Proč andělé neslaví Vánoce

(Tomáš Zděnovec - rodák ze Slaného, především kreslíř komiksů, nadšený filmař-amatér, psavec)

Snad jen malá můra, možná komár. A co takhle vánoční duch? Jako by to cosi chtělo nahlédnout do lidského života, vplulo to z mrazivého prosincového počasí do útulné budovy městského divadla. Prolétlo to dlouhou chodbou, dveřmi do sálu a pak nad hlavami diváků přímo k jevišti. Nevšímalo si to malých školáků hrajících nějaké nevinné představení. Ne, kdepak, zamířilo to dál. Do zákulisí. Snad to ví, kam letět? Ha, a teď už je slyšet hlas!

Jde to ze šaten herců. Ale co to je? Moment, už to letí blíže a začíná být rozumět slovům.

„Už je zase slyším přicházet.

 Venku bude padat sníh a v krbu dříví praskat.

Neumíte si představit, jak veselý a hřejivý okamžik má nastat!"

Náš průvodce pokračuje dále - bere to skrze škvíru pode dveřmi šatny a v tom malém prostoru, vybaveném pouze obří skříní, věšáky, stolkem s židlemi a pár plakáty z představení, je vidět peří. Když se podíváme, k čemu patří, naskytne se nám pohled na dvě andělská křídla a ženskou postavu, sedící na zemi. V jedné ruce drží text a v druhé cigaretu. Zatím nezapálenou. Sirky leží na stolku spolu s hrnkem od kávy. „To je ale blbost! Nic pěkného nenastane! Všichni se akorát ožerou…, " řekla ta osoba s křídly rozmrzele. Možná si konečně zapálí.

Do šatny kvapně vstoupila Olga. Vánoce. Bylo poznat, že se těší na Vánoce. Jak může nějaký dospělý člověk mít radost z Vánoc? Energie a radost z ní přímo čišely. Přelétla celou místnost a na věšák hodila svůj kabát, zatímco šálu s kabelkou odložila na židli. „Ahoj Alice, tak jak si připravená na svůj výstup?" Žena v černém triku a modrých džínech zvedla hlavu od textu. Snad jí překvapilo, že si jí vůbec Olga v tom svém rychlém optimistickém životě vůbec všimla. Možná to dělala ta křídla. Jinak by asi Alice splynula se žlutě natřenou stěnou, o kterou se opírala. Ne snad barvou, ale svou nevýrazností. Chladem. Netečností.

„Určitě míň než ty. Nechápu, proč zrovna já letos musím dělat vánočního anděla?"

„Protože máš přece tak ráda Vánoce!" Rozjařené prohlášení se setkalo pouze s kyselým výrazem. Olga přitom moc dobře věděla, co si o Vánocích a jiných svátcích Alice myslí. A vůbec o všem pěkném, veselém a šťastném.

„Ne, to ty máš ráda Vánoce, sestřičko, já je nesnáším! Měla jsi tuhle roli dát někomu jinému!"

„Ale, ale tady má zase někdo špatnou náladu. "

„Jinou ani nemívám…, " tiše odvětila Alice a text pohodila na zem. Opřela si čelo do uvolněné dlaně a pohlédla na cigaretu. Měla by jí konečně zapálit. Olga začala šmátrat v kabelce: „Právě proto jsem ti něco přinesla. Počkej… kde to je? A tady!" Vytáhla červeno bílou vánoční čapku. Takovou tu s bambulkou na konci. „Na, šťastné a veselé!"

„No bezva a já myslela, že horší to pro mě dnes už nebude. Toto mám mít na hlavě i během vystoupení?"

„Jasně! Víš, jak se to bude dětem líbit? Budou z toho mít radost!" Bylo až k neuvěření, že se Olga dokázala stále usmívat, i když právě hleděla na tu unuděnou rozmrzelou tvář své sestry.

„Ale já z toho radost nemám! Líbí se mi to asi natolik, že bych se v tom šla oběsit!"

