prošli na okraj města a vydali se po cestě směrem, kde jsme doufali, že bude nějaký les (opravdu jen doufali, protože byla vánice a bylo vidět sotva na krok). Natočili jsme pár záběrů Gerdina putování a nakonec jsme opravdu dorazili k lesu, kde jsme dostali vynadáno, že jsme běžkařům zničili stopu. Lepší místo jsme ale najít nemohli, les byl celý zapadaný a vypadalo to opravdu jak někde na Sibiři :). Horší bylo snažit se v tom sněhu někam dojít s kamerou, stativem a všim tim harampádim, co jsme táhli. Našli jsme si krásný zasněžený palouček, kde se měla odehrávat jedna z nejdůležitějších scén mezi Gerdou a Kajem. Myslela jsem, že se zbláznim. Když už se mi v tom hlubokém sněhu podařilo postavit stativ, zapadla jsem do sněhu půl metru pod něj tak, že jsem ani neviděla nahoru do kamery :o)). Boris s Kristýnou byli tak zmrzlí, že už jsem měla strach, jestli nebudou mít omrzliny. No, ale nakonec jsme asi po hodině scénu natočili a já byla spokojená, jak to krásně zahráli. Chtěla jsem se na to podívat - a zjistila, že se vůbec nic nenatočilo! Myslela jsem, že mě asi klepne. Herci už byli v té chvíli naštěstí tak ztuhlí, že ani nenadávali. Asi po půl hodině zahřívání kamery jsme začali točit znova. Tentokrát už jsme byli všichni tak zoufalí, že se scéna povedla na poprvé.

Na Božím daru jsme také potřebovali natočit záběr, jak Gerda odchází z domu (vnitřek, jsme už natočili u babičky v Rakovníku a kousek na Krakově). Potřebovali jsme najít nějaký pěkný domek, který by se do pohádky hodil. Když jsme ho našli, chtěli jsme se napřed domácích zeptat, jestli by nám natáčení dovolili, ale pak jsme usoudili, že stejně asi nejsou doma a že by jim to určitě nevadilo :) Kristýna se přebrodila závějí ke dveřím a dala jen ruku na kliku, takže to nakonec vypadá, jakoby dveře opravdu zavírala.

Naštěstí nám napadlo celkem dost sněhu i doma, takže jsme mohli v natáčení pokračovat v Rakovníku a okolí a nemuseli jsme už nikam jezdit.

Na krakoveckém rybníku jsme točili království Sněhové královny a také scénu, kdy Sněhová královna s Kajem bruslí. Sněhová královna byla paradoxně nejvíc zmrzlá :) Chvíli potom trvalo, než jsme jí v téplé vodě rozmrazili nohy.

Dále nás čekala scéna, která se natáčela v Pustovětech. Kaj přijde sáňkovat za svými kamarády a s jedním z nich se má poprat. Původně tam mělo být spousta sáňkujících dětí, ale nakonec jsem to musela zredukovat na tři kamarády :) Tohle natáčení byl opravdu zážitek. Napřed se Boris s Pavlem začali tak nadšeně prát, že jsem je nemohla ani zastavit, potom Lukáš řekl svoji větu takovým způsobem, že to znělo, jako když má nějaký záchvat a celý štáb se válel smíchy. Potom jsme do jedné scény vymyslely takový skvělý dovětek, že herci prostě nedokázali udržet vážnou tvář. Nakonec jsme to ale zvládly. Další zážitek byl, když se Káťa musela rychle naučit řídit saně s koňmi, se kterými má jako Sněhová královna přijet. Párkrát mi odjela ze záběru úplně na druhou stranu než měla, ale pak už to bylo v pohodě.

Dokud se držel sníh, museli jsme natočit všechny scény, které se odehrávají v zimě. Mezi ně patří i jízda Gerdy s Kajem na sáňkách. Problém byl, že jsme v okolí nevěděli o žádném vhodném kopci, kde bychom to mohli natočit. Nakonec jsme se vydali na Pavlíkovské vršky za Rakovníkem. Úkolem Kristýny a Borise bylo sjíždět dolů na sáňkách a při tom jásat radostí. Jásat se opravdu usilovně snažili, ale bohužel to nemělo očekávaný efekt, protože jim to vůbec nejelo :) A tak se podařil záběr, kdy Gerda s Kajem vyjíždí zpoza zatáčky na jedné lesní cestě, vesele se smějí (nebo se o to spíš snaží) a najednou Gerda vykřikne: „Do pr. . . . !" a oba se krásně vybourají. To ale není jediný pád. Úplně nejlepší byl záběr, kdy už se konečně rozjeli, jenže tak rychle, že to nemohli zabrzdit a málem rozbourali plot u jedný chatky :o))) Tento záběr se mi natolik líbil, že jsem ho nakonec ve filmu nechala. Proč by se nemohla Gerda s Kajem ze samé radosti vybourat? :)

