Květen

30. května 2011 - těhotenství 5 týdnů
Jela jsem ve vlaku a v jednom z kupé někomu vysvětlovala beze slov, že jsem těhotná. Levou rukou jsem ukazovala všech pět prstů a pravou rukou si hladila podbřišek. Ten, komu jsem to vysvětlovala, mne však nechápal, tak jsem to pak řekla nahlas: čekám rodinu, už jsem v pátém týdnu, ne v pátém měsíci. Když jsem to řekla, sice jsem z toho měla radost a protějšek to bral jako radostnou zprávu, ale fyzicky jsem to necítila, vlastně jsem skoro váhala, zda-li jsem skutečně těhotná.

29. května 2011 - běh k vlaku
Byla jsem na dovolené a věděla jsem, že můj pobyt se chýlí ke konci, a že mi jede „o půle" vlak domů. Procházela jsem malým městečkem a cestou k vlaku jsem se zastavila v obchodě s oblečením. Vybírala jsem si chvíli ponožky. Pak jsem milým tempem kráčela dál, až mi došlo, že vlak za deset minut jede. Rozeběhla jsem se a chvátala k nádraží skrz lesní cestu. Občas jsem se podívala na hodinky, až jsem zjistila, že už je pozdě, že ručička se už dostala přes půl hodiny. Během zběsilého utíkání jsem i dušně křičela a prosila: „Nejezdi ještě, počkej na mě." Prosila jsem vlak, ať mi neujíždí, ale ten ujel. Zůstala jsem tedy na pospas nádraží, v jehož okolí se náhle opět rozprostřel kemp, ze kterého jsem původně vyrazila. Věděla jsem, že další vlak jede až zítra a že tak nestihnu přijít do práce. Moji pozornost zaujalo nějaké děvče. Dovedla mě k chatkám, v jedné z nich bych měla strávit další - již nedobrovolnou - noc v kempu. Mezi mnou a dívkou to jiskřilo, ale k ničemu nedošlo. Všimla jsem si, že některé chatky jsou obydleny trvale, a že v nich žijí děti.

20. května 2011 - toaleta, vysoké ženy
Byla jsem ve snu opět na toaletě a dlouze močila. Pak jsem se octla v nějaké ubytovně s partou dívek, pro které jsem byla nová. Dvě z nich mě objaly a pokaždé mě fascinovalo, že jsou snad o dvě hlavy vyšší než já (trochu jako Avatar vůči lidem). Měly nějaký program, který jsem vždy zmeškala. Poslední promeškání se týkalo rána. Spala jsem na palandě, zvedla jsem hlavu a viděla, že dívky už jsou sbaleny a připraveny na odjezd. „Já jsem zase poslední," sykla jsem smutně. Pak jsem z palandy slezla. Součástí pobytu byl i jeden závod, kdy jsme běžely skrz město. Běželo se mi hladce, až jsem téměř letěla. V ubytovně jsem při vyklízení a balení spatřila akvárium s modrou čirou vodou, v němž plavala nahá žena (Bette z L wordu), ale plavala obráceně - nohama napřed. V dalším akváriu na opačné straně místnosti plavalo novorozeně. Všichni živí, avšak nepochopitelně pro mne v těch akváriích.


17. května 2011 - dovolená v Egyptě, psík, přátelé
Octla jsem se v cizině a tušila jsem, že jsem v Egyptě na dovolené. Procházela jsem se po kamenité pláži, která měla však jasné hranice vytvořené kamennou zídkou. V jednom rohu jsem potkala kamarádku z dob střední školy, která mne s radostí přivítala a objala. Měla sílu a při objetí mne zvedla do vzduchu, čemuž jsem se zpola zasmála, zpola mne to trochu rozhodilo. Pak jsem se vrátila k rodině u hotelu, která se však skládala z cizích lidí. Spíš jsem k nim patřila jako člen jedné sady lidí přivezených autobusem, než že bych k nim něco cítila. Pamatuji si nějaký bazén, který byl chvíli plný vody, chvíli prázdný. Dost jsem toho zapomněla díky vstávání.
Sen pokračoval návštěvou u kamarádky Te a její rodiny. Večeřeli jsme spolu a s jejím dědou. Pak tam přišla i její maminka a s ní malý bílý psík, bišonek. Pohladila jsem ho a zasmála se, jak je maličký, a více jsem ho neřešila. Když jsem pozdravila kamarádčinu mamku, hlas mi divně přeskakoval, jako kdybych směrem k ní měla hrdlo zadrhnuté a nemohla mluvit uvolněně. Kamarádčin děda mě měl rád, dělal si legraci, že večeři jsem uvařila já a že se mi povedla, ačkoliv jsme věděli, že to bylo jeho dílo.

