Červen 30, 2010 - kobylka, skládání nábytku
Skládala jsem nábytek, někde poblíž na radiátoru seděla zelená kobylka. Vím, že na obličeji jsem měla světlehnědé brýle. Co to bylo přesně za nábytek, už si bohužel nepamatuji.

Červen 29, 2010 - procházka v deštivém lese s mamkou, běh, pračka, Te, Ni
Procházela jsem s mojí mamkou velmi klidným tempem lesem, cesta byla taková ta z polámaného betonu - byla pevná, ale patřila svým charakterem do lesa, bylo na ní suché hnědé jehličí. Mrholilo. Na některých stromech okolo byly přichyceny provázky skleněné nádoby, do kterých se voda chytala. Sama jsem se snažila trochu vody do jedné nádoby nachytat. Máma se potom odpojila, ale věděla jsem, že v tom lese pořád se mnou někde je. Vydala jsem se podél kraje lesa naproti kamarádce Ni, věděla jsem, že ji musím vyzvednout. Vše se odehrávalo v poklidu, po dlouhé době jsem nepociťovala vůbec žádný stres nebo pocit, že něco musím. Ač jsem byla v lese, zahlédla jsem kdesi svůj odraz a spatřila, jak mi mrholení zvlnilo vlasy. Líbilo se mi to. Pak jsem se rozeběhla. Utíkala jsem tím lesem chvíli takovým tempem akorát, že jsem se nezadýchala, ale ani nebyla pomalá, a pak jsem si uvědomila, že za mnou utíká kamarádka Te. Zvolnila jsem tempo, aby mne mohla doběhnout, a když se tak stalo, objala mne zezadu. Cítila jsem, jak její ruce obemkly moje tělo a pak mne chytla jednou rukou kolem boků a druhou napříč mezi prsy ke klíční kosti. Připadala jsem si v bezpečí a bylo mi dobře. Měla jsem radost.
Pak mě vzbudily kočky, byly asi čtyři ráno. Další sen na sebe nenechal dlouho čekat: zase jsem se vrátila do toho lesa. Ale asi jsem byla jedním z dětí na dětském táboře. Skotačily jsme, načež jsem upadla na hliněnou zem a umazala si na zadku tepláky. Flek byl paradoxně zelený, jakoby od trávy. Zeptala jsem se okolo stojících, jestli mám tepláky špinavé. Přisvědčili, tak jsem se ohlédla. Zelený flek na zelených teplákách. „Uf, ještě že je mám zelený, tak to nevadí," oddychla jsem si a dál se teplákům nevěnovala. Pak nás vedoucí vzala dále do lesa a tam byla pračka. Taková hodně stará Tatramatka. Nacpala jsem do ní svoje současné oblečení na lezení, ač jsem byla dítě (např. špinavě žluté tílko a černé legíny). Pak tam naházela ještě další oblečení vedoucí a připomněla dětem okolo, ať tam konečně to oblečení dají a můžeme prát. Když bylo hotovo, vedoucí se marně snažila pračku pustit. Tlačítka byla legračně veliká, asi to bylo zařízení pro slepce. Vedoucí začala zničehonic jako slepá přejíždět rukou po tlačítkách a několikrát minula to, které mělo pračku spustit (mělo vystouplý symbol kruhu). Tak jsem jí navedla ruku na tento symbol a praní začalo.
Sen mi možná naznačil, že jsem na začátku cesty osvobození se z některých závislostí.

Červen 26, 2010 - vykopnuté dveře, útěk z nacistického Německa
Obvykle ve snech dveře bráním a bojím se jejich otevření, proto mne překvapilo, že v tomto snu jsem sama dveře otevřela, a to dokonce vykopla. Za nimi byla asi nějaká malá holka, ale neviděla jsem tam. Jen vím, že jsem tím otevřením tu osůbku za dveřmi vystrašila. Pak jsem byla v nějakém podlouhlém bazénu. Nejdřív jsem tam skočila a pár lidí okolo pocákala vodou. Sice mě napadlo, že je to asi neslušné, ale pak jsem se rozhodla rychle zmizet a neřešit to. Nepřirozeně rychle jsem odplavala. Pak byly dvě hodiny odpoledne a já se snažila uletět letadlem z nacistického Německa. Němečtí pohlaváři mne doběhli až v letištní hale, to už jsem ale naskakovala do letadla, které se pohybovalo a připravovalo na odlet - byl tam ještě pilot, můj kolega. Němci si mysleli, že jsem doktor z jejich řad a nechali mne uletět, přestože já jsem k nim nepatřila a chtěla utéct, což se mi podařilo.

Červen 25, 2010 - Dá, kovová krychle a modré a černé bytosti, auto
Mluvila jsem s kamarádkou Dá a ptala jsem se jí, jak rodina přijala její novou přítelkyni Ki. Mluvila nadšeně o tom, že je to „super", a že i mladší sestra je moc ráda.
Potom jsem stála kdesi venku, v parku se světlým pískem na zemi. Pozorovala jsem pravděpodobně kovovou krychli, mohla mít stěny vysoké tak tři metry. Povrch se tvářil sice kovově, ale jinak byla krychle měkká, jako je voda. Po jejím povrchu lezly nějaké bytosti. Byly to dvě černé a dvě kovově modré bytosti, vynořovaly a zanořovaly se v té krychli, lezly proti sobě. Nejspíše to byly bytosti mužského pohlaví. Neměly obličeje. Nejprve jsem si myslela, že bojují nebo se nějak přou, ale po chvíli pozorování mi došlo, že se sdružují do té krychle, jako kdyby do ní patřily všechny čtyři bytosti. Pak jsem krychli obešla a pokračovala v chůzi parkem. Nízké i vyšší keře byly střiženy do hranatých tvarů (vypadalo to trochu jako bludiště u Trojského zámku). Pohlédla jsem doprava přes své rameno a tam v nějaké keřovité bráně mizela rodina s malými dětmi. Zničehonic ke mně přistoupila jedna z těch čtyř bytostí z krychle. Nejdřív jsem se trochu bála, protože byla cizí. Cítila jsem z té bytosti ryze mužskou energii. Postava mne vzala kolem ramene a kráčeli jsme spolu mlčky parkem. Po čase jsem pocítila spíše otcovskou energii, bytost po mém boku byla dominantní a nechávala mě zpracovat moje dojmy, pomalu jsem si zvykala na přítomnost tohoto nového prvku po mém boku. Až nakonec obavy opadly. Pak mi zazvonil budík, v rámci probuzení mne bytost spustila ruku z mého ramene a štípla mne do zadku.
Ještě si vzpomínám, že v tom parku byla i jedna červená bytost - pátá do počtu. Ta si s těmi chladnými modrými nerozuměla. Modrá bytost, která byla se mnou v parku, nabrala do svých plic nebo žaludku vodu - najednou jsem na chvíli byla pod mořskou hladinou, viděla jsem zpod hladiny slunce - tuto vodu nabrala modrá bytost do sebe a pak ji plnou silou vychrlila na červenou bytost. Na chvíli jsem se stala malým chlapcem a červené bytosti jsem řekla: „Vrať se zase do světa."
Mezi probuzeními jsem krátce usnula a zdálo se mi, že nastupuji s tátou do auta, ale nevešly se mi tam nohy (seděla jsem za řidičem - tátou - a on měl vysunuté sedadlo dozadu tak, že můj prostor pro nohy byl malý).

Červen 24, 2010 - důchodce s knedlíkem, bazén, okna, rusové
Ocitla jsem se v nějaké nákupní zóně a matně jsem tušila, že je to periferie Kladna. Když jsem se ohlédla, spatřila jsem Kaufland a Lidl. Přede mnou však bylo koupaliště tak divně spojené s jídelnou. V bazénech byla průzračná voda, pár lidí - spíše méně - se ve vodě koupalo. Postávala jsem na rozhraní všech prostředí a pozorovala před sebou sedícího starého pána u stolu. Kolem prošla nepříjemná obsluha - mladík s neupravenými vlasy - a pověděl starci: „Jo, vy máte toho králíka na smetaně." Nesl pár talířů do vedlejší místnosti. Dívala jsem se za obsluhou a divila se, jak může mít na hlavě tak urousané vlasy. Stařec jedl a přitom huboval. Namáčel kolečka houskového knedlíku do omáčky, která vypadala spíš jako svíčková, a přitom nadával (paradoxně, když jídlo měl na stole): „Mně nic nedáte, ale za jinými jdete." Použil vyčítavý tón a přitom jedl ty knedlíky. Celá ta scéna mi přišla mírně nechutná.
Pak jsem poodešla stranou a najednou jsem byla asi v nějakém svém obydlí. Působilo to na mě jako obytná loď a mělo to několik pater. Byla jsem úplně nahá a procházela jsem se po nitru „bytu-lodi". Po chvíli mi došlo, že za okny mého obydlí parkují jiné lodi a na nich jsou ruští muži. Snažila jsem se - už asi oblečená - vystoupat po vratkých schodech nahoru na vrch mé kajuty. První ze schodů bylo dřevěné prkno na tenkých kovových plíšcích, a to se při došlápnutí prohýbalo dolů. Nějak jsem ten mechanismus nakonec přelezla a dolezla tak k jednomu oknu (všechna okna byla špinavá, matná a za nimi bylo vidět narezlé lodi těch Rusů). Za oknem byl malý chlapec. Věděla jsem, že je to Rus. Trochu jsem se bála, že spustí na svého otce, že jsem tam uvnitř lodi. Ale místo toho jsme si ujasnili, co je čí (bavili jsme se najednou o nějaké kožené tašce a jejím obsahu, který jsem neznala). Pak jsem už byla opět pouze v roli pozorovatele. K chlapci přišel otec a rusky spolu o něčem mluvili. Pochopila jsem, že mluví o chlapcových zádech. Ten na stvrzení svých slov svléknul triko a mezi lopatkami měl spousty červených jizev.