Zajímavé bylo také natáčení scény, kdy Gerdu táhne sibiřský malamut na sáňkách. Byl to pořádnej hafan, ale i tak byl taháním za chvíli unavený (a hlavně znuděný). Běhal jedině za jeho páníčkem panem Procházkou, který se musel pokaždé schovat za kameru a potom na něj zavolat, aby se dal do běhu. Někdy se rozběhl s takovou radostí, že měla Kristýna co dělat, aby se na sáňkách vůbec udržela.

Asi největším problémem pro mě bylo sehnat zámek, kde by nám dovolili natáčet. Obvolala jsem snad úplně všechny zámky v blízkém i vzdálenějším okolí, ale většinou bez úspěchu. Problém byl také v tom, že jsem na nádvoří toho zámku potřebovala natočit odjezd na koních. Takže jsem navíc musela sehnat koně a vymyslet jak je dopravit k zámku. Nakonec se na mě usmálo štěstí na zámku v Kolešovicích, který dnes slouží jako domov důchodců. Nejen, že zde byl ochotný majitel, kterému naše natáčení nevadilo, ale nebyl ani problém s koňmi, protože to do Kolešovic neměli daleko. Natáčeli jsme zde loučení na nádvoří. Všechno probíhalo celkem v klidu až do té chvíle, kdy má Gerda s průvodcem odjet na koni ze zámku. Tomáš, který hrál průvodce pokaždé vyjel po cestě, Kristýny kůň sice vyjel taky, ale na úplně jinou stranu. Nějaké natáčení ho očividně nevzrušovalo a vždycky prostě odešel buď do parčíku, nebo za panem Špáňou (jeho majitelem). Dalo práci natočit pár záběrů, kdy jedou oba dva koně společně :) Potřebovala jsem natočit záběr, kdy oba jezdci cválají vedle sebe, ale Kristýnu její kůň vůbec neposlouchal, a tak se pan Špáňa převlékl za Gerdu, abych to mohla natočit. Záběr je pořízený z dálky, takže nikdo nic nepozná :) Ten samý den jsme ještě točili loupežníky v lese. Všechny herce jsme pořádně zašpinili a oblékli do otrhaných hadrů, aby vypadali věrohodně. Druhá scéna s loupežníky se odehrávala na hradě Krakovci, kde si loupežníci mají opékat maso na ohýnku, chlastat, zpívat a prostě dělat rámus. Na tuhle scénu jsem potřebovala víc lidí, aby to vypadalo, že je to velká tlupa. Povedlo se nám tam dostat snad půlku Krakovce. Ne, to přeháním, ale překvapilo mě, kolik obyvatel se nadšeně zapojilo. Ale jak už to tak bývá vždycky se něco po. . . :) Když jsem všechno připravila, vysvětlila a namaskovala herce, přestala fungovat kamera. Všechno bylo domluvené dlouho dopředu a na další termín už bych těžko všechny znova sháněla. Nebudu tu radši ani popisovat jak jsem z toho byla zoufalá (zabralo by to pár stránek:o). Nakonec mě ale zachránila Veronika nebo konkrétně pan Krejza a nebo taky to, že je Krakovec tak malý, že tam ví každý o každém všechno :). Verča rychle zjistila, kdo má na Krakovci digitální kameru a nakonec se našel ochotný pán, který mi jí na natáčení půjčil. Natáčení bylo zachráněno. Bohužel se mezitím už dost setmělo a proto jsou některé záběry tmavší než jsem původně zamýšlela.

Na jaře jsme odjeli do Průhonického parku natáčet zahradu čarodějky, u které Gerda chvíli pobývá. Lepší místo pro natáčení jsme vybrat nemohli. Bylo nádherné počasí, všude plno jezírek, kytek, keřů… lidí! Bohužel jsme nebyli jediní obdivovatelé krás průhonického parku. Spousta lidí se sem vydala na procházku a věčně se nám pletli do záběrů nebo kecali v pozadí. Navíc jsme na sobě měli ty pohádkové kostýmy a koukali na nás jak na zjevení. Jedna malá holčička nás tam dlouho pozorovala, tak sem jí chtěla vysvětlit, že natáčíme pohádku, ale jak sem na ní promluvila tak vyvalila oči a zdrhla. A to jsem se jenom snažila být milá :)) Objevili jsme jeden nádherný starý strom, který byl uvnitř dutý. Chtěla jsem natočit, jak v něm Gerda usne. Jenže všichni ostatní o tom stromu věděli taky a zrovna se tam samozřejmě chtěli podívat, takže nám pořád rušili natáčení. Nejlepší byli dvě starší pani, které se přišly na ten strom podívat a když uvnitř uviděly Kristýnu, jedna z nich vykřikla: „Jé, ona tam spinká nějaká holčička!" V tu chvíli jsem myslela, že jí Kristýna rozbije hubu :o))