13. května 2011 - kotě v metru, falešná restaurace, hermafrodit u rybníka
První ze snových pasáží se odehrávala v metru stanice Stodůlky, kam jsem vešla oděna do svojí hnědé mikiny, v níž jsem uchovávala moji kočku Medeiu ještě jako malé kotě. Chránila jsem ji, nesla jsem ji téměř jako vlastní dítě. Když jsem kráčela po schodech, dávala jsem si pozor, abych neupadla a kotěti neublížila. Občas jsem v samém strachu z upuštění kotěte musela zastavit a kotě zkontrolovat. Poslední čtyři schody dolů k peronu jsem však seběhla, abych vlak stihla.
Další část snu se odehrávala v noci. Utíkala jsem jako členka nějaké zlodějské skupiny před policií. Napadlo nás ukrýt se v nedaleké restauraci. Protože ta byla ale v noci zavřená, museli jsme být potichu. Náhle však policie došla v klidu ke dveřím a rozhodla se dát si večeři či spíše noční svačinu. Naše skupina proto začala předstírat, že jsme provozovatelé restaurace. Policisty jsme usadili, dali jim menu a šli do kuchyně, která byla předsazená v interiéru až k vstupním dveřím (celá restaurace tak byla vlastně naopak, čím dále od kuchyně, tím hlouběji v interiéru). Vyráběla jsem jednotlivé porce. Některé se mi líbily, jiné se moc nevydařily. Když jsem je ohřívala v mikrovlnné troubě, kontrolovala jsem prohřátost bramborové kaše strčením prstu do prostředku porce. I ve snu mě napadlo: kdyby to viděli hygienici... Servírovali jsme. Provozu si všimli i obyčejní lidé na ulici, a tak jsme za chvíli nechtíc krmili celou ulici a lehce nestíhali. K ránu jsme museli utéct, protože jsme věděli, že se vrátí opravdový provozovatel.
Závěrečný sen se odehrával na břehu nějakého rybníka. Seděla jsem tam s vousatým mladíkem. Měl tmavé vlasy a plnovous. Povídali jsme si. Bylo to ryze odpočinkové letní odpoledne. On seděl na břehu nahý. Když jsem se na něj podívala, neměl však mužské, ale ženské přirození. Nijak mne to neznepokojovalo, jeho přítomnost byla milá, s žádným erotickým podtextem. Povídali jsme si o tom, že bych si měla zaplavat, jenže než začne voda kvést. Nabrala jsem vodu do dlaní a pohazovala ji zpět k hladině, zkoumaje čistotu vody. Byla lehce nazelenalá. Shodli jsme se s hermafroditem, že je to jen tak tak. Využila jsem poslední možnosti vykoupat se a do vody vešla. Pohybovala jsem se u břehu, spíše jsem se tak líně vozila ve vodě, nohama jsem chodila po kamenitém dně. A udržovala jsem kontakt s hermafroditem na břehu, stále jsme si povídali a užívali si volného dne.

12. května 2011 - odběr krve, zlá žena, noví kolegové
Šla jsem do nemocnice na odběr krve. Byla jsem objednaná na půl osmou. Ale nikdo tam nebyl. Tak jsem se ještě chvíli trmácela po městě, které vypadalo jako kříženec mezi Prahou a New Yorkem. Po chvíli jsem se tam vrátila a čekárna byla úplně přecpaná lidmi. Jímala mne zoufalost, protože takhle jsem neměla šanci stihnout přijít včas do práce. Náhle se však po mém boku zjevila mamka a vešla do ordinace se mnou, zdůraznila doktorce, že jsem přece objednaná na konkrétní čas. Doktorka se mě ujala, hned ke mně šla s injekcí v ruce, což se mi nelíbilo. V ordinaci byla postel, na níž ležela nějaká dívka s nohou v sádře. Doktorka řekla, ať si k dívce na chvíli sednu a počkám. Dívka byla zlá a kopala do mne, že jí nemám na kavalci co posedávat. V tom mém ústupu od ní se ke mně přihnala doktorka a snažila se mi píchnout jehlu pro odběr do nohy skrz džíny, ucukla jsem. Pak mi jehlu vrazila nakonec klasicky do ruky a krev odebrala. Rozčiloval mne průběh celé té akce.
Mezi sny byla pauza, další sny jsem bohužel zapomněla. Poslední z nich nad ránem byl o mém vstupu do nového zaměstnání. Byly zde jednotlivé sorty lidí v různě barevných montérkách (asi to trochu navazovalo na moji nedávnou návštěvu u kamaráda v práci, kde byly jednotlivé typy zaměstnanců také odlišeny oblečením). Postupně se se mnou seznamovali, podávali mi ruku a někteří mne i objali. Vysvětlovali také, čí je která práce. Poslední skupinka mužů tvrdila, že jsou tým dutých hlav. Když jsem se tomu podivila, usmáli se a řekli, ať to neřeším.

11. května 2011 - čaj pro starce
Nalila jsem ošklivě vypadajícímu starci čaj a podala mu jej. Usmál se na mne. Nebyl mi nepříjemný, jen mne zaujala jeho "nekrása".

