Několik starších, snad stále milých povídek…

(ve verzích, v jakých tenkrát vznikly)

Svátky míru (2004)

Sněží.

Před prosklenou výlohou stojí statný muž. Jeho roztáhlý obraz se odráží v umaštěné skleněné ploše. Rozhlíží se a vypadá nervózně. Po jedné ruce mu stéká krev, ještě je teplá a ulpívá na jeho bílé obuvi. Ve druhé ruce drží nějaký balík. Skrze papír prosakuje mastnota. Muž si odkašle, podívá se na hodinky a pak udělá nepatrný úkrok dozadu. V rozčepýřených vlasech se usadilo několik sněhových vloček. Opře se do otevřených dveří a stále někoho vyhlíží. Utře si ruku od krve do zástěry a znovu si odkašle. Sněžení ustává a na nárožních hodinách je poledne. Sotva minutu poté přichází konečně ten, na koho čeká. Řezník Krkovička podává svému stálému zákazníkovi kapra. Vždyť jsou přece Vánoce. Svátky míru.

Modrý útvar (2003)

Horký písek opisuje křivky větru a zalézá i do těch nejmenších skulin. Skřípe mezi zuby, pálí v očích. Slaná slza se snáší na dunu oranžového nekonečna a se zasyčením mizí. Každý poryv větru pomyslnou rukou sebere tuny písku a přemístí je tak, že se tvář pouště změní. Ač se stále jeví jako monotónní písečná masa.

Touto pouští napříč kráčí unavený muž. Jeho obuv těžkne a měkne, skoro se zdá, že nohy už od země neodlepí. Jeho únavou pokřivená silueta se s vypětím sil sune skrz závěje oranžového písku. Každý krok se rovná tupé bolesti za krkem, zásoby vody totiž zůstávají neúměrně těžké. Každé nadechnutí pálí v krku, jazyk se lepí na patro. Popraskané rty jsou jednou nezacelenou ránou, která při doteku pálí. Bez vody je ke smrti odsouzen prostě každý.

Ale muž na pokraji zhroucení náhle jakoby ožil. Snědá ruka sebere písek a volně ho přehazuje. Opravdu je dost mokrý. Oči toužebně vyhledávají zdroj vody, až se upnou na několik set metrů vzdálené jezero. Je obrovské. Nazelenalá voda v hloubce mění barvu dočerna. Muž nemá sílu na projev radosti, místo toho se slepě vydává vstříc bodavým pocitům v nohách. Může to být jen fata morgana. Ale to je mu stejně jedno.

Konečně došel k vodě. Břeh je pustý, přestože by květiny měly dostatek vláhy. Místo toho tam leží obrovský modrý útvar, který muž nepoznává. Nejde o věc pocházející z přírody, ani od člověka. Muž se u objektu dlouho nezdržuje. Shodí batoh na zem a rozeběhne se do vody. A chlemtá. Položí se na záda do vody a nakonec se potopí. Když mozek začne zase vnímat ostatní věci v okolí, muž se vrátí k tomu modrému útvaru. Když k němu přijde blíže, zjišťuje, že povrch je dost podobný umělé hmotě. Útvar je vysoký jako dvacetipatrový dům, je kulovitého tvaru a v průměru má asi padesát metrů. Nemá přitom žádná okna, dveře, žádné otvory. Muž ani neví, zda je ta věc dutá. Je mu k ničemu.

Najednou se začne cítit tak sám. Má vodu, cosi neživého za zády a batoh zásob, které dojdou tak za pět dní. Někdy je prostě lepší přestat zvažovat, co kdyby, a usnout. V tomto horku se stejně nedá nic jiného dělat. Muž si dá batoh pod hlavu a uvelebí se ve stínu modré věci.

Životadárný spánek trval asi dvě hodiny. Muže probudily zvláštní zvuky, které ale nevycházely z té modré věci. Je to jakýsi křik, jekot i smích. Snad i pláč. Celé se to blíží, ale zatím je to dost daleko. Asi pět minut nato se v dáli zjevuje obrovská silueta něčeho, co má lidské tvary. Kráčí vratce směrem k muži a vydává všelijaké pazvuky. Než muž stačí popřemýšlet, kam se schová, monstrum přiskočí až k němu. Jen jeho chodidlo je dvakrát větší než modrý útvar v povzdálí. Křičící netvor popadne modrý předmět, který je proti němu jen malým válcem. Když má muž tu modrou věc nad hlavou, zjistí, že je opravdu dutá. Monstrum se na chvíli zastaví, jakoby přemýšlelo. Pak se napřáhne a nejbližší duna horkého písku mizí pod náporem jeho síly. Zdá se, že ječícího stvoření se snaží nabrat co nejvíc písku do modré nádoby. Slunce po chvíli mizí muži z dohledu, zakryje ho napřáhnutá končetina netvora. Obrovský modrý předmět se šílenou rychlostí blíží ke schoulenému mužíčkovi. Stovky malých zrnek písku jsou jen padající předzvěstí toho, co za okamžik opravdu dopadne na našeho hrdinu. Je po všem. Ticho. Jen vřeštící monstrum se hlasitě projeví a ještě větší silou se opře do modré nádoby. Pak popojde o kus vedle a zvedne ji. Na jejím místě zůstane hromada písku ve tvaru modrého útvaru. Někde tam dole je náš hrdina.