Další scény Gerdy a čarodějnice se natáčeli na Krakovci, protože jsme tam potřebovali mluvícího kocoura a Verča slíbila, že nám jednoho půjčí :). Kocour ale zrovna někam zmizel, a tak jsme museli ke Štillerům jít žebrat o kočku. Objevili jsme krásného dlouhosrstého kocoura (nebo kočku, abych neurazila:), ale toho nebavilo čekat, než se připraví záběr a prostě zdrhnul. Najednou se tam, ale z ničeho nic objevil jiný. Vyloženě za námi přišel a všechno zahrál perfektně (shodli jsme se na tom, že musel být v minulém životě herec:o)). Toho, aby mluvil, jsme docílili celkem snadno. Krmili jsme ho granulemi a ve chvíli kdy žvýká, sem mu v počítači přidala hlas (který mi namluvil táta).

Poněvadž zámek v Kolešovicích je už vevnitř přestavěný na domov důchodců, nemohli jsme v něm natáčet interiéry, a tak jsem musela znova obvolávat všechny zámky a otravovat a otravovat a otravovat… Po dlouhém vyjednávání nám nakonec dovolili natáčení v zámku Manětín. Jeli jsme tam v pátek po škole a do večera jsme museli stihnout všechno natočit, takže jsme byli docela ve stresu. Člověk, ale někdy dokáže zázraky :). Natáčení jsme zvládli dokonce dřív, než jsme měli sjednáno a navíc jsme ani nic nezničili! :o) To už se ale nedá říct o zpáteční cestě. Těsně před Žihlí, kde jsme měli vysadit Michala, jsme si totiž všimli, že nám něco smrdí v autě, a když jsme zastavili, zjistili jsme, že se mojí staré škodovce kouří od kola. Dojeli jsme do Žihle, a doufali, že nám s tím místní mechanik nějak pomůže. Ale bylo nám sděleno, že stačí, když nebudeme cestou domů brzdit a pak už se to nějak opraví :o)) Tak jsme, tři řidičky začátečnice (já, Kristýna a Jana, která nám dělala kameramanku na zámku), nebrzdily celou cestu až do Lubné. No, aspoň jsem se pořádně naučila sekat zatáčky :o)))

Poslední scéna (nebo alespoň poslední hraná scéna) se měla odehrávat na jaře, ale točili jsme ji až v červnu :) Je to setkání Gerdy a Kaje s Loupežnicí, která přijede na koni. Bylo 30 stupňů a my jsme museli mít svetry a bundy, aby to navazovalo k předchozím scénám. Nejhorší bylo, že Veronika ten den zrovna nemohla. A já jsem prostě nesehnala nikoho, kdo by nás natočil. Točilo se v Šanově na louce s hrozně vysokou trávou. Abych mohla scénu natočit i bez kameramana. Musela jsem dát kameru na stativ nastavit záběr, zapnout kameru, přiběhnout ke koni (hraju loupežnici), vylézt na koně, vjet do záběru, seskočit z koně, běžet se pozdravit s Gerdou, zjistit, že jsme to udělali blbě, běžet tou hnusnou vysokou trávou ke kameře, vypnout kameru, postavit herce do lepší pozice, zapnout kameru, vylézt na koně, vjet do záběru, seskočit z koně, běžet ke kameře…:o)) Asi nemusím ani říkat jak jsme byli všichni po tomhle natáčení hotoví.

Úplně poslední záběr jsme natočili až v září. Šlo o záběr na zrcadlo tříštící se na kusy. Dlouho trvalo, než jsme sehnali nějaké, které bychom mohli rozbít. Nakonec Kristýna jedno přivezla, ale bylo jen jedno, tím pádem jsme měli jen jeden pokus. Jeli jsme na Skalku. Kristýna si vylezla na strom a já jsem dole v místě předpokládaného dopadu nenápadně naaranžovala kameny, aby se mělo o co rozbít. Měli jsme jen malé tenké zrcadlo a samozřejmě jako na potvoru zrovna začal foukat hrozně silný vítr, který mohl způsobit, že zrcadlo spadne někam úplně mimo připravený záběr. Kristýna strávila asi půl hodiny se zrcadlem na stromě, ale pak se nám kupodivu povedl skvělý záběr na první (a jediný) pokus.