4. května 2011 - žába/pavouk, škola, spolužačka
Krmila jsem žábu - velkou zelenou ropuchu - která se místy měnila v pavouka, strouhaným sýrem. Žába kolem mě poskakovala, trošku jsem se jí bála, ale stále jsem krmila. Pak jsem taky poletovala zavěšená v sedáku na pružném laně, byla to součást nějaké hry. Octla jsem se zase v základní škole v Rakovníku. I přes časový odstup ve skutečnosti mě pořád toto prostředí stresuje, neb jsem si tam prožila ty horší části dětství. Spatřila jsem odjíždět na kole kamarádku, kterou jsem od maturity jiš neviděla (Lon). Přišla mi upjatá, stejně jako tehdy, měla na sobě květované šaty, vzala si kolo a mizela zády ke mně. Uvažovala jsem, co z toho při takové sebekázni má.

2. května 2011 - Brno, házení míčkem, blondýna
Byla jsem v cizím bytě a v jedné z místností byla lékařka. Krom mne k ní měl jít ještě bratr Ví mojí kamarátky Te. Vypadal však jinak, než ve skutečnosti. Říkal, že potřebuje kromě léčby i masáž. Snažila jsem sem se mu dát přednost, vypadal, že spěchá, ale nechal mne jít k lékařce první. Rozhovor se nesl v duchu dávání přednosti. Pak jsem se vydala do jiného pokoje, kde byla moje Lu, jen měla blonďaté vlasy. Nejdříve jsem si jí vůbec nevšimla. Pak se na mě usmála, tak jsem se jí omluvila, že jsem ji s těmi vlasy nepoznala a nehlásila se k ní. Objala mne a chtěla se mazlit. Pořád se to ve mně pralo, střídavě jsem ji poznávala a nepoznávala. Odešla jsem. Venku jsem šla přes údolí po mostě. Pod mostem byl opět Ví a házel míčkem přes most, vysoko nade mnou. Fascinovalo mne, jak míček pěkně lítal. Sama jsem jím párkrát směrem k Ví hodila. Byl to pěkný letní den, trávník zelený a svěží. Hráli jsme si chvíli s míčkem. Pak jsem jela taxíkem do Brna. Už jsme projížděli městem, když jsem začala řešit cenu. Jela jsem s nějakým párem. Měla jsem vystoupit dříve než oni. Cena za cestu byla 837 Kč, navrhla jsem ženě, že jí dám 400 Kč. Slušně odmítla, že stačí 200 Kč. Až pak mi došlo, že oni jsou dva a já sama, tak mi to zkrátila. Souhlasila jsem, zaplatila a vystoupila. To byla noc a Brno vypadalo jako pražské ulice plné svítících nápisů a vitrín.

Duben 2011

12. dubna - závod v běhu, invalidní vozík a Asiatka
Zúčastnila jsem se závodu v běhu. Utíkala jsem tak rychle, a přitom drobnými kroky, že mne pohyb vynášel odstředivou silou z hliněného okruhu, po němž se běželo. I tak jsem vyhrála. Pak jsem ale byla na invalidním vozíku. Setkala jsem se ve městě s nějakou Asijskou ženou. Trochu jsme si povídaly, jela jsem vedle ní. Cesty byly klikaté a zvlněné. Na jedné z vln se mi vozík rozjel příliš rychle a to mne vymrštilo na okamžik do vzduchu. Dopadla jsem však na zem a v pořádku pokračovala v jízdě.

11. dubna - Bart Simpson, toaleta
Byla jsem Bartem Simpsonem a spolu s Lizou jsme probíhali jako zmenšené figurky dětským hřištěm, různě jsme poletovali a skotačili. Pak jsem se dívala na mísu téměř po okraj plnou vody. Vykonala jsem do ní malou potřebu s obavami, zda-li toaleta nepřeteče. Když jsem pak vstala a problém zkoumala (voda v míse byla průzračná), vzala jsem štětku a zkusila u dna pohybem vyvolat tlak a uvolnit tak odtok vody, což se podařilo.

7. dubna 2011 - jizva, sestra, peníze, odchod
Byla jsem na operaci, bylo mi odňato levé prso a něco z břicha. Po zákroku mi zůstaly čerstvé jizvy. Pak jsem ležela v nějakém bytě, kde se mnou byl kamarád Ku, kolegyně z práce a moje vlastní sestra. Ta vedle mě vyskládala bankovky 1000 a 2000 Kč a tím mi prý splatila dluh ve formě výpomoci v dobách minulých. Odmítala jsem takovou věc přijmout, pomáhala jsem jí bez nároku na odměnu. Stav po operaci mi však vážně bránil s tím něco udělat. Sestra i přes můj vzdor peníze nechala ležet a odešla. Podívala jsem se na jizvy. Jednu delší jsem měla napříč celým břichem (svisle při subjektivním pohledu), druhá menší jizva byla v místech, kde bývalo levé ňadro. To chybělo. Rozplakala jsem se, protože jsem pochopila, že sestra splatila dluh, který pociťovala a rozhodla se odejít a zabít se. Poprosila jsem kamaráda, aby se za ní vydal a zabránil jí v tom.