„Nepřeháněj, pro jednou to přežiješ. Nechápu, jak můžeš být moje sestra a nemít ráda Vánoce…"

„Stačí jich pár s tebou strávit a každý je přestane mít rád, " dostalo se jí nečekané odpovědi. Sarkasmus! „Tak tohle náhodou vím, žes řekla ze srandy!" zareagovala ihned Olga.

„Já mám ale až moc dobrou náladu na to, abych si jí od tebe či od někoho jiného nechala zkazit!" Ze skříně vytáhla svůj kostým elfa a párkrát jej přejela pohledem, zda není někde špinavý. Nic. V pořádku. „Jenom včera mi bylo líto, když se nepovedlo slavnostní rozsvícení vánočního stromku…"

„Jak to? Co se stalo?" To náhle probudilo zájem Alice. Nasadila si vánoční čepici a sledovala, jak se bílá bambulka houpe ze strany na stranu jí před očima. Mezitím už měla na sobě Olga většinu ze svého kostýmu. „Tys o tom ještě neslyšela? To ti to teda musím říct - docela to byl mazec! Právě v tu samou chvíli co se na náměstí měl rozsvítit stromek, totiž probíhala v místní věznici poprava elektrickým křeslem. No a jak se obojí spustilo zároveň, tak to vyhodilo pojistky! Zatímco nám zhasnul stromek, ten vězeň dostal krátký elektrický šok a upadl do bezvědomí. To jsou věci, co?"

„Teď už vím, proč mi nefungovala mikrovlnka…" utrousila bílá bambulka. Zelený elf poznámku přešel a pokračoval: „A to není ještě všechno, toho vězně převezli do nemocnice a tam odtud jim utekl. A jak tak pelášil pryč, tak prý neustále křičel: Už jsem v nebi, už jsem v nebi!! To jsou věci, co? To asi udělalo to bílé čisté prostředí a ten elektrický šok". Olga pohlédla na hodinky a cukla sebou. Narychlo mrkla do zrcadla, upravila ofinku a vyrazila ke dveřím. „Se tu vybavuju a přitom už musím jít na zahájení! Popřeješ mi štěstí?"

„Hodně štěstí!"

„Dík!" Dveře se zabouchly.

„A zlom si vaz!" Alice opět osaměla. Bambulka se přestala houpat a jí už se nelíbilo sedět na chladné zemi. Vstala. Trochu si protáhla tělo a zároveň ucítila váhu křídel. Nejraději by je už zahodila, ale musela to ještě tu chvíli vydržet. Slíbila to přece sestře. „Už je zase slyším přicházet". Pohlédla na stůl, kde ležely sirky. Teď! Teď! Křičelo něco v ní. Vložila si cigaretu do úst a už se po sirkách začala natahovat. V tom se ovšem prudce rozrazili dveře. Alice sebou trhla a pohlédla směrem k nim.

„Anděl! Opravdový anděl!, " rozplýval se neznámý muž ve dveřích, když spatřil ženu s křídly. „Já věděl, že už jsem v nebi! Bylo mi snad vše odpuštěno?" Přeběhl místnost a než stačila Alice zareagovat, padl před ní na kolena a objal jí kolem nohou.

„Mé hříchy jsou strašné, já vím, ale našlo se snad v božím srdci kouska pochopení? Slitoval se nade mnou ten nejvyšší? Protože pokud nejsem v nebi, tak kde? Prosím tě, anděly pověz, je toto nebe?"

Alice muže od sebe odtrhla a jednoduše odvětila: „Ne, debile!" Pak si jej pořádně prohlédla a s jistou předtuchou pravila: „Ty jseš ten vězeň, co ho měli popravit, co? To je zas den! A já váhala si zapálit! Teď bych si nejraději dala i panáka…" Muž vstal a s náhlou nedůvěrou pozoroval stvoření s křídly. Byla krásná. Ne snad nadpozemsky, jak by se dalo od anděla očekávat, ale když jí člověk déle a pořádněji pozoroval, měla svůj vlastní neodolatelný půvab.

„Ano, jmenuju se Viktor. Takže tohle… to není nebe? Jsem stále ještě na Zemi? Já jsem teda ještě živ?" Rozhlížel se až rozpačitě muž kolem sebe.