Je pravé odpoledne. Dvě maminky sedí u pískoviště se svými ratolestmi. „Že se ty děcka vyblbnou s trochou písku a vody. Taky jsem jako malá dělala sopky a jezírka," chlubí se jedna z nich. Druhá hlídá dítě, které sotva začalo chodit, a jen tak mimochodem dodá: „Malej dostal zas nový bábovičky, tu modrou má nejradši."

Křídový život (2004, Michalu Mudrovi)

Představte si krabičku sirek, třeba těch s červenýma hlavičkami. Prodavač ve vonící trafice suchýma rukama od neustálého přebírání čtiva ledabyle plácne krabičku sirek na pult. Přímo na půl kilový balík tabáku. „Třicet sedm osmdesát," zakašle prodavač. Tiskařská čerň ho pomalu tráví, jednoho dne z něj nezbude nic než černý vykřičník v jeho posledním dopise. Krabička sirek se stěhuje do pravé horní kapsy a balík tabáku za klopu. Na noviny s tlumeným plesknutím padnou drobásky a muž, který o ně právě přichází, jakoby si posteskl. Pak se otočí a už chce odejít, když na něj prodavač zavolá: „Pane! Počkejte ještě! Tu máte." A podá muži v otrhaném saku a s žralokem na botě výherní los. Muž odchází z trafiky a přemýšlí, co to má znamenat. Nebe bývá modré, ale teď je jak z oceli. Co nevidět se na zem snesou první nažrané kapky. S nimi padne taky noc. Žulové kostky se blyští a vrhají letmé odrazy pouličních světel do tváře kráčejícího muže. Je vysoký, v černém kabátu se stojáčkem vypadá z dálky jako hrabě Dracula. Na špičky kožených bot cákají kapky z kaluží a žralok chňape naprázdno. Temná silueta vysokého muže projde pod poslední lampou v ulici a zahne za nejbližší roh.

Ozve se mírné zavrzání, tmu prořízne prudký záblesk z protější lampy a muž vejde do místnosti. Rukou chvíli hledá naslepo zásuvku, pak do ní zapojí vedle připravenou zástrčku od lampy. Jeho očím se zjeví tolik známý a věrný pohled na nevelkou prkennou místnost, jejíž stěny jsou pobité novinami, aby tu bylo alespoň trochu teplo. „Všude dobře, doma nejlíp," odsekne muž trochu ironicky a vyndá malý nákup na stůl. Rukáv kabátu se mu přitom chytá o vlákna nezahlazených prken stolu. Místo židle mu poslouží stará přepravka. Co bude asi mít k večeři? Dnes večeře nebude. Muž místo toho napěchuje levný tabák do dutinky a labužnicky mlaskne. Každý si hold užívá peníze po svém.