6. dubna 2011 - les, běh, brýle, klíče
Naše rodina se octla v nějakém velikém stavení. Možná to byl nějaký hotel během dovolené. Každopádně jsem cítila, že blahobyt je dočasný a že tam nepatříme anic nepatří nám. Odtrhla jsem se od rodiny a chtěla jsem se trochu projít po louce za domem. Na chvíli jsem se stala malým chlapcem a prožívala dobrodružství při objevování krajiny. Došla jsem do temného lesa. Obloha ztmavla a byla noc. V lese jsem se rozhlížela. Stála jsem na místě a snažila se prohlédnout skrze větve. Tušila jsem, že jsem na začátku své cesty a pokud se vydám dál, nemusím také trefit zpět. Proto jsem ještě chvíli pohledem pátrala v lese a spatřila u vzdálené studny či pramene vody pohyb nějakých nahých postav. Byli to nějací skřítci nebo lesní bytosti. Nebyli to lidé. Pohybovali se pomalu. Chvíli jsem si je prohlížela a pak jsem se raději vrátila ke stavení. Cesta zpět byla trochu chvatná, přeci jen jsem se maličko jako malý kluk bála. Našla jsem díru v zemi zakrytou nějakým poklopem z hmoty podobné želvímu krunýři nebo sloním klům. Odklopila jsem víko a nohama napřed vlezla do otvoru dole. V otvoru se v úrovních nad sebou křížily cesty. Pomyslela jsem si, že tam klidně něco může číhat. Ale nakonec jsem tam vlezla a vrátila se tak k rodině. Tam už byl zase den. Vyšli jsme na výlet. Kráčeli jsme po silnici. Za první křižovatkou jsem si uvědomila, že slunce svítí ostře a já si nechala sluneční brýle v hotelu. Poprosila jsem nevlastní mamku o klíče, že je doběhnu. Podala mi však brýle a já s nimi utíkala paradoxně pro brýle do hotelu. Naštěstí jsem se včas zarazila a doběhla zpět k mamce. Vrátila jsem jí její brýle s tím, že chci klíče, abych si vyzvedla vlastní brýle. Místo toho mi podala gumový falus, erotickou pomůcku a v tu chvíli po jejím boku přibyla jedna zlá paní ze sestřina okolí a obě dohromady se začaly posmívat vtipu, který spáchaly. Zarazila jsem se nad ubohostí takového vtipu a pomůcku nepřijala.

4. dubna 2011 - kašel, čaj, péče
Byla jsem ve snu nemocná. Ležela jsem v posteli, chrchlala a Luc mi přinesla horký čaj, který jsem upíjela. Ze sna ve mně k ránu zůstal ještě pocit ohrožení, ale část jsem úplně zapomněla díky zlobivým kočkám.

1. dubna 2011 - nahota, sprchy, bazén
Byla jsem nahá. Převlékali jsme se do plavek v šatnách a chystali jsme se jít plavat. V partě lidí jsem zaznamenala spolužačku IK ze střední a kamarádku Te. Kupodivu jsem se před nimi nestyděla, naopak - tématem myšlenek ve snu bylo právě pozorování toho, že se vlastně už nestydím. Naopak, cítila jsem se ve své nahotě i poměrně přirozeně. Na ostatní nahé kamarády jsem se však nedívala, jen jsem koutkem oka brala na vědomí jejich pohyb a v případě odvrácení ke skřínce komunikovala pohledy spíše do tváře. Šli jsme se po plavání sprchovat. Trvalo mi to déle. Začetla jsem se v převlékárně totiž do knihy. A tak jsem poté doběhla do sprch dodatečně. Když jsem z nich šla poprvé, zapomněla jsem si v koutě ručník. Dodala jsem, že jsem se začetla a pustila ho z hlavy. Pravá část převlékárny se na moment prolnula s nějakým exteriérem, ve kterém se mi posmívali nějací mladí kluci. Sice mi to zkazilo na chvíli náladu, ale zdaleka ne tak jako dříve. Vrátila jsem se pro ručník. Ve snu bylo hodně vody. Byl to takvý hygienický sen.

Březen 2011

31. března 2011 - práce, záchod
Seděla jsem na záchodě a kolem mě nebyly stěny kabinky. Takže na mne viděli cizí lidé a lidi z práci, což mne stresovalo. Snažila jsem se vykonat velkou potřebu, ale nešlo to. Na vedlejší záchod si přisedla kolegyně a chtěla pracovat na časopise. Snažila jsem se jí naznačit, že se to zrovna nehodí. Rozčilovala mne celková nevydařenost situace. Pak jsem to vzdala, záchod opustila a došla k batohu - najednou byla místnost máminým obývacím pokojem. Vyndala jsem z batohu tampon. Rozbalila ho a vydala se zpět k záchodu. Pak mi došlo, že ho nepotřebuji, a vyhodila jsem jej.

29. března 2011 - Choceň, táta, koleno
Vyšla jsem z babiččina bytu na chodbu a tam byl táta. Měla jsem jizvu na koleni a kulhala jsem. Lehla jsem si o patro níž před bytové dveře Němcových a ukázala nohu tátovi. Do sousedčina bytu vběhly moje dvě kočky. Chtěla jsem pro ně jít, ale koleno mi to neumožnilo. Pak jsem vyšla z domu. Táta na mne venku čekal. Byl tam, ale moc jsme spolu nekomunikovali. Byl letní den. Takový, v jakém si Choceň pamatuji ze svého dětství nejvíce.