„Bohužel ano, vítej do klubu!" odvětila Alice. Nějak neměla strach z toho, že by jí bývalý vězeň na útěku ublížil. Vlastně měla pocit, že on sám je v nesnázích. V klidu se vrátila k původnímu plánu - vzala sirky ze stolu a chtěla si zapálit. Ovšem Viktor jí malá zápalná dřívka vytrhl z ruky. „Ne! Škodí to zdraví! Je to zlé, nesmíš to dělat! Andělé by neměli kouřit!"

„Hej, já nejsem anděl! Chápeš to, ty pako? Budu si kouřit jak chci!" Nakonec si ale nezapálila. Na jednu stranu byla vytočená z toho jeho chování, na druhou stranu měl pravdu. Co teď? Posadila se ke stolu a hlavu zabořila do dlaní. „Hledá tě policie. Uvědomuješ si to?"

Viktor se zahleděl kamsi do země. Bylo jasné, že nad tím teprve teď začal přemýšlet. Něco v jeho životě ho přimělo udělat špatnou věc. Dost špatnou na to, aby se nedala odpustit. A on jen o vlásek unikl svému trestu. Nebo snad dostal druhou šanci?

„Hodláš se tu skrývat? Vezmeš mě třeba jako rukojmí? Nebo se pokusíš utéct z města? Všechny cesty jsou už určitě hlídané a každý člověk bude znát tvou tvář ze zpráv. Co uděláš, Viktore?" Jakoby ta slova spíše proneslo jeho svědomí, než Alice. Bylo vidět, že je doslova v koncích.

Ale on se rozesmál. Vlastně to byl jakýsi smích ze zoufalství. Opřel se zády o nejbližší stěnu a sjel po ní až k zemi. Nohy natáhl před sebe, v rukách svíral jakousi starou čepici a hlavu naklonil na levou stranu. Ještě chvíli se chvěl smíchy, až měla Alice obavy, zda už se totálně nezbláznil. I slza mu sjela po tváři. Co tohle mělo znamenat?

„Já… Já fakt nevím… Co se dá v takové situaci dělat? Co je vlastně to nejlepší řešení? Utíkat a pořád se někde schovávat? To by nebyl žádný život. Čestně se vzdát policii a odsoudit se tak k smrti? To je proti mému pudu sebezáchovy! Proč se to takhle všechno zamotalo?" Otázka se zlehka nesla místností a on očima probodával ta křídla. Jakoby v nich viděl nějaké znamení. Něco ho na nich stále přitahovalo. „Asi sem se měl víc modlit, " odpověděl si nakonec sám.

„To by ti nepomohlo. Koukni na mě - já se modlila, abych nemusela na to dnešní vánoční vystoupení, a přesto jsem tu!"

Zabouchání na dveře náhle přerušilo jejich rozhovor. „Už je zase slyším přicházet. " Alice i Viktor se ohlédli po zvuku a vzápětí uslyšeli i naléhavý hlas, jež bouchání doprovázel. „Tady, policie! Provádíme pátrání po uprchlém vězni!" Andělská křídla se povznesla a Alice vstala od stolu. „Tady to dneska zase žije, " utrousila po cestě ke dveřím, zatímco Viktor natáhl levou ruku, aby jí mohl chytit za nohu. Džínová látka se mu ovšem vysmekla z prstů a tak zděšeně přihlížel, jak se dveře do šatny otevírají novému návštěvníkovi. Bývalý vězeň byl ovšem ze všeho už tak zdeprimovaný, že se nezmohl ani na to, aby vstal ze země a pokusil se o jakýs takýs útěk. Jediná další cesta odtud stejně vedla už jen na jeviště.

