Agios Georgios Pagi 2011 - Krása prázdnoty
29. 6. - 11. 7. 2011
Řecký ostrov Korfu má bohatou historii, tvar nohy běžícího koně, spoustu bodavého hmyzu a záludné serpentiny vedoucí skrz olivové háje. Jihozápadní pobřeží této zajímavé destinace nabídlo návštěvníkovi na přelomu letošního června a července poklidnou dovolenou v střídmě zalidněných letoviscích za příjemně variabilního počasí. Pro nás to byla rozhodně dobrá volba. O jejích následcích se zmíníme v následujících řádcích.
Autobusová předehra
Protože vykrádání bank a státních peněz není pro průměrného Čecha bez konexí jednoduché, rozhodly jsme se ušetřit na dopravě. Letadla tedy vesele přistávala na letišti v Kerkyře - hlavním městu ostrova, zatímco naše páteře se dožadovaly Kosmodisku při třicetihodinové jízdě autobusem. Útěchou nám byla za okny ubíhající krajina, která se z té české postupně měnila ve slovenskou, maďarskou, srbskou, makedonskou a - konečně - řeckou. Za zmínku stojí zastaveníčka na hranicích, která vstupovala do plynulého cestovního pásma za okny jako reklamy do filmu. Většina pohraničníků byla úplatná českými pivy, jen Řekové zvolili perlivou vodu (při vší úctě, ono to totiž v jejich případě vyjde celkem nastejno). Asi naprostým vrcholem autobusového vandru byl průjezd srbským Bělehradem za bílého dne. Zatímco naše cesta se lámala v půli, se zatajeným dechem jsme sledovali mírně depresivní architekturu některých bělehradských sídlišť.
Aklimatizace
Autobusové dopravě na takovou vzdálenost (lehce pod 2 tisíce km) nelze upřít ještě jednu výhodu. Zatímco relativně čerství pasažéři letadel mohou vyrazit na pláž a být při smyslech, absolventi autobusové dopravy obvykle odpadnou a musí se dospat. V některých průvodcích naleznete drobnou zmínku o tom, že přímé slunce není radno zkoušet hned první den po příjezdu. Protože nás cesta autobusem odrovnala, naše kůže i pomyslné termostaty dostaly celé odpoledne na přivyknutí si novým podmínkám. Bylo to k nezaplacení, neb již druhý den jsme potkávaly naše krajany se spáleninami na začátku dovolené.
Objevování navštíveného místa
Když jsme usoudily, že jsme již schopny začít se konečně rekreovat, vyšly jsme na krátkou obhlídku místa pobytu. Pláž Svatého Jiří (Agios Georgios Beach) je k návštěvníkům štědrá - nejenže je velmi prostorná (dohledat rozměry), ale nabízí také převlékárny a spršky pro spláchnutí soli a písku z těla (při pozdějších procházkách po pobřeží jsme zjistily, že to není zdaleka tak často k mání). Letovisko Agios Georgios Pagi podobně jako ta ostatní sídlí v nížině, a tak se každý výlet stává docela slušným výšlapem. Nekonečné olivové háje a ještě nekonečnější černé síťky na chytání plodů těchto stromů lemují většinu cest, nabízejí stín a občas také sršně (na pěší túry proto doporučujeme brát telefon pro přivolání pomoci a případné léky na alergii).
I v hůře dostupných místech je možnost navštívit restauraci a občerstvit se tak po náročné cestě, což je milé. Jen nás to vždy nutilo dumat nad návštěvností a obratem takových podniků.
Lola běží o život
Vila Lola jako kdyby Tykwerově zrzavé holčině z oka vypadla. Nabízející se paralelu s německým filmem trošku zhatilo nedávné přetření z oranžové na tmavě vínovou. Sehnaly jsme ubytování v rodinném podniku Lola, který stál po boku oficiální ubytovací kapacity - Hotelu Alkyon. Horní patro sloužilo k ubytování, v dolním zaujímala místo prodejna smíšeného zboží. Tam jsme nakupovaly každý den, neb upuštění od hotelové stravy byl další bod úsporného plánu. A jak se úspory tenčily, náš jídelníček chudnul, pro obsluhu muselo být napínavé sledovat náš poslední nákup (které suchary do autobusu?).
Samotné ubytování bylo skromné a dobře fungující. Z rohového balkonu jsme měly pěkný výhled na moře. Dobře situovaná terasa nám umožnila snídat ve stínu a večer si vychutnávat západ slunce a nějaká ta komáří štípnutí. Slunce Lolu přes den rozpálilo, a tak bez klimatizace bylo moudré dny trávit mimo vilu. Na druhou stranu, člověku se nestává často, aby i nacucaný ručník uschnul za půl hodiny.
Gastro, gastro, gastro!