28. března 2011 - rybník, prarodiče
Plavala jsem v rybníce a držela se klády plovoucí po hladině, ve vodě se mnou byla i babička, tu jsem viděla, a cítila jsem i dědovu přítomnost. Sen pokračoval, ale bohužel poslední dobou sny dost zapomínám (on byl i posun času).

24. března 2011 - IK, její matka
Zdálo se mi o spolužačce ze střední školy IK, se kterou jsme se od maturity neviděly. Ve snu mi její matka padla k nohám a velmi plným ženským hlasem ke mně promluvila (nepamatuji si, co). Ve snu jsme s IK navštívily školu. Měla jsem pocit, že jsem posledních 14 dní ve škole chyběla a že jsem se nestihla naučit to, co mezitím spolužáci probrali. Po probuzení mi v hlavě zněla písnička, kterou jsme poslouchávali právě v tom období kolem maturity. Bylo to ohlédnutí nazpět.

14. března 2011 - děda, nákup, chalupa, cesta lesem
Šla jsem lesem k naší chalupě, byla noc. Došla jsem k chalupě, která však vypadala úplně jinak (byla víc zapadlá do porostu okolo, a byla spíše vyšší než široká). Uvnitř byla tma a těsno. Když jsem zavřela dveře a rozsvítila, objevila jsem ve tmavém interiéru příbuzné. Ti se rozešli po vnitřku budovy a já šla za nimi. V jednom pokoji seděl tátův kamarád z dětství Ro a pozdravil mne. Měl jiný obličej, šikmější oči a divný nos - podoba šla nápadně do rodiny v přízemí v babiččině domě. Podala jsem mu ruku, pozdravili jsme se. Ve skutečnosti jsme se sedm let neviděli a tenkrát při posledním setkání nebyly sympatie valné. Ve snu se tento muž fyzicky znetvořil a stal se poddajným tak, že jsem byla ochotná jej pozdravit.
V další místnosti po zemi lezlo batole. Chtělo si vzít něco zpod postele. Ležela tam moje učebnice grafologie od V. Schönfelda. Řekla jsem: „Jo, ty chceš Schönfelda, tak já ti to podám." Sehnula jsem se k batoleti a vyndala pro něj knihu zpod postele. Načež jsem si uvědomila, že to činím nahá. Uvědomila jsem si, že naproti mně v křesle sedí můj děda (o kterém se mi zdálo dnes poprvé v životě). Musel vidět má tetování. Snažila jsem si zakrýt prsa. Děda nemluvil, viděla jsem jen jeho tělo, jak sedí v křesle, ale do obličeje jsem mu nedohlédla. Cítila jsem, že mne nemá rád.
O pár chvil později jsem byla už někde jinde, děda mi zavolal telefonem, a strohým hlasem mi sdělil, že nesouhlasí s tím, co dělám, a že mne nechce znát. K tomu mi v mysli vytanulo číslo 52. Byla jsem zklamaná, ale ne příliš. Že by děda nesouhlasil s mým způsobem života (tetování, orientace, zájmy, práce místo školy) - o tom jsem tak nějak z vlastního dojmu přesvědčena i v reálném životě.
Další část snu jsem strávila ve vietnamské tržnici prohlížením oblečení. Přišlo mi nevkusné, žádné jsem si nekoupila. Například roztahovací igelitová čepice.

8. března 2011 - pecky
Vyplivla jsem z úst dvě švestkové pecky.

Únor 2011

24. února 2011 - nákup s tátou, koncert, kytara
Navštívila jsem s tátou samoobsluhu a nakupovali jsme. U kasy zjistil, že nemá peníze. Řekla jsem, že to nevadí, a hodlala jsem se zaplatit. Položila jsem na pojízdný pás u kasy šunku - jen tak bez obalu, což je dost nehygienické. Prodavačka mi vytkla, že nemám šunku zváženou a není na ní čárový kód. Dvě balení uzenin jsem jí dala namarkovat, ta byla v krabičkách s kódy. Prodavačka moji drobnou výtku přijala. Šla jsem k úseku uzenin kódy obstarat, najednou jsem držela v náruči asi pět druhů uzeniny. Cítila jsem studený, vlhký povrh plátků šunky v ruce. Ohlédla jsem se, zda-li u kasy nezpůsobím poprask zdržováním, ale moc lidí tam nebylo. Cestou jsem se zastavila u drogerie a vybírala deodorant. Při přivonění jsem z něj ale nic necítila. Pár drobných drogistických výrobků jsem dala do košíku a pokračovala v cestě k uzenářskému pultu. Prodavačka mi radila, jak obsluhovat váhu, působila trochu otráveně. Kódy jsem nakonec obstarala.
Další část snu se odehrávala kdesi v sále, kde byl koncert rockové skupiny. Kapela hrála tvrdší hudbu, tvářila se tak, zpěvák divoce gestikuloval s mikrofonem v ruce. Ale zvuk tomu moc neodpovídal, snad jako kdyby byli za nějakou clonou. Jeden z hráčů měl kytaru. Vím, že jsem se tam spíše tak procházela, nebyla jsem vyloženě návštěvníkem koncertu.