            Do šatny vstoupila nová postava. Muž ve středních letech, v dlouhém tmavém kabátě, se strništěm na tváři. „Dobrý den, promiňte, že vás obtěžuji. Jsem detektiv Kormen a se svými muži kontrolujeme tohle divadlo, zda se zde neukryl hledaný vězeň Viktor Fraster. " Totožnost detektiv ihned prokázal pomocí svého služebního odznaku. Zatímco si Alice zblízka prohlížela

policejní doklad, Viktor se tisknul ke stěně tak, aby jej nebylo přes otevřené dveře možné spatřit a zároveň ani nedýchal. Alice ovšem dveře ještě více pootevřela a směrem k trestanci jakoby nic pokynula: „Tamhle sedí. "

„Co?" zprvu překvapeně vyhrkl detektiv. Nečekal takový zvrat. Přesto se vzápětí vzpamatoval a vytáhl svou zbraň. Viktor jen nevěřícně zavrtěl hlavou, a i když na něj právě mířila hlaveň služební pistole, svým pohledem spočinul na andělu spásném. „Jste úžasná, ani jste nezaváhala. Neříkám, že jste udělala něco špatného, ale… Až tak bezcitně, bez jediného mrknutí oka někoho odsoudit k smrti… To jsem vážně nečekal!"

            „Sám ses odsoudil, Viktore. A já nebudu napomáhat tvému útěku, " odvětila jednoduše. Detektiv Kormen mezitím přistoupil blíže k trestanci a zbraní mu pokynul, aby vstal. Viktor se ani nepohnul. „Dejte mi prosím ještě hodinu. Klidně mi nasaďte pouta, miřte na mě zbraní, ale dejte mi ještě hodinu. Hodinu strávenou zde, nikoliv mezi zdmi věznice, kde budu už jen čekat na popravu".

            „Ty víš, že to nemůžu udělat, Viktore. Mám své povinnosti, " odvětil muž zákona.

            „Ale můžete. Neuteču vám. Dáte mi jen pár minut života navíc. Za to přece stojí udělat výjimku. Jen pár minut života navíc - o víc nežádám". Viktor před sebe odevzdaně natáhl ruce, připraven dostat pouta. Dál ovšem seděl na zemi.

„Půl hodiny!" řekl Kormen nesmlouvavě. Pouta zaklapla a Alice se nebývale naježila, až se jí z toho zachvěla křídla: „To nemyslíte vážně? Co tu teď jako hodláte dělat? Dáme si čaj a sušenky a budeme si vyprávět příhody ze školky? Je to přece trestaný zločinec!"

            „Ale taky člověk! Věřte mi, já většinou výjimky nedělám… ale proč mu to nedopřát? Těch pár minut navíc? Jsou přece Vánoce!"

            „No a?!" vmetla detektivovi přímo do tváře. „Co je na nich tak výjimečného, že tu porušujete předpisy? Budou snad z nebe padat koblihy a voda se na těch pár dní změní v kakao? Nebo je po dobu vánočních svátků všude vyhlášena amnestie? Nevšimla jsem si!"        „Co vás ve skutečnosti žere?" zeptal se na rovinu Kormen, zatímco si s Alicí hleděli zpříma z očí do očí. „Nenamlouvejte mi, že jste až taková zastánkyně zákona! Že vás to pozdržení jeho zatčení nějak pohorší. Tomu neuvěřím! Tak co v tom je?" Otázka se roznesla místností, ale odpověď na ní nepřišla. Alice se od detektiva mlčky odvrátila. Pohlédla na cigarety ležící na stole a uvědomila si, že jí sirky vzal Viktor.

            „Chci tu prostě být sama. Musím mít klid na přípravu své role, " zalhala nakonec. „Za chvíli mám vystoupení!"

            „O to se bát nemusíte - mí kolegové právě prověřují lidi v hledišti, takže je představení pozastaveno. V klidu si tedy můžeme všichni sednout a třeba si popovídat. Věnujme Viktorovi okamžik svého života, protože jemu už ho moc nezbývá. To je to, oč nás žádal. "

Trestanec jen souhlasně přikývl, zatímco Alice ještě chvíli nerozhodně překračovala. Když si ovšem Kormen před Viktora postavil židli, na kterou si posléze obkročmo sedl, rozhodla se přistoupit na tu nesmyslnou hru. „Děkuju Vám oběma!" vyloudil Viktor na své tváři úsměv. V rukách stále žmoulal starou čepici, ale sirky nikde Alice nespatřila. Posadila se jen částečně na okraj stolu, přičemž dala naprostou volnost svým křídlům, kterou by jí opěrka židle neposkytovala.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit…, " podrážděně zamumlala a čekala, co se bude dít dál.