Červen 23, 2010 - Ma, sochy, tramvaj, koleje, mamka, trávník
Pořád špatně spím, ale určitý pokrok tu je. Série přerušovaných snů: V jednom jsme s mamkou jely tramvají kamsi po Praze a míjely jsme obchod, ve kterém natírali sádrové sochy na bílo. Potom jsme vystoupily a vydaly se napříč kolejištěm (už vlakovým). Byl tam zákaz vstupu, volala jsem na mamku, ale ta šla dál, a tak jsem se vydala za ní. Ona následovala nějakého mladšího muže - turistu - který šel zády k nám a měl psa, na zádech zelený batoh. Mamka na něj volala, ať počká, že si spolu dají jedno, dvě cigára. Ale muž se neotočil a pokračoval dál. Rozhlédla jsem se a najednou jsem byla jinde (asi další sen po probuzení v noci). Spatřila jsem vysoké stromy, na jejichž větvích měli dva mladí muži zavěšeny spacáky. Vypadalo to jako kokony nějakého hmyzu. Mladící takto zavěšeni šli spát. Vzala jsem zahradní hadici a kropila jsem trávník, který byl suchý, téměř vysušený až jako seno. Jak jsem zalévala, postupně se trochu zmátožil, ale stále byl dost narušený. Občas jsem vodou ohodila i okolní domy - paneláky.
Pak jsem se octla v nějaké místnosti, zhasla jsem světlo, asi jsem tam odsud měla odejít. Odcházela i kamarádka Mag. Odešla bez rozloučení, což mne trochu udivilo. Zametala jsem ještě potmě a už jsem se chystala také místnost opustit, když se kamarádka vrátila také s koštětem v ruce. Vzala násadu oběma rukama a vzniklým prostorem mezi sebou a násadou od koštěte si mne k sobě přitáhla a políbila mne na rozloučenou. „Doufala jsem, že nezapomeneš," řekla jsem jí pak, a ona zmizela. Zůstala jsem v temné místnosti s bílým koštětem v ruce sama. Další sen byl opět v exteriéru. Nějaká malá holčička mi přinesla krabičku, ve které byly zavřené dvě malé myši - nebo vlastně ne tak docela myši, ale prostě nějací drobní hlodavci. Holčička mi dala krabičku k uchu a já slyšela veselé pískání. Myslela jsem si, že si hrají. Ale holčička mi vysvětlila, že ti dva v krabičce se páří. To už mi tak roztomilé nepřišlo. Že i tak malí tvorové myslí jen na to jedno. (Jakési zklamání.) Až zpětně mi došlo, že jsem ty dva hlodavce chtěla nejdřív zabít a až holčička mě přiměla nechat je žít. V posledním snu jsem viděla sama sebe z profilu, kamsi jsem odcházela, nahá, moje tělo bylo hubenější a ošklivější, než ve skutečnosti, měla jsem malá - téměř žádná prsa - a na levém boku nevzhlednou pihu. Štítila jsem se toho obrazu.

Červen 4 - 22, 2010
Špatně spím.

Červen 3, 2010 - chlad skrz zdi, basketbalové hřiště, Te
Seděla jsem v pokoji mámina rakovnického bytu a balila se na cestu.
Seděla jsem na podlaze. Otočila jsem se ke zdi s oknem a pocítila, jak dovnitř prosakuje chlad. Dlaní jsem jezdila podél stěny, oken a spár mezi nimi, a cítila studený vzduch.
Pak jsem byla na basketbalovém hřišti a hrála s Te míčovou hru. Po chvíli chtěla Te odeběhnout, ale já jsem ji chytila za ruku a přivedla zpět na hřiště.

Květen 2010

Květen 28, 2010 - rozhořčené nadávání, čekání, Mí
Kráčela jsem po chodbě v zaměstnání a potkala bosse. Vynadala jsem jí, že takhle se opravdu dál pracovat nedá a použila i několika vulgarismů. Ze dveří vylezla kolegyně, ale sotva spatřila, co říkám, zmizela. Ještě rozrušená z toho výlevu jsem usedla do lavice ve škole a zrovna jsme probírali matematiku - byla jsem najednou zpět na střední škole. Cítila jsem, jak mi buší srdce a jak se klepu, tolik mě rozhovor s bossem rozrušil - z části vztek vůči způsobu, jakým se pracuje, z části nervozita z toho, že jsem si vůbec dovolila svůj názor projevit. Profesor matematiky (týž, co ve skutečnosti) se na mě chápavě podíval a místo toho, aby mě seřval (jak bývalo zvykem vůči nepozorným žákům), toleroval můj stav a dokonce mi odpustil psát písemku.
Pak jsem jela autem s Mí. Jely jsme k ní do práce. Ptala jsem se jí, jak to má s kamarádkou Ma, odpověděla, že spolu chodí jen do ložnice a do postele. Rezignovaně jsem položila hlavu do dlaní a řekla si v duchu: „Kam tenhle svět spěje, tomu fakt nerozumim." Dovezla mě do nějaké velké administrativní budovy a najednou byla už v kanceláři, kdežto já jsem na ni čekala v nějakém patře, kde byla restaurace a zverimex. Prošla jsem kolem baru, za nímž stála nějaká podivná slečna, ale nevšímala jsem si jí. Ve zverimexu bylo za kasou místo prodavače morče. Všude v regálech bylo jedno a totéž krmivo ve žlutých sáčcích. Jediné zvíře jakožto zboží byl pes ve skleněné krychli, kterého si po chvíli odvedl nějaký dobře naladěný tlustý pán s knírkem. Ve zverimexu na zdi visely kulaté ručičkové hodiny a bylo na nich tři čtvrtě na jednu, věděla jsem, že na Mí budu ještě ¾ hodiny čekat. Slyšela jsem její řeči z jednání, které měla kdesi ve vedlejší místnosti. Lehce mne iritovalo, že se vyjadřuje jako nějaká vzdělaná manažerka, když do takových kvalit má daleko. Opovrhovala jsem jí pro její dvojí tvář a nakonec jsem budovu opustila, aniž bych se s Mí sešla.
Tento sen byl velmi přínosný v tom, že jsem si v denním vědomí uvědomila, co nejsem u některých lidí schopna akceptovat a jak zbytečně se tím vysiluji. A také to nastavuje zrcadlo mně samotné.

Květen 27, 2010 - králíci, zeměkoule a státy, palác
Procházela jsem se po rakovnickém náměstí a to bylo plné vystavovatelů. Všichni měli na stáních velké králíky. Cítila jsem úzkost z toho, že musím vybrat jednoho králíka pro sebe, protože ten zbytek měl jít na smrt. Všichni byli krásní a bylo mi jich líto. Nakonec jsem došla k jednomu stánku, na pultu ležel jeden velký šedobílý králík a vedle něj kabel - prodlužovačka. Chvíli jsem váhala, co si vezmu. Nakonec jsem sebrala do náruče toho králíka. Byl obrovský, mohl mít tak deset kilo, a předl jako kočka. Pak jsem se s ním vydala na cestu domů. Nemohla jsem tu cestu najít, bloudila jsem. Vyrazila jsem sice z rakovnického Husova náměstí, ale po sebrání králíka jsem byla už v Praze na Václaváku. Odsud jsem se snažila dostat aspoň na místo, které znám, Opletalovu ulici. Ale všechno se mi motalo. Najednou jsem se pohybovala svižně, jako kdybych létala (ne tak docela, prostě to byly kroky a pohyby svižnější, než pro člověka). S králíkem v náručí jsem prolétla nějakým palácem na Václaváku, uvnitř bylo vše honosné a zdobené. Bez nějakého pozastavování se jsem prolétla budovou a pokračovala jsem v hledání svého domova. Králíka jsem někdy po cestě ztratila. Na chvíli jsem spočinula na nějaké kupě hlíny. Posadila jsem se na ni a z toho kopce sledovala město pod sebou. Pak jsem pokračovala v usilovném pátrání po cestě domů, snažila jsem se rozpomenout se. Ve snaze o nadhled a přehlednost jsem se dívala na město shora z čím dál větší dálky, až to byl celý stát, pak celá planeta. Byla jsem ve vesmíru a natáčela si zeměkouli tak, abych viděla, kde je ten můj domov. Dvakrát jsem se zastavila u Afriky, ale pak jsem nápad zamítla. Probudila mě kočka, řvala z okna na ptáčky na střeše, škoda, ten sen ještě pokračoval, ale už si to nepamatuji. Ale domov jsem, myslím, nenašla.