Střih, ozvučení, dabing, titulky a vůbec všechno možné, co souvisí s tvorbou filmu, jsem dělala s krátkými přestávkami od srpna až do konce listopadu.

Jednou mi kamarád řekl, že vůbec nechápe, co může být tak těžkého na vytvoření filmu. Na to se vážně nedá nic říct… Snad jen: Zkuste si někdy napsat, natočit, zrežírovat, sestříhat a ozvučit šedesátiminutový film. Pak si o tom promluvíme! :o)

Kateřina Čížková (původní znění z dob zveřejnění filmu):

S Terezou se pracuje skvěle a tak není divu, že když za mnou asi po půli roce přišla s novou rolí (Sněhové královny), ani na okamžik jsem nezaváhala. Naopak jsem byla nesmírně šťastná, že oslovila zrovna opět mě. Jen co napadl sníh a zatuhl rybník jelo se natáčet. I když scény se Sněhovou královnou zabraly tři dny, nebylo to vůbec jednoduché. Kromě přřřřřřřřřřřřřííííííííííííššššššššeernéééééé zimy, panické hrůzy z bruslení na rybníku bylo nejhorší udržet smích před kamerou a tak není divu, že se některé rádoby jednoduché a krátké scény neskutečně protáhly. Po pravdě řečeno, ten smích je občas těžké udržet i za kamerou. Postava Sněhové královny - Tato postava mě také upoutala (Terka ví, co chci). Chladná a zlá, ale osamělá… Při natáčení se mi asi nejvíce líbila scéna s koňským spřežením. Přestože mě občas nechtěli poslouchat a občas si i jeli, kam zrovna chtěli, kdo by se nesvezl v kočáře Sněhové královny…

Michal Mudra (původní znění z dob zveřejnění filmu):

Na rozdíl od předchozího filmu Země bláznů, který jsem s Terezou vymýšlel a spolurežíroval, vznik Sněhové královny jsem vnímal z perspektivy řadového herce. A bylo se na co dívat, to mi věřte! Očima víceméně nezávislého pozorovatele jsem mohl sledovat, jak se během neskutečných jedenácti měsíců mění mrtvé písmo Terezina scénáře ke Sněhové královně (mimochodem velmi dobře propracovaného a vyváženého) v takřka strhující pohádkový příběh, kterému z jeho žánrové podstaty nechybí snad nic. Je zde úvod, kde jste prostřednictvím vypravěče rychle vtaženi do děje, je zde s ledovou přesností sněhové královny umístěna zápletka s dramatickým vyvrcholením a pochopitelně také šťastný konec, který v pohádkovém příběhu prostě nesmí chybět. Když k tomu všemu přičtete obsazení jednotlivých rolí amatérskými, leč vcelku dobrými a v lecčem zkušenými herci, je základ pohádky na světě. A protože Tereza se svými nároky rozhodně nedá přirovnat k amatérskému režisérovi (pardon, režisérce:o), jsou herci a vůbec celý příběh vsazen do rozmanitých a vesměs „pohádkových" prostředí a scenérií, kde potkáte i mluvící zvířata a veškeré toto dění podkreslují mistrovsky zvolené melodie, které sem Tereze spolu s kvalitním střihem vložila s citem a ladností architekta stavějícího moderní vilu na klíč. Možná se vám zdá, že přihřívám Tereze polívčičku nebo ji přehnaně lichotím, ale není tomu tak. Pokud nevěříte tomu, že by někdo bez patřičného vzdělání mohl tvořit amatérské filmy s parametry filmu profesionálních, podívejte se na některý z počinů Terezy Pospíšilové, a má slova pochopíte. Možná že ne tak plně a po pozitivisticky ve všech směrech jako já, ale pochopíte. Určitě byste mi více rozuměli, kdybyste se tak jako já pohybovali v blízkosti Terezy při tvorbě filmu. Pak byste jistě spatřili tu neuvěřitelnou míru nadšení, péče, lásky a sebeobětování, kterou musí každému filmu věnovat. Vývoj středometrážního filmu je zkrátka jako výchova dítěte. I Sněhová královna je takovým dítětem a Tereza je maminkou, která o něj musí pečovat a vychovávat je. A věřte mi, že tohle „filmové dítě" je zatraceně slušně a dobře vychované!