„Takže… Proč nemáte ráda Vánoce?" zeptal se znenadání Viktor. Alici to jemně zaskočilo.

„Co?!"

„Ptal jsem se, proč nemáte ráda Vánoce? Říkala jste, že tu nechcete být a že na Vánocích není nic výjimečného. Celkově každá zmínka o nich vás ještě víc rozčiluje. Jako právě teď. " Poznamenal k její nabývající rozmrzelosti. „Proč?"

Alice rychle pohlédla na detektiva a zjistila, že i on se zaujetím čeká na odpověď. Nevěřícně nad tím zavrtěla hlavou. „To je absurdní! Nějaký pomatený vrah, který by měl sedět za mřížemi, mě tu bude zpovídat. Pffff… Jsme snad ve skryté kameře? Nebo se prostě dneska všichni blázni rozhodli zaskočit si ke mně na pokec?" Na oba se zamračila ještě víc než obvykle - i když se to už zdálo nemožné - a odvrátila pohled kamsi stranou. Ruce zkřížené na prsou byli jasným důkazem, že se od debaty distancuje.

„A co vy, detektive? Vy máte rád Vánoce, ne?"

„Ale ovšem - mám rád tu sváteční atmosféru. Stromek, cukroví, pohádky v televizi, a když napadne sníh… Hmm, jaká je to pak krása…" zasnil se Kormen. Vzápětí si nostalgicky povzdechl: „Nejvíc si to samozřejmě užívají děti a ti, co mají vlastní rodinu - ale i takovému samotáři, jako jsem já, vždycky poskočí srdce, když vidím vánoční výzdobu a radostné tváře těch malých capartů. "

„Vy trávíte Vánoce sám?" podivil se Viktor. Alespoň se tím možná částečně vysvětlila tato neplánovaná besídka.

„Ano, už tomu tak bude. Manželka před třemi lety umřela a děti jsme neměli…"

            „Tak co na těch Vánocích vidíte, když je nemáte ani s kým trávit?" Vlila olej do ohně Alice. „Já bych se na ně v takovém případě vůbec netěšila - naopak bych z nich měla depku, když bych viděla, jak všichni někoho mají, jen já ne. Neříkejte mi, že pak můžete být šťastný!"

            „A vy snad máte podobný důvod, pro který nemáte Vánoce ráda?" oplatil jí úder muž zákona.

            „Do mých důvodů vám nic není, " řekla uraženě a zadívala se raději kamsi stranou. V duchu se už nemohla dočkat, až celá tahle šaráda skončí. Kormen toto odseknutí kvitoval

výrazem trpělivého rodiče, jemuž vzdoruje vlastní pubertální dcera. „To máte pravdu, není".       „A co plánujete v životě dál? Neusadíte se znovu? Ještě byste mohl nějaké ty děti mít, " vyzvídal opět Viktor na detektivovi. Kormen souhlasně pokýval hlavou: „Jo, to by bylo opravdu moc pěkné… Sice jsem si zprvu nedokázal představit, že bych do toho šel podruhé, ale přece jen mám před sebou ještě nějakou tu řádku let. A nechtěl bych je všechny trávit sám. Jenže se obávám, že už nejsem tím elegánem, co jsem dříve býval…"

            „Ale no tak, vy máte šanci - rozhodně to zkuste. Já být na vašem místě, tak bych do toho šel. Teď, když už mi moc času nezbývá, vím, že bych byl za každou další šanci vděčný. Mnoho jsem toho ve svém životě nestihl udělat a samozřejmě jsem učinil i nemálo špatných věcí, ale zároveň jsem zažil i spoustu nádherných chvil. A to především se svou bývalou přítelkyní. Až budu opět sedět na elektrickém křesle, budu právě na tyto momenty vzpomínat.

I vy na smrtelné posteli nebudete chtít přemýšlet nad tím, jak jste se doma nudil sám u televize. "

„No, ne? Proč to nikoho nenapadlo dřív? Odsouzení trestanci by teď mohli chodit dům od domu a rozdávat své rady a životní moudra. Proč se neřídit tím, co nám říkají? Musejí přece všechno vědět nejlépe - i když je jejich vlastní rozhodnutí dostala do vězení!" Viktor i Kormen se současně ohlédli po Alici. Ta jim pohled oplácela. Detektiv už to déle nevydržel a vstal.