Květen 26, 2010 - hadi, povodeň, kytary, dcera, rozpad rodiny
Sen byl delší, ale kočky mě zase budily. Proto si sen pamatuji až od části, kdy jsem seděla ještě s někým - nevím s kým - u boční strany naší chalupy. Zeď byla však porostlá popínavými rostlinami a v nich se plazili tlustí hadi. U zdi se pak náhled objevila nějaká cizí asijská dívka v mém věku a na hady bez problému sahala. Nebudilo to ve mně negativní pocity, spíše jsem se podivila nad dívčinou odvahou. Pak přišla povodeň a chalupu strhla tak, že z ní zůstala jen sklepní část pod úrovní svahu. Nejdřív jsem měla z vody radost, že nás zachránila od sucha, které nás sužovalo. Dokonce jsem rýčem zkoušela vodu odvést tam, kam ji potřebujeme na poli dostat, a tak jsem okopávala zem a vytvářela pro vodu koryto. Pak ale vody přibylo a už jí bylo více, než se nám hodilo. Voda začala zatékat do zbytku chalupy. Uvnitř pod svahem jsem měla svoje dvě kytary. Voda - zpočátku průzračná, nyní plná bahna a žlutohnědá - zaplavila trosky chalupy a kytary mi zničila. Byla jsem rozčilená, skočila jsem dovnitř do trosek. Chytla jsem se okenního rámu a hbitě tak doskákala na podlahu sklepení. Uvnitř trosek chalupy stál táta. Když jsem k němu sestupovala po rozdrobených stěnách, měla jsem radost, že před ním tak dobře postupuji a nepadám. Vzala jsem do rukou kytaru a byla jsem mrzutá, že když je plná vody, už asi hrát nebude. Pak jsem brnkla na struny baskytary, která byla celá od bahna. Kupodivu hrála dobře, v reakci na to jsem tátovi věnovala jen nevěřícně veselý pohled.
Pak se prostředí změnilo, najednou v troskách chalupy nebyl táta, ale moje rodina. Já jsem se stala otcem dvou malých dcer a měla jsem manželku. Všechny tři byly světlovlasé. Menší dcera, cca čtyřletá, tíhla ke mně. Starší dcera, cca desetiletá, zase k manželce. Cítila jsem, že rodina se rozpadá. Manželka se starší dcerou dělaly dusno a ta malá byla u mě v náručí. Chvíli jsem se snažila nějak situaci řešit, pak ale vznikla hádka a celá rodina - dvojice zvlášť - opustila trosky. Když jsem nesla jako otec svoji malou dceru v náručí, řekla jsem jí: „Už vím, co je potřeba udělat." Dcerka chvíli před odchodem z domu omdlela nebo usnula. Ale když jsem řekla, co bylo třeba, probudila se a usmála. Zopakovala jsem větu: „Už vím, co mám udělat." Myslela jsem tím, že se musím rozejít s tou strašnou manželkou, kterou moje malá dcera nemá ráda. Dcera se usmála a políbila mne na bradu. Když se smála, cítila jsem její dech ve tvářích, voněl jako dech malého dítěte, které cumlalo sladkost. Měla jsem strniště, pár dní neholené vousy. Dech a polibek mojí malé dcery na mne působil mile, a ta jemnost v tom kontrastovala s mojí drsnou mužskou tváří. Cestou jsem ještě potkala svoji už bývalou manželku, jak učí jezdit na kole naši starší dceru. Nevěnovala mi pozornost, šla jsem dál.
Dorazila jsem na plovárnu už zase jako já a ne ten otec, a bez dítěte. V šatně té plovárny se převlékali lidé, došla jsem ke skříňce a vedle mne spočinula Mí. Dojmy z rozpadu rodiny v předchozí části snu sem dál patřily, i s ní se totiž kdysi moje rodina rozpadla. Povídala jsem si s Mí odměřeně, jako kdyby to byla ta strašná manželka, jež jsem jako muž opustila. Převlékaly jsme se obě do plavek, pak jsem začala řešit, čím si zamknu skříňku. Na vrchu skříňky ležely gumové baňky s parfémy - Hugo Boss, atd. Samé známé značky. Některé byly vypotřebované více, jiné méně, podle obliby lidí. Skříňky se zamykaly parfémy a prý byly ty vůně na každém z nás jedinečné, a proto se skříňky nemohly otevřít nikomu jinému, ač bylo parfémů na výběr jen pět. S tím nesouhlasil jeden mladík, který se převlékal do plavek opodál. Vybrala jsem si růžovou baňku, byla gumová a parfém se v ní přeléval, trochu mě to pobavilo, začvachtala jsem s parfémem. Mí se mě zeptala, proč si vybírám růžovou vůni, která mi nevoní. Odpověděla jsem jí, že soudě podle plnosti je asi nejméně oblíbená a proto bude riziko otevření mojí skříňky někým jiným minimalizováno. Pak jsem s Mí přestala komunikovat.

Květen 25, 2010 - krabicové mléko
Byla jsem v Rakovníku, v kuchyni u mamky. Brala jsem si z lednice otevřené krabicové mléko. Další jedno načaté bylo hned vedle něj. A další dvě na lince. Podivila jsem se, proč je jich tolik otevřených. A pátrala jsem, které je tučnější, že bych si ho nalila do černého čaje.

Květen 24, 2010 - exkrementy, tiše naříkající dívka, tábor
Octnula jsem se na nějakém dětském táboře, ale sama jsem byla stará tak jako nyní. Přesto jsem spadala mezi ty děti. Šla jsem na záchod a vykonala velkou potřebu, pak jsem chtěla spláchnout, ale voda odtekla a exkrement v míse zůstal. Byla jsem z toho nešťastná, protože před dveřmi byla fronta a já nechtěla nechávat po sobě takový nepořádek. Najednou byla místa obří a plavala v ní spousta jiných fekálií. V duchu jsem si řekla: „To moje hovno není zdaleka jediný, nikomu to nešlo spláchnout." To mě trochu uklidnilo, ale přesto jsem zkusila spláchnout znovu. Voda zmizela, exkrementy opět zůstaly. Vzala jsem nějakou tyčku poblíž a do prázdné jímky exkrementy poshazovala. Spokojena s vyřešením problému jsem odešla. Pak jsem seděla kdesi jinde v tom táboře. Seděla jsem na zemi a za mými zády nějaká tmavovlasá slečna. Objímala mě a byla smutná. Ptala jsem se jí, co jí je. Mluvila moc potichu. Připomněla jsem jí: „Uvědom si, že mluvíš na člověka, kterej má nemocný uši." Ona zopakovala svoje naříkání, už jsem jí rozuměla, ale po probuzení jsem to díky alergické rýmě a nekonečnému smrkání zapomněla. Snů bylo vícero, ale bohužel jsem trochu vyšla z cviku a nepamatuji si je.

Květen 13, 2010 - noc, les, chata, voda, klíště, nádraží, babička, Mí, Ve, Le
Nejprve jsem byla na nějaké zahradě, byla noc. Vzdáleně mi to místo připomínalo zahrádku Dá. Prošla jsem kolem chatky a spatřila skrz okno bez záclon uvnitř budovy příjemné žluté světlo a sebe ve společnosti nějakých přátel. Pak jsem odešla.
Seděla jsem na nějaké zahradě a byl tam sud čisté vody. V ruce jsem měla bílou konvičku s rezavou vodou. Nalila jsem trochu té rezavé vody do sudu a uvědomila si pozdě, že tak zničím tu čistou vodu. Potom jsem si všimla, že po mně leze klíště. Dřív než se mi stačilo přisát k rozkroku (najednou jsem byla nahá), sundala jsem ho a s úlevou jsem se o včasném zásahu zmínila někomu z přátel poblíž (ale přátele jsem nevnímala, nevím, jak vypadali, jen vím, že jsem tam nebyla sama).
Najednou jsem se octla v Chocni, v bytě babičky. Ta seděla na balkoně a koukala kamsi do dálky. Přišla jsem k ní a objala ji, ale ona na mne vůbec nereagovala, což mne rozesmutnilo. Tak jsem se vrátila z balkonu do bytu. V koupelně byla moje sestra. Dala několikrát pusu našemu bratranci - oba byli ve snu mnohem mladší. Pobouřilo mě, že si dávají takovou pusu, když jsou příbuzní. Rozhodla jsem se, že se sestrou utečeme. Sbalily jsme si v rychlosti pár věcí a vyrazily jsme.
Pak už ale v mé společnosti nebyla sestra, ale kamarádky Le, Mí a Ve. Začala jsem být nevrlá - pocitově jsem se vrátila do dob, kdy mne přítomnost těchto tří lidí pohromadě velmi stresovala a rozčilovala. Šly jsme společně na vlakové nádraží podél nějakých drátěných plotů, na kterých byly nasázené lezecké chyty. Šla jsem za trojicí přátel a všimla si, že Ve a Mí kouří cigaretu. Podivila jsem se nahlas. Argument byl, že když to na ně občas přijde, tak si cigaretu dají. Moje podrážděnost se stále stupňovala. Přešly jsme přes přechod a došly do vlakového nádraží. Tam hrála nějaká hudba a proháněly se tudy davy rozjařených mladých lidí - další věc, která mi začala lézt na nervy. Pronesla jsem vztekle větu: „Furt na něco jenom čekám!" a pak zakřičela takový hrdelní agresivní zvuk (trochu jako grrrr). Chvíli jsem sledovala Mí, zatímco Ve a Le se odpojily a šly si koupit lístky. Když jsem Mí doběhla u nějakého obchodu se sladkostmi, řekla jsem jí: „Ty už mě taky pěkně sereš." Po probuzení jsem nad snem ještě přemýšlela. Je v tom přeci paradox - někoho sledovat a po dohnání se k němu chovat, jako kdyby on sledoval mne.