„I nadále očekávejme časté přeháňky, převážně polojasno, teploty se vyšplhají i na deset stupňů. Každopádně si nezapomeňte deštníky, hezký den vám přeje," dokončí předpověď v rádiu zřejmě usměvavá moderátorka a v pelechu se něco pohne. „A, tak přece," podívá se muž rozespale na pročištěné nebe. Pak zpátky do pokoje. Kvůli slunci ale vidí jen jeden velký zelenofialový flek, skoro poslepu tedy sáhne po těžkém vlněném svetru. Určitě je tam ještě chladno. Muž musí jít pracovat do vzdálené fabriky. Proto vyráží tak časně zrána. Projde jemu známými ulicemi, pak zamíří k zastávce. Vezme to rovnou přes betonové hřiště, chodívá tudy často. Někdy tu pobíhají děti a hrají vybíjenou. „Ale kdo by tu byl po dešti, když je chodník samá kaluž?" pomyslí muž a zahledí se směrem k zastávce. Ještě má čas. „Huuuu," zaslechne najednou muž. Takový docela slabý a přerušovaný zvuk. Rozpačitě se rozhlédne, když konečně spatří docela malou holčičku. Dřepí u jedné z kaluží a usedavě pláče. Slzy stékají do kaluže a v mělčině se víří malé bahnité vlnky. „Stalo se ti něco?" zeptá se muž ještě za chůze dívky a stane vysoko nad její hlavou i jejími myšlenkami. „Ne-e-e-sta-lo," sotva odpoví holčička a popotáhne. Nemůže jí být víc než pět, je v tom věku, kdy děti brečí kvůli každé hlouposti. Muž se opět podívá směrem k zastávce. Zatím nic. „Ale to bys tu přece nebrečela," snaží se muž zaznít trochu mile. Ale moc mu to nejde, už dlouho se nesnažil být milý, působí trochu prkenně. Ale brzy se přes to dostane a poví: „No tak, pověz mi to, třeba ti budu moc nějak pomoct." Holčička opět popotáhne neposednou nudli, utře si oči do rukávu a hledíc pořád do kaluže poví: „Včera jsem tu kreslila svůj dům, už tu není." „Křídy," pomyslí si v duchu muž a pak teprve něco řekne: „Déšť vždycky všechny křídy z chodníku smyje. „Ale to byl můj dů-ů-ů-m," vyrazí ze sebe těžce holčička a další slza rozvíří jemné bláto na dně kaluže. „Křídy máš?" napadne muže spásná myšlenka při pohledu na nedalekou, věčně opuštěnou zastávku. „Má-ám," vzlykne holčička a podá muži jednu žlutou. „Pojď támhle k té zastávce, tam můžeš mít domů kolik chceš," poví muž a převaluje křídu v ruce. „Nesmím chodit nikam s cizími lidmi," zapapouškuje holčička větu, kterou jí rodiče tolikrát cpali do hlavy. „Hm," zapřemýšlí muž, „tak tu počkej a až ti zamávám, tak tam přijď. Něco ti tam nechám, platí?" „Platí," souhlasí holčička a muž se vydá směrem k zastávce. Ta je krytá plastovými střechami, a tak je tam chodník pořád suchý. Ani lidí, kteří by kreslené domy sešlapali, tu nikdy moc neprojde. Muž se sehne k zemi a odhrne pár kamínků a listů, pak popadne žlutou křídu a pokusí se opět vžít, alespoň na chvíli, do bezstarostných dětských let.

„Už je to dlouho, co jsem vůbec něco nakreslil," pomyslí si muž a začne od střechy. Chodník je hrubý a tak křída ubývá rychle. Skoro tři centimetry široká čára dovolí muži pořádně se rozmáchnout. Nakreslí obrovský barák, pak křídu položí na plocho a jediným tahem ke střeše přilepí komín. „Okna, okna," brouká si muž sám pro sebe. Kdyby ho někdo viděl, myslel by si asi, že narazil na uprchlého svěřence z nějakého ústavu pro choromyslné. Nemá cenu kreslit dům trojrozměrný, holčičce by to stejně nedávalo smysl. Z křídy je už jen malý špaček a dům přitom ještě nemá dveře. Poslední tahy jsou spíš rozmazané, muž na dveře obtiskl zbytek křídového prachu ze svých prstů. Pak si čistou rukou poodhrnul vlasy z čela a nenápadně se podíval na čekající holčičku. Ta zvědavě přešlapuje na místě, ale sotva si všimne mužova pohledu, začne předstírat, že má na práci něco jiného. „Tak," řekne muž a vstane od křídového domu. Protáhne se takovým způsobem, že jednotlivé obratle zanaříkají. „Ne, že bych byl Picasso, he," dodá muž s úsměvem při pohledu na dům. Je to jediný dům, který je opravdu jen jeho, v jeho vlastnictví. Žádný jiný nikdy neměl, rodinný dům musel kvůli otcovým dluhům prodat. A tenhle křídový? Ten musí teď dát holčičce, na kterou někde za rohem stejně čeká jeden opravdový. Není to tak trochu k pláči? Ještě, že ty malé děti z takového sobectví a přivlastňování si věcí vyrostou. Je pravda, že někomu to zůstane, ale tahle holčička bude mít určitě radost z toho, že ten dům je. A ne, že ho má. Holčička přešlapuje na betonovém hřišti, je vidět, že je zvědavá. Když se muž s úsměvem podívá na ní, ona sklopí oči a dělá, že máchá špičku boty v kaluži a překvapení ji moc nezajímá. Ve skutečnosti hoří zvědavostí a těší se, až jí dá muž znamení. „Ještě nezamával, ach jo. Co to tam dělá?" dívá se holčička skrz několik prořídlých smrků a krk si div nevykroutí. „Jé," zarazí se po chvíli, „nějaký bílý kus papíru mu vypadl z kapsy."