„Tak co vás tak hrozně žere? Povězte mi to! Musí to být fakt něco ohromného, když to z vás dělá tak nepříjemnou ženskou. Oprava - když chcete na všechny působit nepříjemně a odtažitě. Nedostala jste pod stromeček houpacího koně a teď jste za to naštvaná na všechny lidi kolem, především na ty, co vánoční svátky slaví? Prozraďte mi, kde se to ve vás bere?" Kormen nyní stál tváří v tvář naproti Alici a vyčkával její reakci. Všiml si, jak v sobě něco dusí. „Ale no jistě, to nám říct nemůžete, co? To by vás totiž před námi naprosto obnažilo. Udělalo z vás člověka, jako jsme my a naprosto zbouralo tu vaší image, že?"

„Jděte už do háje! Bratříčkujete se tu s vrahem, který by měl platit za své hříchy. Chcete vědět, co mě momentálně štve nejvíc? To, že někteří hodní lidé umírají předčasně, zatímco tenhle prevít si tu sedí jako by se nechumelilo! To je snad nějaká spravedlnost?"

„Kdo umřel předčasně?" zeptal se Viktor. „Co?" zarazila se Alice. „Ptám se, kdo umřel předčasně. To je přece to, co vás trápí!" Trestanec se vydrápal na nohy a pak se opatrně napřímil. Došel k jedinému andělu v místnosti a s rukama v poutech Alici podal zápalky. Ta na ně zamyšleně hleděla. „Moje matka, " přiznala nakonec.

„A stalo se to o Vánocích?" domýšlel si detektiv.

            „Ne, těch se nedožila. Ale kdyby ano, byla by na mě hrdá!" Sirky opět putovaly na stůl, kde svou cestu původně započaly.

„A toho jste chtěla dosáhnout? Chtěla jste, aby byla na vás hrdá?" zeptal se pro změnu Viktor.                                                                                                                                   „Ano! Moc jsem to chtěla!" Hlas se jí zlomil a křídla zachvěla. „Byla jsem neposlušná mladá holka a přinášela jsem matce jen spoustu starostí. Učení jsem flákala, na všechno ostatní kašlala a padala z jednoho průšvihu do druhého. Potom přišel alkohol a s tím i léčebna pro závislé. S koncem puberty mi docházelo, co vše pro mě máma udělala a jak já jsem se za to k ní chovala. Musela jsem jí dost zklamat. Proto jsem chtěla udělat něco, na co by byla mohla být hrdá. Na mě hrdá! Nějak jí to vše vynahradit…"

            „Jenže k tomu nikdy nedošlo…" konstatoval Viktor. Alice zavrtěla hlavou a po tváři jí stekla slza. „Měla jsem naplánované, že jí to oznámím při štědrovečerní večeři. Napadlo mě, že to pro ni bude zároveň dárek - jenže pak se stala ta nehoda a ona umřela při automobilové bouračce… Kdybych nečekala na ty blbý Vánoce, mohla moje matka umírat s vědomím, že nevychovala špatnou dceru. A já namísto toho od té doby žiju s vědomím, že jsem svou mámu zklamala a že už jí nikdy nic nevynahradím. "

            „Co jste jí chtěla oznámit?" zajímalo Kormena, stejně jako Viktora. Alice na oba pohlédla. Už toho řekla víc, než kdy zamýšlela. Ani vlastní sestře se s těmito pocity nikdy nesvěřila…

            „Že mě povýšili. Na post obchodního manažera ve firmě Gorville a syn. Není to kdovíjak významná firma, ale kdyby moje máma viděla, jak jsem se dokázala vlastním úsilím a odhodláním dostat na vyšší příčku. Že jsem pro to něco udělala a něco jiného obětovala…" Ani nemusela větu dokončovat. Všem to bylo jasné. I Olze, která stála ve dveřích.