Květen 12, 2010 - postel, kočky, pes, kadeřnice, krev, děti, Dá
Ležela jsem v posteli, byla tma a noc. Postel byla v rohu mámina obývacího pokoje, ve kterém občas spávám, když přijedu na návštěvu. Celý byt byl potichlý. Něčeho jsem se bála, byla jsem až po bradu pod peřinou a potila se. Na peřině mi ležely moje dvě kočky a ještě malý yorkšír. Toho jsem trochu hladila.
Pak jsem byla v nějakém cizím bytě. Já, moje sestra, moje máma a Dá - všechny jsme přišly k mojí kadeřnici domů, aby nás ostříhala. Kadeřnice postupně brala na křeslo jednu z nich po druhé, já jsem měla být až poslední. Zatímco se za přátelské atmosféry stříhalo, já jsem poklízela pokoj vedle. Mnoho drobných věcí jsem přemisťovala, dávala do skříní atd. Ulpěly mi v mysli barevné pastelky. Sesbírala jsem je po celém pokoji (byly rozházené) a dala je na jedno místo pohromadě. Pak jsem šla na záchod. Ve snech se mi to často opakuje - dostala jsem to, tekla ze mě spousta krve, potřebovala jsem si vzít čistou vložku, ale dveře toalety někdo pořád otevíral. Nějaké cca desetileté děti, nejdřív malý chlapec, pak holka, pak sestra Dá. Odháněla jsem je. I kvůli jejich otravování jsem nestihla přijít ke stříhání.

Květen 7, 2010 - Zelený pokoj
V rámci nějakého bytu jsem vešla do ložnice, která byla vymalovaná zeleně. I vše ostatní v ní bylo zelené - povlečení na posteli, polštáře, skříňky. Byla radost se na to dívat.

Květen 6, 2010 - les, lezení na skále, město, noc, déšť, Te, Maj
Byla jsem v nějaké lezecké oblasti a spolu s nějakými přáteli jsme si odložili batohy na lesní mítinku a šli lézt. Zkoušela jsem překonat nějaký převis, když jsme začali beze slov komunikovat s nějakým blonďatým klukem, který mohl být stejně starý jako já. Chvíli jsme zkoušeli lézt různé cesty a pak jsme se dostali k vysoké stěně, na které byly kovové chyty. Měl to být boulder, ale na ten to bylo fakt moc vysoké. Nicméně jsem lezla. Skoro úplně nahoře jsem měla hrozný strach, že spadnu, ale nakonec jsem tam vylezla. Pak jsme s tím klukem došli k němu domů. Přátele jsem nechala někde za sebou včetně batohů se všemi věcmi. U toho kluka doma jsem si připadala jako nevítaný host. Kluk zapadl do koupelny a za chvíli vylezl v županu umytý, že jde spát. Jeho matka prošla chodbou, vypadala jako mamka Dá, a utrousila nespokojeně: „Ještě tys mi tady scházela." Odešla jsem, vycítila jsem, že nejsem vítána, trochu jsem se i urazila. Byla noc a venku pršelo. Vrátila jsem se k lesu, ze kterého jsme s klukem vylezli. Věděla jsem, že tam někde mám batoh s penězi a mobilem. Ale pršelo hustě. Probíhala jsem temným lesem po cestě, jejíž mokrá hlína se leskla ve svitu měsíce. Proběhla jsem lesem až do nějakého cizího města. Byla jsem úplně švorc. Co budu dělat? Potkala jsem však kamaráda Maj a jeho partu přátel - ti mne úplně ignorovali. Asi třikrát jsem se zeptala, v jakém to jsme městě, ale nikdo mi neodpověděl. Pak jsem Maj poprosila, ať mi půjčí telefon, že si zavolám pomoc. Půjčil mi otevírací véčko, začala jsem lovit v paměti nějaká telefonní čísla. Pak jsem se rozhodla, že zavolám kamarádce Te. Chvíli jsem se snažila vyťukat její číslo, ale na displayi mobilu skákaly různé číslice, vždy špatně. Nakonec se to podařilo a spojily jsme se. Vyslechla moji žádost o pomoc a řekla, že to zařídí. Kamarád Maj mě mezitím odvedl do nějakého hotelu a tam mne ubytoval. Chvíli jsem čekala v jakési čekárně s cizími lidmi, dívali se na mě divně, hloubavě. Se stydlivým úsměvem jsem utrousila: „Jen jsem se ztratila v lese, už to bude dobrý." Ale oni nijak nereagovali, jen civěli. Mnula jsem si oči. Pak Maj zase na chvíli přišel. Zahlédla jsem sebe v odrazu nějakého zrcadla, když jsme procházeli umývárnami, měla jsem zapadlé, malé tmavé pichlavé oči, vypadala jsem trochu jinak. Vylekala jsem se, jak to vypadám (hrozně po té noci v lese). Maj me vedl k mému hotelovému pokoji a byl trochu nevrlý. Zeptala jsem se ho: „Ty s ní (Te) chceš být stejně jako já, co? Ale to nejde a ty to víš." Pak Maj odešel a já se octla v hotelovém pokoji. Změnila jsem se v malou figurku, hračku, např. jaká vystupovala v Toystory. Najednou jsem se cítila v bezpečí malého světa hraček v hotelovém pokoji.

Květen 5, 2010 - Dvě děti, bezdomovec, krátké vlasy, vzkaz pro Te, Dá
Byla jsem na ulici se dvěma dětmi, neměly jsme kam jít, sháněla jsem pro ně oblečení a jídlo. Pak jsem se bavila s Dá a zoufala si, jaké mám krátké vlasy. Prý jsem kadeřnici zapomněla říct, že chci jen zastřihnout konečky, a takový kus, co mi ustřihla, mi bude dorůstat víc než rok. Nakonec jsem se octla v nějakém bytě. Ležela jsem zachumlaná v posteli, měla jsem na sobě pyžamo. Postel byla v kuchyni. Mamka stála u plotny a vařila. Přišla návštěva - nějaký mladík - nikoho jsem v něm nepoznávala. Přinesl mi lístek s nějakým nesmyslným vzkazem, který prý mám předat Te. Vzkaz a mladík byli nápadně podobní postavě a vzkazu z filmu Final Destination 3, který jsem před spánkem viděla.

Duben 2010

Duben 29, 2010 - vlasy, brouci, auto, klíče, díry ve skle, Ve
Upravovala jsem si vlasy a stála přitom před zrcadlem. Vlasy byly zplihlé, na dotyk slabé. Snažila jsem se je nějak vylepšit, fénovala jsem se v předklonu, ale nic nepomohlo.
Pak jsem sjížděla nějaký kopec v autě a dole se stala nějaká havárie. Pamatuji si, že tam figurovala nějaká žena. Ale všichni tu nehodu přežili.
Děj snu se potom přenesl do mého současného bydliště. Byla jsem uvnitř bytu a brečela, byla jsem nešťastná. V oknech jsem spatřila díry. Nejdřív jsem si myslela, že jsou to díry po střelbě. Potom se mi zdálo, že jsou to spíš otvory po páčidle, protože otvory podobně jako v autoskle byly vyduté směrem ven, jak to někdo páčil. Pak jsem se ale dostala na ulici před byt a zjistila, že ty díry jsou rovné, ale před nimi jsou umělé figury draků (takových těch čínských).
Znervózňovalo mě, že ty díry ve skle značily o něčí snaze dostat se do mého bytu. Skrz rozbité okno zevnitř bytu jsem se dívala ven na ulici. Naproti byl obchod - zámečnictví. Spařila jsem tam množství klíčů a nějakého mladého kluka.
Moje trápení uvnitř bytu nebralo konce. Chvíli tam byla se mnou kamarádka Ve, snažila se ta okna opravit. Pracovala na okenním parapetu s nějakým nářadím, já jsem si sedla k ní a opřela si uplakané oči o její paži ve snaze trochu si odpočinout.
Pak jsem v bytě osaměla. Ležela jsem v posteli a všimla si, že za gaučem je špína. Odsunula jsem gauč a podél zdi byla vysoká vrstva prachu a písku. A zrní. To se sypalo z díry ve zdi a spolu s ním se tak do bytu dostalo velké množství okřídlených brouků. Měli žlutooranžová křídla, ale nelétali. A byli dlouzí a štíhlí. Začala jsem panikařit, že v tom bytě je to hrůza. Pak jsem se zvedla a zjistila, že pár brouků zůstalo rozmačkaných pode mnou v posteli. Povraždila jsem hmyz sprejem Biolit. Vyšťouchala jsem z díry ve zdi zbytek zrní a brouků a prohlédla skrz zeď do koupelny. Spatřila jsem záchod a pod ním plamínek, jaký bývá v boileru - takový ten modrý.
Byla jsem se svém bytě nešťastná, že je nečistý a není v něm bezpečno.