To bychom nebyly my, abychom většinu naškudlených Eur neutratily nakonec stejně za jídlo. Naše strategie plynule a podle potřeb přecházela od ryze české (co nejvíc jídla za co nejméně peněz) do ryze turistické (ochutnat, co doma nemáme). Díky skromnosti v některých dnech (těstoviny s kečupem, polévka s chlebem) jsme tak mohly okoštovat pět druhů gyrosů (od špekatého po mletý), pět druhů řeckých piv (od vodového po vodové), steak z mečouna, tradiční řecký steak s česnekovo-vinnou omáčkou, smažené kamaláry, jehněčí kotletky, skutečné tzatziki a třeba řecký alkoholický nápoj ouzo, který chutí i vůní připomíná lékořicové pendreky vymáchané ve slivovici.
Gyros byl kapitolou sám o sobě, neb kde byl tento magický nápis napsaný a u něj cifra maximálně 2,5 Eur, tam nás mlsné jazyky táhly. Řecký gyros v kukuřičné placce, s hranolky, dobře okořeněným masem, plátky čerstvého rajčete a jogurtovo-česnekovou zálivkou se v mnoha případech stával malým gastronomickým orgasmem. Pokud navštívíte Agios Georgios Pagi, zkuste najít bar Mythos u močálu (jděte po čuchu). Tam dělají ten nejlepší gyros od Sidari po Paleokastritsu.
Brousily jsme také po pivě. Lahvový Fix vyhrál na plné čáře, neb je chuťově „nejpivovější". V těsném závěsu za ním je plechovkový Pils. Tato piva bylo možné v obchodech získat přibližně za 1 Euro (záloha za lahev bývá 15 centů). Chuťově méně výrazná byla piva Prost a Mythos. U nápoje zvaného Alfa člověk dumal, čím je sycen. Paradoxně na každém rohu najdete točený Mythos či Alfu (a pak zástup piv, která si můžete dát všude jinde, počínající Heinekenem). Chuťové nároky řeckého pivaře se tedy od těch českých nejspíše dost liší. Leč, i to nejhorší pivo z této pětice se stalo spásným po pozření levného špekatého gyrosu.
Na Korfu jsou pyšní na zakrnělé pomerančíky zvané Kumquat, ze kterých se zde vyrábí stejnojmenný likér (napsat názor po ochutnání), ale třeba i marmeláda nebo kandované kousky. Kumquat jako jeden z mála korfských suvenýrů není „made in china", ačkoliv jeho kořeny sahají právě tam.
Sladkou tečkou na závěr našich snídaní býval skvělý řecký bílý jogurt s medem. Obstojnou českou konkurencí je snad jen choceňský smetanový jogurt. Jen zavřít oči a představit si to moře...
Pěší túry
Greenpeace by mohli některé tlusté turisty stahovat zpět do moře v mylné snaze o záchranu vymírajících kytovců. Díky nezájmu o tuto podívanou jsme se proto raději vydaly do kopců na výlety. První procházka byla na blind směrem do vnitrozemí. Zabloudily jsme v obrovském olivovém háji, na jehož vrcholu byl krásný hřbitov se zvonicí. Cestou dolů se pěšinka neustále tvářila, že někam vede, ale nakonec jsme se kutálely z kopce zpět na původní trasu. Jako zázrakem jsme nepotkaly sršně, o jejichž přítomnosti nás neustále informovala smolná česká rodina.
Druhý výlet vedl docela opačným směrem po výběžku, který odděluje Agios Georgios od dalších letovisek (Arillas, Afion). Po zdolání poměrně příkrého stoupání se nám naskytl výhled na celé zákoutí s pláží. Na vrcholu výběžku dřímá taverna Dionysos, kde mají dobrou pizzu. Přímo pod tavernou začíná prašná cestička, která vede až k lagunám skrytým na konci výběžku, kde jsou skály rozmělněny vodou. Sestup je to místy až nehezký, ale zaplavání si u mořských korálů a rybek za to určitě stojí.
Třetí túra byla ve znamení štěstěny - počasí bylo trochu chladnější, a tak nám nečinilo problém zmíněný výběžek přejít docela a nahlédnout tak do dalších letovisek.
Výlety s motorem
Díky mnoha půjčovnám lodí a aut bylo celkem snadné nechat se lákavou nabídkou svést k vypůjčení si dopravního prostředku. Naštěstí jsme v obou případech - vypůjčení malého auta a loďky pro sedm lidí - našly vždy spřízněné duše, které se s námi podělily o náklady.
Automobil si za 30 Eur můžete vypůjčit na celý den s limitem 100 km, a uhradíte projetý benzín (je třeba přivést auto zpět s dotankovanou nádrží, což je trochu dobrodružné co do odhadování, kde ta ručička na budíku byla před odjezdem). Ve čtyřech lidech se výlet do města Kerkyra stává záležitostí asi 12 Eur (oproti tomu zpáteční lístek autobusu, který jezdí, kdy se mu zachce, stojí 7,5 Eur). Kerkyra je krásné město, ve kterém je lidí jako blech v kožichu řeckého toulavého psa. Při bloudění historickým centrem to člověka svádí k šoupání podrážkami bot po ohlazených kamenných chodnících. Stovky restaurací a barů se tahají o potenciální zákazníky s nonšalancí a naprosto nenásilně. Popošly jsme kus od pobřežní pevnosti do klidnější boční uličky, kde jsme si vychutnaly pravou řeckou moussaku. V poledních vedrech člověku stačila porce na půl a nějaké to osvěžující pití.