Muž mezitím zamával.

Holčička nechala úvahy u kaluže a uháněla k zastávce. Muž mezitím nastoupil do autobusu. Ani se nestihl podívat, jestli má děcko z domu radost. Autobus hned odjíždí. Holčička doběhne k zastávce a pátrá po zemi. „Dům!" přiskočí holčička, div si neodře kolena. „A teď je jenom můj!" zaraduje se holčička, ale pak se zarazí. O kus dál ležel pohozený kus papíru, ne větší než karta na žolíky. Zvědavá holčička chvíli prohlíží potištěný papír, pak do něj trochu kopne. Papír se otočí a na něm jsou pro děcko neznámé klikyháky. „To bude asi toho pána," broukne si pro sebe holčička. Utře nález do druhého rukávu a schová ho do kapsy.

Ve fabrice čas utíká díky náročné práci dost rychle. Práce u lisu muži nijak nevadí, má sílu. Normy udávají pro něj lehce dosažitelné limity vyrobených dílů. Od osmi ráno do čtyř odpoledne, klasická pracovní doba, se někdy protáhne až do dalšího rána. Tady tempo diktuje německá firma. Muž dodělá poslední výlisek, když zaslechne sirénu označující konec šichty. Ostrý zvuk sirény se po chvíli změní v docela přátelský cinkot vydělaných drobáků, a následně v polohlasné klepání kovových stěračů o skleněné okno tramvaje. V té únavě muž sotva vnímá cestu domů. Vystoupí a napůl spící popojde mimo silnici. Chvíli se rozhlíží, než najde tu správnou cestu skrz stromy, je unavený, přestože svítí slunce a déšť ustává. Vtom ho něco vyleká. Holčička, která má hlavu sotva ve výši jeho kolenou, muže zatahá za starý svetr. Pár snítek drsné tkaniny ze záplaty jí zůstane v ruce. „Ale! říkala jsi, že s cizími lidmi se bavit nesmíš," dodá mírně muž a pokusí se o úsměv. Holčička chvíli přemýšlí, pak ale mávne rukou a s předstíraným klidem podá muži lístek: „Na." „Co to?" zarazí se muž a pak se rozpomene. „To je můj los," řekne muž a poděkuje. „Vypadl vám z kapsy, když jste kreslil můj dům," odpoví holčička. „Líbí?" pousměje se muž a hlavou kývne směrem ke křídovému domu. Holčička se také usměje, muži hlavou na chvilku proběhne vzpomínka na jeho dětství. Je spíš smutná, protože dětství už je navždycky pryč. Vždycky ho tak píchne u srdce. „Tak se měj," rozloučí se muž a dá los zpátky do kapsy. Pak projde kolem několika starých stromů, k betonovému hřišti dojde ještě s úsměvem na tváři. Když ale spatří místo, kde má přečkat další noc, úsměv zmrzne a nakonec vymizí docela. Je to stará pavlač, kde bydlí několik romských rodin. V oknech nejsou skla, někde už ani rámy. Holý kámen a oprýskaný šedivý nátěr působí v kontrastu s moderním sousedstvím. Tam žijí průměrní měšťané a lidé, kteří mají na koupi vlastního bytu. Tenhle dům má jen dvě patra a přízemí, k hlavnímu vchodu vedou široké schody, na kterých muž během teplých dnů posedává a spokojeně bafá svůj tabák. Na starých dveřích jsou kudrlinky starého laku na dřevo, v okně umírá taktéž kudrlinkatá sítina rozkladitá. „Juncus effucus spiralis," utrousí muž a má sto chutí zasadit ji tam, kam patří. K rybníku.

Za dveřmi je chodba, do které dosahují mrtvé spirálky této i jiných rostlin. Jednotlivá schodiště k bytům se rozbíhají právě z této chodby. V přízemí bydlí Romové, většinou se tu do noci ozývá dětský křik a hřmotné napomínání tmavých otců. Děti tu pobíhají celý rok jen v otrhaných tričkách, která mají na hrudníku a na koncích rukávů vždy zahnědlé. Po vzoru matek a otců děti užívají našich sprostých slov, přízvuk ani havraní vlasy však nezakryjí. Nejmenší děti mají pořád nudli u nosu a v ruce rozbitou hračku. Muž naštěstí bydlí v nejvyšším patře hned pod střechou. Stěny a většinu nábytku má z neupravených prken, ledacos někde prostě našel. Ale i tak mívá čas od času možnost vychutnat si něco, co ve zlomcích míváme i my za okny panelových domů. Bubnování dešťových kapek. Muž bydlí hned pod střechou. A když začíná pršet, je to právě on, kdo to ví první.

(...)