„Máma tě měla ráda i bez toho, já to vím!" Alice se ohlédla za hlasem. Když uviděla Olgu, její rozpaky se prohloubily. „Tys slyšela, co jsem říkala?" Olga přikývla: „Všechno". Pak přistoupila ke své mladší sestře a ochranitelsky jí objala. Alice se nijak nebránila a pomalu se začínala uklidňovat. Byla ráda, že už je to z ní venku a že to ví i její sestra.

„Nevím, jakou to pro tebe bude mít váhu, ale já jsem na tebe hrdá, " řekla Olga. „Každý v mládí dělá nějaké blbosti, s tím rodiče holt musí počítat. V životě rozhoduje, jaký si z toho období vezmeš ponaučení a jestli dokážeš dospět. A to ty jsi dokázala".

„Díky".

Olga jednou rukou poplácala Alici po zádech a pak už jí pustila. „Teď mi dovol, abych tě seznámila se svými kolegy, " ukázala starší ze sester na Viktora s Kormenem. Alice se zarazila: „Kolegy? Takže vy jste herci?" Oba přikývli. „Olga nás požádala, abychom sehráli tuto scénku, protože o vás měla strach, " prohlásil muž s pouty, která si sám začal odepínat.

„Věděla, že vás něco ve spojitosti s Vánocemi trápí, ale nevěděla přesně co, " připojil se

Kormen. „Jen jsme vám chtěli pomoc. Vám oběma!"

            Alice stála uprostřed pódia a odříkávala svůj text. Na zádech bílá křídla, na hlavě vánoční čepička. Cigareta a sirky kdesi v šatně a na tváři úsměv.

„Už je zase slyším přicházet.

snad přinesou lidem klid a mír, ale i dárky, dětský smích, pláč a plno recese.

A budou tu vánoční skřítci, kouzelné víly a andělé, co občas mají deprese. "

Tomáš Zděnovec - Duch země

(Tomáš Zděnovec - rodák ze Slaného, především kreslíř komiksů, nadšený filmař-amatér, psavec)

Jako vždy, se nepoddajný Golden Gate, majestátně tyčil ve světle zapadajícího Slunce a nevěnoval pozornost ničemu kolem. Ať už to bylo jakkoliv důležité. Tento most, dříve hojně užívaný auty a jejich řidiči, se dnes spokojil pouze s jediným návštěvníkem.

Joel Turmen se opíral o zábradlí a sledoval sanfranciský záliv. Všude bylo takové ticho jako nikdy a tak si Joel mohl tento západ opravdu vychutnat.

Slunce už se blížilo k vodní hladině a on se náhle zadíval na Alcatraz. Bývalá věznice - nyní slavná turistická atrakce - zela stejně jako most prázdnotou. Široko daleko prostě nebylo živáčka. Byl tu jen Joel a nic víc. Jemný větřík za jeho zády nadnesl ze země plátek novin, které se párkrát přetočili a nakonec znovu usadili, na bezpečném povrchu Golden Gate. Kdyby se právě v tuto chvíli Joel otočil, mohl by si přečíst titulek hlavní zprávy, jenže to on nepotřeboval. On věděl ovšem, co se kolem dělo. Titulek na novinách, s datem 19. 11. 2126, hlásil: První evakuace lidí ze Země na Mars už začali!

Následující článek pak začínal slovy: Vědci se stále ještě neshodli na tom, za jak dlouho se naše planeta promění v novu, ale nadměrná aktivita zemského jádra prozrazuje, že se už v brzké době dočkáme zvýšeného počtu zemětřesení a záplav… O několik řádek níže pak stálo: Vláda vyčlenila speciální vojenskou jednotku, která bude mít za úkol prohledávat Zemi po její evakuaci a přesvědčit se tak o tom, že na naší planetě nikdo nezůstal…

Joel tu stál už pár hodin a loučil se. Představa pobytu na Marsu mu nepřišla zrovna povzbuzující a tak si vychutnával poslední chvilky, které zde ještě může strávit. Už několikrát se pousmál nad přirovnáním jednoho novináře této situace k biblické pověsti o Noemově arše. Opravdu to tak vypadalo, neboť se ve vesmírných plavidlech nevydali na Mars pouze lidé, ale i zvířata a rostliny.