18. února 2011 - nová klika a zámek od domu s Luc, obálky
Určitě toho bylo ve snech více, ale stres z práce pronikl i do snů a tak jsem většinu snění strávila "snovým přesčasem" (takže jsem si neodpočinula). Zbytek snu byl o tom, jak jsme s Luc v našem novém společném bydlení montovaly k domovním dveřím nový zámek a kliku.

17. února 2011 - hořící stromek, škola
Seděla jsem v lavici s IK, bývalou spolužačkou ze SŠ. Bylo to příjemné - žádný stres, pouze příprava na hodinu, poměrně klidné prostředí. Jen jsem zjistila ale, že nemám učebnici. Spolužačka se nabídla, že mi půjčí svoji, že se nemusím obávat.
Pak jsem byla v obýváku v rakovnickém mámině bytě. V rohu u balkonových dveří jsem si všimla hořícího stromku (vlastně to vypadalo trochu jako ananas). Vyburcovala jsem sestru, aby se mnou oheň uhasila, natočila jsem do nádoby v kuchyni vodu a podala to sestře. Mezitím, co sestra hasila jednou nádobou, jsem pro ni přichystala druhou. A oheň uhasl.

14. února 2011 - konec světa, babička, močení
Octla jsem se ve světě, který zasáhla nějaká pohroma. Zbylí lidé se báli chodit po ulicích. Něco na nás zatím ještě stále číhalo. Schovala jsem se před nebezpečím do babiččina choceňského bytu. Venku bylo zvláštní počasí - svižné, větrné, tmavší obloha. V bytě samotném jsem se také necítila bezpečně. Bála jsem se otevřít jakékoliv dveře natolik, že jsem ani nepoužila toaletu a vymočila jsem se v předsíni, přitom jsem v ruce držela nůž na případnou obranu. Do obýváku jsem nevkročila, pouze jsem od balkonu a ložnice došla do předsíně. Pak jsem se rozhodla byt opustit. Sotva jsem zamkla za sebou dveře, po schodech ke mně došla babička. Bylo vidět, že už také nějaký čas tráví na ulici a schovává se před zlem (zhruba tuším, že to byli nějací mimozemšťané, ale vypadali jako lidé, jen byli prostě zlí). Babička měla mastné zplihlé vlasy. Když mne spatřila, podivila se s radostí v hlase: „Ty žiješ!" a objala mne.
Další část - chronologicky předcházela setkání s babičkou - se odehrála ve vestibulu rakovnického domu, kde jsem bydlela jako dítě. Bojovala jsem s jedním ze zlých mimozemšťanů. Byl to muž s tvrdým výrazem ve tváři. Promáčkla jsem mu prsty oči. Z boje jsem vyšla živá, nebylo to ani tak na fyzické úrovni, jako duševní boj - pohledy, létání, točení se v kruhu se zlým tvorem.
Třetí „díl filmu" byl už z období, kdy jsme opět mohli chodit ven. Seděli jsme jako rodina u stolu a obědvali jsme. Vedle mě seděla setra, naproti teta (tátova sestra). Bavili jsme se, byla dobrá nálada, po stole koloval papír s básničkou, ve které rodina s nadsázkou vtipkovala o uplynulém střetu se zlými tvory, každý člen si papír vzal a dopsal svůj řádek. Když došla řada na mne, začala jsem mít záchvat strachu, jako kdyby se mi vrátily pocity z období, kdy jsem se toulala nebezpečnými ulicemi a hledala úkryt. Zakryla jsem si oči dlaněmi a začala křičet. Po chvíli strach opadl a už jsem jen křičela a skrz rozevřené prsty sledovala, zda vůbec moji rodinu zajímá moje trauma. Myslím, že zde se na konci snu projevila moje nedůvěřivost vůči mojí rodině - nebývám si ani ve skutečném životě jista, že mne berou vážně (v dětství se mi posmívali, že jsem hypochondr a snílek).

10. února 2011 - pomočení
Tentokrát se snové močení nezdařilo a měla jsem mokré spodní prádlo. Přemýšlela jsem, jak to vyřeším. Ve snu se objevila i spolužačka ze střední IK, ale to byla zřejmě reakce na jednu herečku, kterou jsem viděla ve filmu večer předtím, a kterou jsme obě na SŠ měly rády...

11. února 2011 - v práci
Octla jsem se v práci a kolegyně, která je v současnosti na mateřské, dorazila ve snu zpět na pracoviště. Měla oholené vlasy strojkem. Vypadala zvláštně, ale nevadilo mi to, účes jsem jí pochválila. Kolega po mně chtěl plato ibalginů, tak jsem mu léky dala. Pak jsem sama vyplivla 4 tablety antibiotik z úst a řekla: „Proč to vůbec beru?"
Poslední část snu se odehrála v mém snovém bytě, kam dorazila kolegyně z práce, zrovna když jsem se sprchovala. To mne dost vytočilo, vždy když jsem ji už vypakovala ke dveřím, ať jde pryč, zase se pro něco vrhla do interiéru, např. pro oblečení. Rozčilovalo mne, jak se potuluje v mojí přítomnosti po mém bytě, nakonec jsem ji rázně vyprovodila ven, snažíc se občas si zakrýt intimní partie. Pak jsem pokračovala ve sprchování.