Duben 28, 2010 - tekoucí voda z kohoutku, kočka
Ve snu jsem byla v koupelně. Vypadala jako ta, kterou teď používám. Na pračce seděla moje kočka Medeia. Vedle ní tekla studená čistá voda z kohoutku maličkým, takovým vyrovnaným kulatým pramínkem. Vypnula jsem ji. Přemýšlela jsem, jak to Medeika zvládla pustit, když máme pákovou baterii. Kočka seděla na pračce a pozorovala mne, jak to obvykle dělává.

Duben 23, 2010 - černí štíři, pád do jámy, nemám boty, táta, ségra, Mil
Část snu jsem strávila na jakési cestě s přáteli. Během přeskakování nějakých panelů (byla to nějaká funkcionalistická stavba, sídliště, žádná příroda) jsem do jednoho z nich spadla, protože jsem nečekala, že nebude mít vrchní desku. Ale přátelé mne vytáhli a pokračovali jsme bez problémů dál. Pak jsem byla v nějaké kuchyni, ve dřezu bylo špinavé nádobí a z něj vylézalo velké množství malých černých štírů.
Pak jsem byla v nějakém obchodním domě, vypadalo to trochu jako Obi nebo Bauhaus. Neměla jsem boty a byla vzteklá.
Vyšli jsme z obchodu a nasedali do auta, řídil ho táta, ségra si nasedla dozadu do kufru. Bylo to tam pro ni strašně malé. Bála jsem se o ni, ale když trvala na tom, že si tam sedne, poprosila jsem ji aspoň, že kdyby tam nemohla dýchat, ať křičí.
Ve snu byla také kamarád Mil, ale měl divné vlasy, delší a takové dětsky střižené. Táta se mu v tom snu posmíval.

Duben 22, 2010 - Černé kulaté brýle, přání Mí
Ve snu přede mnou ležely černé kulaté brýle, takové velmi staré. Ale nevím, čí byly, ani je nikdo neměl na hlavě. Prostě tam ležely. Vypadaly, že už se nepoužívají. (Zajímavé je, že dnes ráno se mi moje brýle rozbily, poprvé za 7 let, co je mám.)
Pak jsem ve snu přála kamarádce Mí k narozeninám. Třásla jsem jí rukou a říkala: „Všechno nejlepší k narozeninám, přeji ti hodně štěstí, lásky, zdraví,...". Ona se usmívala a přání mi opětovala. (Zajímavé je, že ty narozeniny skutečně za pár dní má.)

Duben 21, 2010 - Lu, Mí, bílá myš, víno, hlasy za dveřmi
Na začátku snů, které si pamatuji, se mi kamarádka Mí chlubila tím, že se vyspala s klukem, a že to bylo skvělé. Pomyslela jsem si: „Pitomé bisexuálky." A zamračila jsem se na ni. Rozmrzelo mne, že není schopná si vybrat mezi muži a ženami, a že opěvuje, co donedávna nepotřebovala. Nahlas jsem to raději nekomentovala.
Pak jsem byla v nějakém malém bytě, možná to byla snová podoba mého současného bydliště. Byl u mne na návštěvě kamarád Lu. Přinesl láhev vína, ale pil ho jen on sám. V lednici mi po jeho odchodu zbyla prázdná sklenice od červeného vína a talířek s něčím, co vypadalo jako ovesná kaše, a byla do toho píchnutá papírová krabička s názvem výrobku - králičí vývar. Zasmála jsem se králíčkovi na obalu té kaše/vývaru. Pak mne ale vyrušily hlasy vycházející zpoza dveří. Uvědomila jsem si, že není zamčeno (a že bytové dveře mají zvenčí kliku). Došlo mi, že jsem po odchodu Lu chvíli ještě spala, zatímco bylo možné mi do bytu vejít. (Tohle se mi začíná ve snech opakovat. Možná bych měla ty dveře ve snech konečně otevřít, i když se bojím, že mne ten muž za nimi něčím probodne.) Doběhla jsem ke dveřím a zmatečně zamkla, za dveřmi jsem slyšela dva hlubší mužské hlasy. Intonace rozhovoru byla zlomyslná. Přemýšlela jsem, kde jsem nechala pepřový sprej, který obvykle nosívám při sobě.
Pak jsem ale proháněla po bytě bílou myš. Mlátila jsem ji holí. Zvláštní bylo, že jsem se ji snažila zabít, ale přitom mne to strašně tížilo. Nebylo mi to příjemné, bylo mi z toho smutno. Dokonce jsem na ni volala: „Potřebuju tě zabít, ale nechci, aby ses trápila, promiň." Myš měla na hlavě už dost krvavých ran, snažila jsem se ji holí trefit za krk, abych jí srazila vaz. Ale i po sebevětší ráně to vždy přežila. Bylo mi hrozně.

Duben 20, 2010 - asijská restaurace, zastávka, nocleh
S kamarádkou Bře jsme hledaly v Rakovníku u Střediska Stopa místo, kam bychom postavily stan, ve kterém bychom přečkaly noc.
Pak jsem čekala s Dá na autobusové zastávce. Prý jsme měly vyzvednout Budaře. Z autobusu vystoupil nějaký divný blonďatý mladík s prsty ověšenými nevkusnými prsteny, s náušnicemi v obou uších. Vypadal prostě divně a od začátku se mi nelíbil. Ale Dá prohlásila, že to je on, a vyrazili jsme od zastávky k nějaké restauraci. Uvnitř bylo asijské bistro. Prošli jsme až dozadu a tam se posadili. Přišla obsluha - malá stará čínská paní - a začala nám něco říkat s úsměvem. Vůbec jsem jí nerozuměla. Přede mnou na stole ležel jídelní lístek. Na obálce měl nějakou fotku s vojenskou tématikou. Dodala jsem: „Ještě, aby ta fotka byla svazácká." Přičemž se Budařův nepovedený klon začal hrozně smát. Pochopila jsem souvislost mezi asijskou obsluhou a vojenskou problematikou, mohlo to tu paní urazit, byť nám nerozuměla. To jsem vůbec nechtěla. Ale ten kluk se dál blbě smál, což mne iritovalo. Pak začala být obsluha nepříjemná a dál na nás mluvila, ač jsme jí nerozuměli. Pak jsem pochopila, že se tu neplatí penězi, ale oblečením a jiným majetkem. Ten kluk se snažil zaplatit jídlo laptopem. Procházela jsem se restaurací a všude visely kabáty a jiné oblečení na ramínkách, jako kdyby to byl spíš obchod s oblečením, než restaurace.

Duben 19, 2010 - Kůň, pes, koza, vrah, Te
Procházela jsem se lesem a spatřila jsem veselou Te, jak sedí na kmeni s nějakou mně neznámou slečnou a smějí se. „Pracuju na tom!" křikla na mne dobře naladěná Te. Jenže já jsem nepochopila, na čem s tou cizinkou může pracovat. Tak jsem hodila rameny a šla dál. Pak jsem se přiblížila k nějaké potyčce. Jeden muž měl koně, psa a dvě kozy. Jiný muž jej o tato zvířata zřejmě chtěl připravit. Vydíral ho tím způsobem, že vždy zvolil dvojici zvířat a nutil majitele vybrat si, které zvíře si vezme ten lotr, a které zvíře zabijí. To se mi vůbec nelíbilo. Doběhla jsem kamsi ke dřezu a snažila se najít dvě nádoby na vodu, abych dala zvířatům pít. Jeden hrnek jsem popadla hned, druhá - porcelánová mísa - se odlomila pod palcem, když jsem ji vzala. Ale nevadilo to, naplnila jsem nádoby vodou a šla ke zvířatům. Kozy dostaly hrnek a začaly obě chlemtat společně vodu. Kůň se také napil. Myslím, že kůň a pes mezi sebou mutovali, že tam nebyli oba, ale vždy jeden, nebo druhý. Na oba dva muže jsem chtěla zakřičet: „Vrazi!" Ale na hlasivkách jsem měla jakousi blánu, která se s vycházejícími slovy naplnila vzduchem, až jsem ji cítila za zuby. Nevyšla tak ze mě ani hláska.

Duben 16, 2010 - chalupa, pyžamo, výletníci, talíř, náhrobek
Byli jsme s kamarádem Luč na nějakém hřbitově a dohadovali se o talířích, které by měly prý být umístěny na náhrobcích. Těmi talíři jsme však mínili kulaté zlatavé desky, ve kterých jsou vyryty podobizny zesnulých na památku. Luč mi říkal, že jeden ten talíř je jeho L-i. Pak se předmět debaty přenesl k našemu věku. Uvažovala jsem s Luč nahlas, kolik mi je. Nejdřív jsem řekla 23, pak to upravila na skutečnost 22. Luč mne přesvědčoval o tom, že je mu 24.
Pak jsem si cedila v bílém plastovém cedníčku čaj. Měla jsem za to, že je to Puerh. Ale hmota byla taková mazlavá, nažloutlá, nijak nevoněla ani nechutnala. Při cezení prolézala sítkem spolu s výluhem, takže to bylo takové nečisté. Pozoroval mne u toho boss z práce, ale nijak to nekomentoval. Spokojila jsem se s poznámkou, že je to Puerh, a dál si hleděla práce.
Závěrečnou část snu jsem strávila po dlouhé době zase v naší chalupě. Měla jsem na sobě červené flanelové pyžamo, v jakém spávám. Chystala jsem se s někým mladším jít už spát (tušila jsem, že je to můj malý bratranec, který je ve skutečnosti už dávno velký). Ale pak jsem ještě poodešla z ložnice (situována v místech skutečného schodiště) a spočinula v předsíni. Stála jsem tam v tom pyžamu a uvědomila si nemilé zjištění: vždyť venku je ještě den a já už jdu spát. A taky, že dveře jsou otevřené, zatímco já si jdu klidně lehnout - vždyť to není bezpečné. Vyšla jsem před chalupu a zleva od příjezdové cesty ke mně pochodoval velký zástup lidí - turistů, cizinců. Protože jsem postřehla, že nemluví česky, spustila jsem anglicky, ať tam nechodí, že tohle je soukromý pozemek. Chtěla jsem jim říct, že to je slepá ulička, ale nevěděla jsem, jak se to anglicky řekne, tak jsem zablekotala něco o „blind". Potom jsem dodala: There´s a river. Máme tam potůček. Turisté to zřejmě pochopili a dál nešli (stejně by nikam nedošli). Napadlo mne odkázat je ke kopci za chalupu, tam by si výlet udělat mohli, přestože je to taky náš pozemek.