Kerkyra je současně také jediným oficiálním místem na Korfu, kde se dají proměnit cizí měny za Eura.
Loďky se půjčují s různě silnými motory. S neohroženou čtyřčlennou českou rodinkou jsme se vydaly vstříc moři na sedmimístné loďce za 80 Eur. I zde platí, že po návratu doplácíte ještě benzín. Celkově jsme tak platili 112 Eur v šesti lidech. Výlet kousek za Paleokastritsu s krátkou zajížďkou k výše zmíněným lagunám pod Dionysem spálil 16 litrů benzínu (litr benzinu stojí na pumpách cca 1,5 Eur, v půjčovnách 2 Eur).
Některé pláže jsou přístupné pouze z moře, což nám vysvětlilo vodní taxi potulující se při cestě kolem nás. My jsme si prohlédli Paleokastricu a pak se zkusili podívat ještě dále, kde na nás čekala pláž Paradise Beach. Kýčovitý název této pláži slušel, neb byla skutečným rájem. Leželi zde čtyři němci a tři plechovky od piva, takže na pláži byl příjemný klid. Celá pláž byla navíc lemovaná skalami, které se loupaly po vrstvách a boulderování tak bylo naprosto nemožné (při chytání jsem si připadala, jako když lezu po hromadě videopřehrávačů a v rukách mi zůstávaly ploché kusy kamene jako vytažené kazety). Tato pláž nám dokreslila obrázek o zdejších píscích. Každá pláž byla co do jemnosti písku jiná. Na některých místech bylo možno u pláží najít jílové kusy, ze kterých se ve vodě daly formovat figurky a tvary.
Počasí
Jeden číšník, kterého jsme potkali na začátku pobytu („Jste bílé, asi jste teď přijely, že?"), tvrdil, že ještě chvíli před naším příjezdem byla voda v moři o téměř deset stupňů teplejší. Pak ale přišly bouřky a studený vzduch. Těžko se nám tomu věřilo, ale poslední dva dny pobytu skutečně ukázaly tu vroucí tvář svatého Jiřího. Na počasí v námi zvoleném termínu bylo pěkné to, že jsme si mohly prohlédnout různé podoby zdejšího podnebí. Od naprosté výhně přes příjemně hřejivý den, přes noční bouři, přes mračna valící se přes hřbety skalních výběžků, přes studený severní vítr až po dusno pod pokrývkou světlých mraků, ve kterém se člověk i tak opálil. Podle toho se chovalo také moře. Jednou krotké a klidné, podruhé silné a trhající nafukovací lehátka. Pro návštěvníky našeho ražení naprosto krásná paleta počasí a atmosfér.
Lidé
Řekové jsou sympatičtí tvorové, přestože na Korfu to nemají zrovna jednoduché. Obživou je jim právě cestovní ruch. Celé léto pracují ve dne, v noci, starají se o návštěvníky, krmí, vozí a ubytovávají je. Pak však opadne pěkné počasí a 75 % obyvatel nemá do čeho píchnout. Desítky rozestavěných budov a stavební technika ledabyle zaparkovaná třeba i na kraji pláže naznačují, čemu se místní lidé věnují v chladnějších měsících. Asi to není žádný med - dost hotelů a vil bylo zavřených a před nimi se třepotala cedule „For sale". Na prodej byly i některé menší hotelové komplexy, olivové háje a pozemky s již vyřízeným povolením ke stavbě. Bylo by zajímavé navštívit Korfu i mimo sezónu a poznat tak další rozpoložení místních lidí - jak se asi mají ti, kteří nyní usměvavě roznášejí pití u bazénu, doplňují benzin do vypůjčených čtyřkolek nebo prodávají nafukovací lehátka kousek od pláže.
Závěrem
Agios Georgios Pagi je hezký kousek světa, který stojí za to navštívit, ať už čekáte od dovolené jednolité válení se na pláži, nebo možnost aktivního vyžití se ve sportech a vandrování. Letošní začátek sezóny se nesl v duchu krásy a prázdnoty. Studenější moře a občasný vítr, horší dostupnost, tehdy zrovna i stávka dopravců, a prozatímní neobjevenost této destinace způsobují, že tu není hlava na hlavě na rozdíl od profláklejších řeckých letovisek. Jen málokdy s námi sedělo vícero lidí v jedné restauraci. Pláž byla občas - hlavně po ránu - jen naše. Tuto prázdnotu lze pojmout jako prostor k nadechnutí, k zapomenutí na běžné povinnosti a rutinu, k hození všeho za hlavu. A to je k nezaplacení.