4. února 2011 - střelba, krev, Te, Le, Mí
Octla jsem se v nějakém bytě, kde jsme zřejmě s přáteli přespávali a měli společný program, trochu se to podobalo plzeňským dobám. Moje bývalá přítelkyně Mí se do mě nějak hloupě navážela, když dokončila svůj nesmyslný monolog, poodstoupila jsem ke kamarádce Le a řekla, že tu už nehodlám poslouchat, a Le jen přisvědčila, že toho má také dost.
Pak jsem byla za barákem v Rakovníku a běžela s kamarádkou Te od domu k potoku, přičemž jsem byly pronásledovány autem, v němž jeli naši nepřátelé. Každá jsme měla svůj samopal a bránily jsme se. Te utíkala k mostu, já jsem se schovala za stromy na opačné straně. Auto se rozhodlo jet za ní. Byla jsem svědkem toho, jak se brání, když auto ztratilo směr a Te doběhla zpět ke mně, obě udýchané z běhu, jsme se rozhodly utéct do vedlejší vesnice, při vymýšlení cesty jsem se probudila.
Ve snu nechybělo mé „oblíbené" snové chození na záchod, krvácení a hledání čistých vložek...

Ledna 2001

18. ledna 2011 - štěňata
Ve snu jsem se jakoby probudila ze spaní v místnosti, ve které jsem v tu chvíli skutečně spala. Spolubydlící, kteří ve skutečnosti byli zavření ve svých pokojích, se ve snu pohybovali po chodbě, živě konverzovali a mezi nimi stál kočárek, v němž byla dvě štěňata. Třetí štěně jsem k nim přinesla z pokoje Luc a položila ke zbylým dvěma.

17. ledna 2011 - wc
Už zase jsem byla ve snu na záchodě. Tentokrát jsem pozorovala, jak konám malou potřebu. Na plastovém prkénku ulpělo několik velkých tmavě žlutých kapek.

13. ledna 2011 - výpověď
Doneslo se ke mně v práci, že prý v lednu dostanu výpověď. Odvíjelo se to zřejmě od názoru nějakého staršího muže, který začal spolupracovat s vedením firmy, pro kterou pracuji. Samotnou mne překvapilo, jak jsem se rozhodla postupovat. Dorazila jsem za tím mužem k němu domů a chtěla jsem se ho zeptat, jak si to „jako představuje zamýšlet mě vyhodit z práce, to se mu jako nelíbím jako člověk?". Dveře otevřela jeho žena. Byla to přehnaně submisivní žena staršího věku. Když jsem se na ni podívala a chtěla ji poprosit o rozhovor s jejím mužem, hlas jsem měla nervózní, skřehotavý. Sotva ale zmizela za dveřmi a vylezl před byt onen muž, hlas mi zesílil a já mu důrazně pokládala stále dokola otázky týkající se jednání o mém pracovním místě za mými zády. Místo toho, aby mi odpověděl, chystal se někam jít se svými dvěma dospělými dětmi a mně jen předal skleněný pohár (vypadal jako cena z nějaké soutěže). Trofej pro mne nic neznamenala, chtěla jsem se jí zbavit. Ve snu jsem byla příjemně překvapena svojí schopností postavit se strachu čelem, že jsem sama jela za původcem mých problémů a komunikovala s ním. Vedení firmy bylo pak ve snu také. Kleslo v mých očích, shodila jsem jej z piedestalu, počítali s mým odstraněním a nijak je to netrápilo. Když si nevážili oni mně, nevážila jsem si ani já jich. Moje cesta od tohoto muže vedla přes kopec dost podobný Petřínu. Odspoda nahoru byly přichystány hry a dráhy pro děti. Dorazila jsem k jedné holčičce, která mi prodala nějakou sladkost (marcipán? už si nepamatuji přesně). Zaskočila mne cena 90 Kč za něco tak maličkého. Začala jsem hledat mince v peněžence a nakonec celou částku zaplatila a pokračovala jsem v cestě.

12. leden 2011 - 39, hrubky v časopise, Te
Listovala jsem časopisem, který dávala kolegyně do tisku, a ten byl plný chyb. Nejprve mne to trochu rozesmálo, pak jsem se ale podívala na plačící kolegyni a bylo mi jí líto. Nadřízená přišla do kanceláře a chtěla CD s číslem 39. Našla jsem ho, ale bylo na něm slovo „audio" a ona chtěla „video". Pak jsme byli v rakovnickém mámině bytě s kamarádkou Te. Chtěla sníst modrou temperu, měla už tubu u úst, zabránila jsem jí v tom. Za chvíli ale už chtěla jíst zelenou, moc moje varování nebrala vážně.