Tamní kolonie byli naštěstí už v dosti pokročilém stádiu rozvoje. Joel se tedy nebál ani tak o to, že by tam byl život špatný nebo, že si někteří na nové prostředí nezvyknou, ale že nové generace lidí pozapomenou, odkud vlastně pocházejí a jak pěknou domovskou planetu lidstvo mělo… Během tohoto rozjímání se kousek od něj, na most, sneslo vojenské vznášedlo. Zprvu si Joel přítomnost stroje neuvědomil, ale jakmile se otevřel poklop a z útrob vyskočil mladý vojín, začal mu věnovat veškerou pozornost.

"Kapitáne, našli jsme ještě jednoho člověka - on však odmítá jít s námi a chce zůstat na Zemi. Stále mluví o tom, že chce zemřít spolu s duchem této planety!" vyhrkl ze sebe během několika vteřin vojín.

O málo minut později už seděl Joel v letícím vznášedle a z okénka pozoroval všechna ta opuštěná města, prázdné dálnice, pole bez dělníků, parky bez rodin… Prostě planetu Zemi bez lidí. „Jedná se o starého muže. Tvrdí, že je jediným z potomků indiánů, který ještě zachovává tradice a kulturní zvyky svých předků. Je dost tvrdohlavý a nepodařilo se nám ho přesvědčit, že mu chceme pomoct. Naopak si myslí, že se mu snažíme uškodit - tím že ho vezmeme pryč ze Země, " hlásil veškeré poznatky mladý vojín. Joel ani neznal jeho jméno. Vlastně ho celkově moc neposlouchal. Na obloze se objevili červánky a to teď přece bylo důležitější, než starost o nějakého starce, který si nedá říct. Vždyť červánky téhle planety už v budoucnu nikdo nespatří. Budou sice jiné - někde jinde, ale ne ty, se kterýma jsem se narodil, se kterýma jsem vyrůstal a se kterýma jsem chtěl i umřít, pomyslel si.

„Pane? Slyšel jste mě?" Joel se probral z rozjímání a přikývl, i když vlastně nevěděl, jestli opravdu slyšel vše. „Tam, u toho ohniště to je on!" ukázal vojín na kopeček po pravé straně. Na jeho vrcholku hořela obří vatra, vedle které se dala rozpoznat jedna osůbka hrdě sedící na obřím kameni. Sotva vznášedlo dosedlo několik set metrů od kopečku, byla už úplná tma.

Joel se rozhodl, že si půjde nejdříve s indiánem promluvit sám a jak se přibližoval k ohništi, byli na obloze víc a víc zřetelnější různé hvězdné symboly. Starý indián k nim cosi šeptal a střídavě i k ohni. Ani se neotočil, když cizinec přistoupil až k němu.

Zprvu chtěl Joel přátelsky pozdravit, zkusit se s mužem seznámit, vysvětlit mu, že bude v jeho vlastním zájmu Zemi opustit, aby tak nepřišel k újmě na zdraví. Ale namísto toho si jen sedl vedle starce a mlčky pozoroval oheň. Z pohledu na tohoto indiána mu došlo, že přemlouvání nemá význam - jak už řekl ten vojín, je to tvrdohlavý člověk. Zároveň však byla vidět v jeho vrásčité tváři moudrost, se kterou je těžké se měřit. A tak Joel jen mlčky seděl. A seděl. A seděl. Až uplynula víc jak hodina.

„Vy přece také nechcete odejít!" promluvil náhle starý muž. Joel sebou mírně trhnul. Uměl snad indián číst myšlenky? Nebo pocity? Nebo to prostě dávám jen tolik najevo? „Spousta lidí nechtěla odejít. Ale neměli na výběr. Nechali tu vše - své domovy, v nichž mnoho let žili, oblíbené restaurace, do nichž chodili, stezky, po nichž se procházely i památky, jež rádi navštěvovaly. Ano, ani mě se nechce jít. Tolik zážitků, vzpomínek… Jenže budou další domovy, památky, procházky i vzpomínky. Sice jinde, ale když půjdu tak budou. A vy byste měl jít taky. "

(...) pokračování k dostání skrz web autora :-)