Duben 15, 2010 - nákup s Dá
Kupovaly jsme s Dá dvě krabice malinové ovesné kaše v bílém papíře.

Duben 14, 2010 - telefonát, toaleta, pod mostem, návštěva Iv s Ni
Část snu jsem strávila chystáním se na cestu - měli jsme se spolužačkou ze střední Ni navštívit naši bývalou spolužačku Iv. Octly jsme se tak u Iv doma, jen to tam vypadalo trochu jinak. Vím, že hlavním tématem bylo to, že se půjde plavat do bazenu (na to nedošlo), a že jsme rády znovu pohromadě (což ve skutečnosti není možné). Pak jsem byla na toaletě „na velké". Dlouho jsem se utírala, nešlo to dokončit, protože konání potřeby stále pokračovalo.
Sen se přenesl do jakéhosi bytu, který byl pro mne cizí, a v něm jsem pochodovala z místa na místo s mobilem u ucha a nadávala nějaké paní. Ona mi zavolala kvůli nějaké finanční záležitosti a nebyla schopna popsat, proč mi volá. Mluvila jsem s ní opravdu ošklivě, jako kdybych dala průchod všem vztekům, které obvykle při rozhovorech s hlupáky potlačuji. Pak jsem na ni zakřičela: „Proč mi teda voláte, když ani nejste schopna popsat, oč jde?" Paní dělala jen „eeeh" a nesouvisle hovořila. Utnula jsem telefonát, sice jsem měla ještě pocit, že bych měla vysvětlit svůj tón, ale neudělala jsem to. Jednou někoho pořádně seřvu a ještě si to vyčítat - ne.
Závěrečnou část snu jsem proputovala nějakou letní krajinou - silnice a u ní pole a zelená tráva. Vypadalo to trochu jako výlet s přáteli či školou. Došli jsme pod nějaký výklenek, snad most nebo viadukt, a pod ním jsem zapředla rozhovor s nějakým mladíkem o tom, jak je svět malý, že jsem rozebírala ve škole jeho rukopis. Pak jsem u silnice ještě mluvila s nějakými mladými slečnami (asi spolužačkami) o tom, že jsem rozebírala písmo slečně, o které se baví - nějaké kudrnaté Janě, sestře Kateřiny. Tyhle zmínky obě vycházely zřejmě z předchozích skutečných zjištění.

Duben 13, 2010 - zabití kočky, krev, souboj, cesta lesem, kopání hrobu
Část snu jsem strávila na silnici, která vedla skrz podzimní listnatý les. Kráčela jsem podél silnice s tátou a ten se mne snažil přesvědčit, že bych se neměla vydávat sama na noční pouť lesem. Nakonec jsem jej po vlastním zvážení situace poslechla. Po silnici totiž projížděl zlý muž v autě a plánoval mne v noci přepadnout a unést. Svezla jsem se tedy s tátou do města taxíkem, který objednal.
Další výjev ve snu se odehrával na toaletě. Chtělo se mi na malou, tak jsem šla. Všimla jsem si ale, že mám kalhotky od krve a krev ze mě během vykonávání potřeby kapala (poměrně dost silně). Chvíli jsem pozorovala, jak krev skapává do porcelánové záchodové mísy. Pak jsem vyšla z místnosti. Máma se mě ptala, co se děje. Odsekla jsem jí, že jsem to dostala po čtrnácti dnech. Nerozuměla mi, tak jsem tezi zopakovala o to podrážděněji.
Sen pokračoval v jakési panice v nákupním centru. Věděla jsem, že se blíží krize, možná konec světa anebo alespoň jeho organizované éry. V obchodě chodili lidé, někteří z nich ještě za zboží platili, jiní už si brali věci do zásoby bez placení. Také jsem kradla. Vzala jsem tři balíčky hygienických vlhčených ubrousků, protože jsem tušila, že v rozpadajícím se světě nebude moc možností se omýt. Pak jsem také pobrala nějaké základní potraviny. Byla jsem tam ještě s někým, kdo ke mně patřil, ale moc jsme se k sobě nehlásili, neměli jsme mezi sebou vztah. Možná jsme na sebe zbyli. Pak mne začal někdo pronásledovat. Byl to nějaký světlovlasý mladší muž. Byl mi v patách v různých částech nákupního centra. Chvíli po pronásledování mě chytil a dovedl k zubaři, který byl v jedné z místností. Vyšetření jsem se ale bránila. Můj pronásledovatel za mnou dál běžel, poté, co jsem utekla. Proběhli jsme místností, kde poletovaly ve vzduchu sochy. Ač mi šlo o život, nezapomněla jsem obdivovat krásu výstavy. Pak se můj pronásledovatel změnil v zrzavou kočku. Když jsme doběhli do jedné z místností, ve které bylo mnoho schodů, ubodala jsem kočku šroubovákem. Cítila jsem, jak jí šroubovák projíždí tělem a jak jí to působí bolest. Plakala jsem při tom, protože krom zabití pronásledovatele jsem taky zabíjela kočku - nevinné zvíře. Kočka zanaříkala, ale nezemřela. Když jsem slezla z bílých schodů, na kterých jsem kočku ubodala, začala jsem svému pronásledovateli kopat hrob v domnění, že umírá. Když byl hrob hotov, kočka ale navzdory poraněním žila. Bylo mi z toho nepříjemně, zřejmě jsem zaútočila na nesprávného tvora. Vykopaný hrob byl k ničemu.

Duben 8, 2010 - oplakávání zemřelé maminky
Plakala jsem, protože mi ve snu zemřela maminka. Neviděla jsem ji, jen jsem to věděla. Pak mi kočky přetrhly sen, jinak vím, že pokračoval, ale nenesl se zrovna v moc příjemném duchu, nejspíš jsem někoho hledala.

Duben 7, 2010 - sezení na ledu, útěk
Pozorovala jsem vietnamského mladíka, který vešel do zledovatělé řeky a snažil se usadit na kusech ledu. Anglicky při tom povídal, že chce být šťastný. Znepokojeně jsem mu odvětila, že: „Štěstí přece není založené na sezení na ledu." Ale on se snažil dál. Byli jsme někde v lese. Před tímto momentem jsem ve snu odněkud utíkala, z nějakého domu, ve kterém jsem někoho zabila či fyzicky poranila. Při pozorování mladíka jsem byla chvíli s ním v lese a chvíli jsem seděla v nějakém pokoji a jeho pozorovala jen skrz monitor laptopu. Někde ve snu byla přítomna kamarádka Mí, ale neviděla jsem ji.

Duben 6, 2010 - Le, restaurace
Seděla jsem s kamarádkou Le v jakési restauraci, pila jsem CocaColu Light z lahve, zřetelně jsem viděla tu lahev, obal i nápoj, chutnalo mi to (oproti skutečnosti). Když jsem to vypila, jedly jsme nějaké křupky. Pak jsem ale začala Le přemlouvat, ať jde se mnou jinam, že v téhle restauraci jíme a pijeme, co jsme si donesly, a brzy nás prokouknou a budou problémy. Odešly jsme proto do jiné restaurace, kde to vypadalo o něco přívětivěji. Le se usmívala, sedla si ke mně na lavici a pak mě povalila a lehla si na mě.

Duben 1, 2010 - vulgarismus v restauraci
Seděla jsem s nějakými přáteli v restauraci a bavili jsme se. Věděla jsem, že ve dvě hodiny máme někde být. Bylo dost času. Pak jsme se ale zapovídali, a když jsem se podívala na hodiny znovu, už bylo 14:10 (výjimečně ručičkové hodiny v mém snu). Vykřikla jsem: „Do prdele!" a v zápětí si zakryla ústa, protože lidé v restauraci se na mě všichni podívali. Odešli jsme, nejspíše na vlak. Ale dál si sen díky probuzení kocourem nepamatuji.