Kristýna Benešová (původní znění z dob zveřejnění filmu):

V průběhu přípravy premiéry Země bláznů Tereza položila základy dalšího filmu. Na podzim naše rozšířená parta amatérů začala natáčet pohádku na motivy Sněhové královny od H. CH. Andersena. Zde jsem ztvárnila jednu z hlavních postav - Gerdu, mého nejlepšího kamaráda Kaje si zahrál Boris Hejduk a o postavu sněhové královny se postarala Kateřina Čížková. Ve zkratce - Gerda se už od dětství přátelí s Kajem, ale jakoby mávnutím kouzelného proutku se Kaj změní a o přátelství s Gerdou přestane stát. Ta ale neztrácí naději a i když Kaj spadne do pasti zlé sněhové královny, vydá se ho hledat. Na její cestě ji však čeká mnoho úskalí - je omámena čarodějnicí, přepadena loupežníky nebo zmrazena sněhovou královnou. Silou vůle a s pomocí zvířecích postav však dosáhne svého cíle a Kaje se jí podaří najít. V nejtěžší chvíli ji zachrání život zelený kámen, který dostala od loupežnice. Kaj, který byl začarován střepinou z kouzelného zrcadla, také procitne a společně s Gerdou se oba vrací šťastně zpátky domů. Gerda se mi hrála dobře, za těch 10 měsíců, kdy jsme natáčeli, jsem si k ní našla cestu. To je myslím vidět i na mém hereckém výkonu - scény točené později jsou mnohem přirozenější a uvolněnější. Z natáčení mám spoustu krásných vzpomínek. Nejvíce se mi asi vryly do paměti scény se zvířaty, které jsme chtě nechtě museli donutit „mluvit". :) I když se zdá, že králík nás poslouchal na slovo a kočka si na povel sedla, jednoznačně patřily tyto scény k těm náročnějším. A na jaké scény nikdy nezapomenu?

1) Na klusání na koni, který mě absolutně neposlouchal, a tak mě musil nahradit jeho pán pan Špáňa.

2) Na natáčení se psem Dixem, který mě radostně a s noblesou tahal neuvěřitelnou rychlostí na sáňkách.

3) Na chudáka Borise (Kaje), který mě na Božím Daru v metrových závějích nosil přes rameno.

4) Na natáčení, kdy jsme na Božím Daru v mrazu a v závějích natáčeli jednu scénu a pak jsme zjistili, že se na kazetu nic nenahrálo.

5) Na natáčení s loupežníky, kdy nám nastoupila celá garda tatínků, strýčků, bráchů, bratranců… Dlouho jsme čekali, až se setmí a když přišla ta správná chvíle, kamera si jako obvykle postavila hlavu a přes obraz se objevovaly pruhy.

6) Na natáčení v průhonickém parku nebo v Šanově ve svetrech a 30 stupňovém vedru.

7) Na to, jak sněhové královně Kátě Čížkové omrzly v jejím království na rybníce pod Krakovcem nohy a rodina Jelínkova jí s ochotou poskytla první pomoc.

8) Na cestu z Manětína, kdy se Tereze porouchaly brzdy od auta. Přibržďovala tedy podřazováním, za jízdy jsme otevíraly dveře a koukaly se na zadní kolo, jestli se z něj zase nekouří, do křižovatek jsme vjížděly stylem hop nebo trop a měli jsme štěstí - nikdo nejel… :) Za celou cestu z Manětína jsme poprvé použily brzdu až v Čisté.

Na celé natáčení budu vždycky ráda vzpomínat. I když jsme zažily dost krušné chvíle a občas jsme obě pochybovaly, že se film vůbec dokončí. Poznala jsem ale při něm celou partu výborných lidí. Ať už herců nebo těch, kteří jsou ochotni pomoci, aniž by vyžadovali něco na oplátku. To už je v dnešní době vzácnost. Myslím, že v Terezině dílně vznikl na amatérské poměry velmi kvalitní snímek. Osobně se tímto směrem nechci v životě ubírat, beru to jako koníček, jako smysluplné využití volného času. A i když se najde jen jediný člověk, kterého tato pohádka zahřeje, potěší, vykouzlí mu úsměv na rtech, pak můžu říct, že práce nás všech měla smysl. Největší obdiv si ale zaslouží Tereza, protože málokdo z nás si dokáže představit co obnáší, když se o všechno, co se týče filmu, stará jen jediný člověk. Myslím, že má talent a má velkou šanci v budoucnu dělat to, co jí baví - tedy filmová režie. Věřím tomu, že když bude tak cílevědomá a trpělivá jako do teď, může to dotáhnout daleko. A já budu jednou hrdá na to, že TA Tereza Pospíšilová mi kdysi dala šanci podílet se na jejích filmových začátcích. A to říkám upřímně!

Boris Hejduk (původní znění z dob zveřejnění filmu):