11. ledna 2011 - medvěd, chalupa, Te, oblečení, chodba
Byla jsem s mojí mamkou na chalupě a venku před sjezdem ze silnice byly úplně jiné závory, než ve skutečnosti. Byly silnější a fungovaly, na rozdíl od ztrouchnivělé klády, kterou nám nakonec urvali zloději. Před chalupou byl lední medvěd. Cítila jsem z něj, že je zlý. Šly jsme se proto s mamkou schovat do chalupy. Jenže medvěd dorážel na dveře. Když je prorazil, bránila jsem nás lopatou. Uvnitř chalupy jsem se také bála. Některé místnosti byly potemnělé. Chodbička, ve které míváme ve skutečnosti lednici a vchod do sklepa a koupelny, byla nyní jednou jedinou místností za dveřmi, a uvnitř jsem v šeru zahlédla nočník a dětské hračky. Bylo mi úzko. Venku řádil medvěd, uvnitř bylo také nebezpečno. Přítomnost mamky mne nijak neuklidňovala, spíše naopak, jen to dokreslovalo celkovou tísnivost atmosféry.
Pak jsem se octla v neznámém prostředí s kamarádkou Te. Chvíli jsme si povídaly, ale nevěnovala mi pozornost tak docela, tak jsem se slovy „Nebudu Tě dál zdržovat." raději odešla, to teprve více zareagovala na to, co říkám, a dala mi najevo, že ji nezdržuji. Sebrala mi tašku se špinavým oblečením z lezecké stěny a řekla, že mi ji přiveze (asi jsme se měly někde sejít). Opustila jsem budovu a přešla rakovnické Husovo náměstí. Byla zima (jako roční období), náměstí bylo ozdobeno ještě adventní výzdobou. Vešla jsem ze zvědavosti do jednoho domu, uvnitř kterého byla dlouhá chodba s mnoha dveřmi po obou stranách. Zpočátku to byly vietnamské obchody. Dál uvnitř budovy to byly však psychologické poradny a školka pro děti. Prohlížela jsem si se zájmem nové prostředí. Jedna z vychovatelek ke mně přišla a oslovila mne nějakým jménem - asi si mne spletla s nějakým objednaným klientem. Zamítla jsem to a odešla.

7. ledna 2011 - nový byt starých známých (Něm)
Navštívila jsem ve snu staré známé z dětství, které jsem ve skutečnosti neviděla dobrý cca 6 - 7 let. Byt by hrozně veliký, místnosti byly prostorné, měly vysoké stropy, vše bylo zároveň dobře průchozí a z jednoho pokoje bylo možné obdivovat rozlehlost i těch dalších. Zeptala jsem se ze zvědavosti tety, kolik metrů čtverečních má ten byt. Odpověděla, že asi 130. Vím, že ve snu bylo ještě něco, ale bohužel jsem dost vypadla z cviku, co se zapisování snů týče.

6. leden 2011, podání ruky, uhýbání střelám
Běžela jsem po noční ulici a byla pronásledována dvěma střelci. Uskakovala jsem a válela se po zemi tak, že mne naštěstí netrefili. Doběhla jsem na fotbalový stadion a tam se stala mužem. Měla jsem pravou ruku zavázanou obinadlem. Ze hřiště ke mně zrovna přišli dva mladí muži - oblečení jako nějací přivandrovalci. Z očí jim bylo vidět, že už hodně zakusili, a že jsou přiměřeně zlí. Zlí natolik, aby přežili ve světě, do kterého patří. Oba mi podali ruku na rozloučenou, brali přitom ohled na to, že mám ruku zavázanou, a proto byl stisk velmi jemný. Na pohled to příliš nešlo dohromady s jejich drsným zevnějškem. Nebála jsem se jich. Možná jsem patřila mezi ně.

5. ledna 2011 - okno v kanceláři, hermafrodit, posezení bez přátel, Luc
V jedné části snu jsem se pokoušela neustále otevřít okno jako ventilačku, ale ovládání mechanismu mě neposlouchalo a okno se otevíralo ve třech bodech místo dvou, zůstávalo ukotveno jen v levém dolním rohu. Nakonec jsem toho tedy nechala a okno raději ještě zavřela.
Další část snu se odehrávala na nějakém místě - možná něčí chatě nebo v hospodě. Sešli se tam přátelé, cca 10 - 15 lidí. Byla mezi nimi i žena, která zpočátku komunikovala jako žena, ale postupně se v mých očích měnila v muže. Tak či onak mi byla sympatická, možná jako muž dokonce více. Prohlížela jsem si její proměny se zájmem, nakonec měla světlou bradku, delší vlnité vlasy a hrudník už ryze mužský.
Lidé se dobře bavili, ukazovali si fotografie mimin, plkali o životě. Moc mne to nebavilo. Místnost se postupně vylidňovala, jak se skupinky trhaly a odcházely stranou řešit svá témata. Zbyla jsem v místnosti za pár chvil sama. Vydala jsem se nejdřív ve snaze najít zbytek lidí dlouhou chodbou. Ale když jsem zpoza několika zavřených dveří slyšela divoký ryk, došlo mi, že toho vlastně ani součástí být nechci. Vrátila jsem se zpátky na místo a poseděla si ještě chvíli sama. Spíš než to, že jsem sama, mě mrzelo, že moje Luc mne opustila s těmi lidmi a nestála jsem jí za to, aby mne vzala s sebou, aby se o mne aspoň trochu zajímala.