Březen 2010

Březen 29, 2010 - hledání školy, nepůjčení auta Romům
Část snu jsem strávila putováním po cizím městě a navštěvováním různých vyšších škol a pracovišť. Ptala jsem se, zda by pro mne neměli místo. Nakonec jsem s aku-vrtačkou v ruce skončila v jedné truhlárně, kde si moji prosbu vyslechl sympatický muž ve středních letech, trochu při těle. Nabídl mi, ať ukážu, co ve mně je, a dal mi opravit vysavač. Opravila jsem ho a on přisvědčil, že by pro mne místo měl. Ale to už mne vzbudil budík. Před tím jsem ve snu ještě byla v Rakovníku před barákem, kde jsme dřív bydleli. Parta starších Romů (byli podobně staří, jako pak ten truhlář) si ode mne chtěla půjčit auto. Několikrát naléhali, ale já jsem stále opakovala, že je to moje auto. Pak se Romové urazili, a odešli, doprovázejíce svůj odchod peprnými poznámkami na můj účet.

Březen 26, 2010 - 6:30, obraz kočky
Šla jsem do práce a cestou se zastavila v nějaké kavárně. Obsluha mě tam už znala, chovali se ke mně jako ke stálému hostu. Nabídli mi sypaný zelený čaj, ale poprosila jsem jen o sáčkovaný, že potřebuji včas dorazit do práce. Posadila jsem se k oknu a prohlédla si interiér kavárny. Nesl se v barvách světlého dřeva. Pak jsem vyrazila do práce, podívala jsem se na hodiny a k mému překvapení bylo teprve 6:30 hod. Jdu příliš brzy. Asi se už změnil čas, napadlo mne. Pak jsem došla do práce, kde boss obdivujíce nějaké obrazy utrousí poznámku, že mi slušely ty napletené copánky. Přešla jsem kompliment a podívala se na obrazy. Byly malované olejem na plátno. Jedním z nich byla šedá kočka nakreslená na sytě modrém pozadí. Obraz se mi líbil.

Březen 25, 2010 - Mí, Rakovník, dítě, zbavení se jej
Zničehonic jsem se octla v nemocnici s kamarádkou Mí a nálada byla dost ponurá. Věděla jsem, že čekám dítě, ale vůbec jsem nevěděla, jak se to mohlo stát, když s muži nic nemám. Byla tam se mnou i kamarádka Mí a vysvětlovala mi, že jsme se přece dohodly, že to dítě jí odnosím pro ni a jejího přítele. To mě naprosto vytočilo, takovou domluvu si nepamatuji! Mí šla na vyšetření, měla na sobě bílé prostěradlo a to bylo v místech rozkroku od krve. Pak jsem šla na prohlídku já. Nejdřív byl v ordinaci nepříjemný doktor a za dveřmi, které byly jen plátěné, se míhali nějací venkovští burani a volali na doktora, jestli by se mohli přijít podívat, až budu na stole. Rozhodla jsem se tedy, že nebudu spolupracovat. Ani jsem se neposadila na židli ke stolu pro úvodní pohovor. Když jsem nedala jinak - byla jsem docela vzteklá - rázem byla v ordinaci doktorka a klid. Poprosila mne slušně, ať se posadím. Změřila mi tlak. Byl moc vysoký. Vysvětlila jsem jí, že jsem vždycky mívala vysoký tlak, už od puberty, a že to neléčím, je mi to ukradené. Trochu mne za takový přístup pokárala. Pak mi píchla nějakou injekci do předloktí z černé stříkačky. Bolelo to. Celou dobu jsem jí vysvětlovala, že není možné, abych já měla dítě za podmínek, jakými se řídím a žiju. Jak jsem mohla bez svého vědomí otěhotnět a navíc slíbit dítě svojí bývalé přítelkyni, přišlo mi to naprosto zcestné a vztekala jsem se i s tlakoměrem na ruce. Tlak mi vylítl a doktorka mne požádala, abych se uklidnila. V rámci vzteku jsem přešla k nějakým skříním v nemocnici, kde byly různé hrnky, a začala jsem kamarádce Mí vysvětlovat, že já si všechno pamatuju a tohle nemůže být pravda. Začala jsem jí jako důkaz říkat, ze kdy mám který hrnek, kdo mi ho dal atd. Bylo to marné, čekala jsem dítě a Mí mě neposlouchala a pouze se na něj těšila, až jej se svým přítelem bude mít.
Opustila jsem tedy nemocnici a ocitla se v Rakovníku, v mámině bytě. Nejdřív jsem stála v sestřině pokoji a koukala z okna. Stromy byly x krát vyšší než ve skutečnosti a byly překrásně zelené, svěží, plné živé koruny. Dole chodili lidé, zástupy lidí, a mířili jakoby k domu, ve kterém jsem byla. Obdivovala jsem ty stromy. Pak jsem se vrátila ze sestřina pokoje do kuchyně, kde jsem si připravila pití a vzala si talíř s čtyřmi plátky houskového knedlíku. Rozhodla jsem se, že se toho dítěte zbavím. To dítě mělo být v jednom z těch čtyř plátků knedlíku. Šla jsem s porcí jídla na záchod a plátky knedlíku drobila do záchodu. Jenže dítě v nich nebylo. Za zavřenými dveřmi jsem slyšela mámu, jak na mne volá, co tam dělám. Odbyla jsem ji nějakou odpovědí a pokračovala ve zbavování se dítěte. Strčila jsem do sebe ruku co nejhlouběji ve snaze dítě zabít. Nakonec se mi to asi podařilo. Pozorovala jsem svoji ruku od krve, pak jsem si všimla krve v záchodě a na kalhotkách. Sedla jsem si na záchod a dost krve ještě vyčůrala. Zbavila jsem se ale dítěte? Nebyla jsem si jistá.
Zřejmě ne, protože pak jsem se vydala na cestu na kole a projížděla rychle mezi auty. Kamarádka Mí na mne volala přes křižovatku, ať neblbnu a jedu pozorně, a kde prý že mám helmu. Odbyla jsem ji poměrně klidně: „Víš co, Mí, mně je to jedno, jestli tady teď zařvu i s dítětem v břiše. A jestli ne, nechám si ho a tobě ho rozhodně nedám. Nic takovýho jsem nikdy neslíbila." Zeptala jsem se Mí, jestli jsem se jí snad někdy upsala? Jestli má nějaký důkaz, díky kterému by mne mohla obrat o to dítě. Neměla. Najednou se mi ulevilo. Ona si to celé vymyslela. Je to jenom na mě, jestli si to dítě nechám, nebo jestli zajdu na potrat. Svoboda rozhodnutí způsobila, že jsem konečně přestala jednat v afektu a zamyslela se nad situací racionálně. Najednou jsem zvažovala, zda si dítě nechám pro sebe, nebo jej odstraním. Výsledek rozhodnutí ale neznám, uklidnila mne pouze ta možnost výběru.

Březen 23, 2010 - nafukování pneumatiky
Z dnešního snu mi ulpělo v mysli díky zlobivému kocourovi jen to, že jsem někam jela na kole, ale to mělo vyfouknutá kola. Nějaká slečna na cestě si toho všimla a kola mi dofoukla. Mohla jsem tak jet dál.

Březen 21, 2010 - babička, peněženka
Babička mi ve snu dala peněženku.

Březen 17, 2010 - ohrožení, strom, bahno, nářadí, bazen
Většina snů se nesla v pocitu ohrožení, strachu o život a probuzení do nového dne. Nejdřív jsem byla na venkovním koupališti s kamarádkou Šá. Vylezly jsme z bazenu a nějaký starý pár důchodců na mne stále zíral. Nevěděla jsem, proč. Pak mi Šá ukázala na levé prso, že mi leze z plavek. Tak jsem si plavky srovnala a trochu se naštvala, že to taky ti staříci mohli říct a ne na mě jen civět. Odešly jsme od bazénu.
Pak se sen přenesl na jiné místo. Pozorovala jsem dva bojovníky, kteří byli skoro nazí, ale pomalovaní bojovými barvami. Pamatuji si, že muž byl pomalovaný spoustou spirál, jako druhou jsem si prohlédla ženu a ta - k mému překvapení - byla pomalovaná úplně stejně, jako on. Byli si rovni. U ní mne navíc zaujala spirála na jejím levém prsu, která se zamotávala do sebe. Taky měli nějaké měděné přívěšky a zbraně - luk a oštěp. Šli k nějakému velkému stromu. Ten byl daleko a stál uprostřed nějaké bahnité planiny. Utíkala jsem s nimi ke stromu, nohy se nám bořily do bahna asi po úroveň kotníků. Možná to celé bylo trošku ovlivněné Avatarem, kterého jsem cca před 14 dny viděla v kině, napadá mě teď. Ve stromě to žilo. Z koruny se ozývaly zvuky, vyletovali tam odsud ptáci. Bojovníci tam hodili oštěp a pak zmizeli v útrobách stromu.
Další část snu byla ze všeho nejhorší. Byla noc a já bydlela s jakousi rodinou v nějakém starém domě. Byl takový slabounký, dřevěný, jakoby zahradní budka pro nářadí stlučená z prkének. Zkrátka nebudil bezpečný dojem. Dalo se do něj jednoduše vniknout. Byli jsme uvnitř, vím, že tam byly dvě malé holčičky a asi i nějaká žena. Možná jsem do té rodiny patřila, asi ano... Venku se něco dělo. Cítili jsme se ohrožení a měli jsme potřebu se bránit. Za dveřmi jedné místnosti byly slyšet zvuky chůze po prkenné podlaze a my jsme věděli, že tam už to „něco" vniklo a že ty dveře nesmíme otevírat. Doběhla jsem do pracovny a tam bylo na stole rozsypané nářadí. Nejdřív jsem si vzala kladivo, ale to mi přišlo pro obranu moc neohrabané. Tak jsem si vzala šroubovák. Vytáhla jsem kovovou část z dřevěné rukojeti a zamazala se olejem. Usoudila jsem, že rozbitý šroubovák taky k ničemu nebude. Zvolila jsem nakonec vysouvací nůž na papír v černém pouzdře. Vzala jsem si ho a vyšla ven z domu obhlédnout situaci. Plížila jsem se vyšší trávou a poodešla od domu k polní cestě, v povzdálí jsem spatřila dvojici kluků jedoucích na kole. Věděla jsem, že jsou zlí, špatní a ozbrojení. Za chvíli se otočili a jeli k našemu domu. Měla jsem strach. Doběhla jsem domů a připravila se na jejich útok. Ale nedorazili. Místo toho skončila noc a bylo ráno. Nastala velká úleva. Ve dne jsme byli v bezpečí, nebezpečné byly jen noci. Probrala jsem se (pořád ve snu) v posteli a žena v domě se mě ptala, jestli jsem se vyspala. Pověděla jsem: „Kupodivu ano." Dívali jsme se z oken ven a náš barák už nebyl v odlehlé části louky u polní cesty, ale v parku v Rakovníku. Kolem se probouzel život. Na lavičku u pískoviště se posadila žena s dítětem. Bylo to úlevné, být zase v bezpečí.

Březen 16, 2010 - bílý pes, táta, dům a okno
Stála jsem s nějakou cizí ženou ve velkém domě u okna a dívala se ven na širokou zahradu. Byl bílý den, trávník na zahradě krátce zastřižený, svěže zelený. Spatřila jsem tátu, jak venčí na vodítku bílého psa, vypadalo to na nějakého bišonka. Spolu s tátou venčila svého pejska také nějaká cizí žena. Jenže po chvíli začal táta s pejskem na vodítku škubat tak, až pejsek poletoval ze strany na stranu. Pobavilo mne to, i táta se dobře bavil. Ale po chvilce už mi bylo psíka líto. Naštěstí už to netrvalo dlouho a táta jej přestal zlobit. Pak se moje pozornost obrátila do domu. Ten byl obrovský. Došla jsem k nějakým schodům, které vedly dolů. Byly ze světlého dřeva. Všechno bylo luxusní, prostorné, světlé. Domem jsem se mohla pohodlně a bez obav procházet. Jen jsem cítila, že jsem návštěva a ne doma. U schodů byla ta cizí žena, co se mnou stála u okna. Měla v rukách digitální kameru, schody točila a říkala, že jsou z nějakého materiálu (už si nepamatuji přesně, jaké dřevo zmínila, ale tuším, že do toho zamotala i slova jako „cedr" a barvu „karmín"). Po schodech jsem sešla dolů, kde jsem potkala tátu s jeho přítelkyní. Chtělo se mi na záchod, poprosila jsem je o nasměrování (najednou v tom domě bydleli oni, jako kdyby té cizí paní patřilo jen horní patro). Sešla jsem do místnosti, kde měla být toaleta. Tátova přítelkyně mne varovala, že jim nefunguje světlo. Půjčili mi proto baterku, abych si posvítila. Šla jsem. Vykonala jsem malou potřebu a při sedu na potemnělém záchodu jsem cítila, že se holým pozadím dotýkám stěny, která byla z papírové lepenky. Jako kdyby ten záchod byl ve velké papírové krabici.

Březen 15, 2010 - kamarádi Mí, Mil, máma
Část snu jsem strávila v Rakovníku, v mámině bytě. Ale moc zřetelně si to nepamatuji. Jen jsem cítila, že jsem byla odmítnuta a mám odejít. Pak už jsem byla ve svém bytě, který ve snu vypadal jinak. Na návštěvu přišel kamarád Mil a řešili jsme něco kolem vaření oběda a hraní na kytary. Pak Mil odešel a v bytě se mi objevila kamarádka Mí. Zeptala jsem se jí: „Ty nemáš doma svoji Ve?" „Mám," odvětila. A já stroze dodala: „Tak si jdi za Ve." A Mí odešla. Ve snech od sebe Mí neustále odháním.

Březen 12, 2010 - chalupa, babička, jízda na kole, šípy
Mířily jsme po lesní cestě s kamarádkou Dá k naší chalupě. Myslela jsem si, že tam budeme samy a vnímala jsem to jako příslib jakéhosi soukromí a bezpečí. Ale když jsme k chalupě dorazily, podle stínů v oknech jsem poznala, že babička je uvnitř chalupy. Chalupa i okolí vypadaly tak jako ve skutečnosti. Zavolala jsem oknem dovnitř: „Ahoj, babičko!" Poměrně veselou intonací. Ale nedostalo se mi odpovědi, jen takového tichého napětí, které jsem znávala z dětství, když se doma nemluvilo. Vytušila jsem, že něco není v pořádku. Poslala jsem kamarádku Dá, ať si obhlédne okolí chalupy a potůček opodál, abych získala prostor pro diskuzi s babičkou. Babička stála ve dveřích, pak si klekla a vytírala. Klekla jsem si k ní na kamenné schůdky před dveřmi a mluvila s ní. Všimla jsem si, že práce na chalupě jsou hotové a že je uvnitř opravená (skutečně rekonstruují a já tam nejsem schopna přijet, pořád se vymlouvám na práci a že nemám čas). Zeptala jsem se babičky: „Ty se na mě zlobíš, protože jsem dlouho nepřijela?" (pracuji tedy ve snu se svojí skutečnou obavou). Babička nervózně přitakala: „Trápilo mě to, žes nebyla schopná přijet." Začala jsem se hájit (možná sama pro sebe, než vůči ní): „Promiň, ale byla jsem pořád v práci. Potřebovala jsem se zařídit, abych byla soběstačná. Teď jsem se rozhodla už dělat něco pro rodinu, a proto jsem přijela." Mezitím na mne asi dvakrát volala kamarádka Dá, že se jí líbí příroda okolo a že chalupa je moc pěkná. Bez zvolení prošla kolem babičky a už byla v předsíni, když jsem ji syknutím zavolala zpět a praštila se do čela, jak je Dá nezdvořilá. Odehnala jsem ji shovívavě zase k potůčku a ještě zkusila babičce vysvětlit důvod mojí dlouho trvající nepřítomnosti. Babička zostřila tón a já pochopila, že nejsme vítány. To už vycítila i Dá a od potůčku se mě ptala, jestli pojedeme zpátky. Přikývla jsem. Babička odešla zpět do chalupy. Vešla jsem tam ještě za ní a v předsíni (vše bylo orientované uvnitř opačně, na rozdíl od kuchyně vpravo byla ta snová vlevo) jsem si všimla nástěnky na zdi, kde visel papír, na kterém byla tři jména. Vlevo jméno nějaké ženy a u něj poznámka, že je to taky alergička tybu 2. Pak bylo moje jméno a u něj žádná poznámka. Třetí jméno, úplně vpravo, bylo jméno kamarádka Dá a u něj byla poznámka „plod". Vtrhla jsem do kuchyně - babička tam s nějakou ženou byla - a vykřikla jsem: Já jsem tvoje vnučka! A taky jsem umělec, spisovatel! A Dá je moje přítelkyně - jako partnerka, rozumíš?" Řekla jsem si své a odešla. Ještě mne v mžiku napadlo, jestli ta žena není babiččina skrývaná partnerka, ale pak jsem tu myšlenku zahnala. Spolu s pochybnostmi nad tím, zda jsem skutečně umělec. Nebývá pro mne zvykem křičet na někoho, co si o sobě ne/myslím. Odešla jsem z chalupy a chystala se s Dá na cestu zpět. Babička vyběhla z chalupy na dvorek s třemi černými plackami, považovala jsem to za obří sušené švestky. Dala mi chvatně jednu k ústům. Ukousla jsem si, v tom momentě babička všechny tři placky zahodila daleko. A odešla zpět do chalupy. Vydaly jsme se s Dá na cestou zpátky. Měly jsme sice jen kola. Ale jely jsme hrozně rychle. Najely jsme na čtyřproudou silnici a uháněly si to kamsi do města. Pak na nás začal někdo útočil. Střílel po nás šípy z luku. Pár jich mne zasáhlo, viděla jsem sama sebe, jak padám na silnici s několika šípy v těle. Tekla mi fialová krev

Březen 11, 2010 - rakovina, had, krokodýl, obočí
Ve snu jsem věděla, že mám rakovinu a zemřu. Vypadalo mi obočí - ale jen pravé (dívala jsem se na sebe v zrcadle a tak jsem ve snu mluvila o levém obočí). Měla jsem vlasy, řasy a obočí mnohem světlejší, než ve skutečnosti. Byla jsem nešťastná z mé choroby. Přebývala jsem v mámině bytě v Rakovníku. Pak jsme vyšli za barák, cesta vypadala jako ve skutečnosti. Jen se tam procházelo více lidí, což se obvykle nestávalo, protože to byla travnatá plocha se stromy a balvany. Zhruba tam jsem zjistila, že jdeme něk