Září 30, 2010 - kniha, metro
Ve snech toho bylo v noci na dnešek mnoho, bohužel jsem se ale stále převalovala a skoro všechno zapomněla. Ulpělo mi v mysli pouze to, že jsem ve snu darovala svoji knihu (vypadala tak, jak vypadá) nějaké dívce. Pak jsem také cestovala metrem. Vlak mi ujel. A tak jsem v klidu přešla na jiný spoj, o němž jsem věděla, že bude dokonce efektivnější než původní zvolená trasa. Linka měla číslo devět.

Září 29, 2010 - barvy, Le, plavání
Plavala jsem s partou cizích lidí v rybníku, voda byla taková klasická rybníkově zelená. Plavala jsem o kus před nimi a občas jsem se ohlédla, co dělají. Povídali si. Moc jsem k nim nepatřila. V jednu chvíli jsem dokonce uvažovala nad tím, že možná na rozdíl od nich nejsem ani člověk, ale mimozemšťan. Prohlédla jsem si své ruce při plavání. Byly bílé, kůži jsem měla bělejší, než ve skutečnosti.
Pak jsem spatřila jednu ženu, jak motýlkem přeplavala rychle rybník. Měla tvář nějaké známé osobnosti, ale to už jsem zapomněla. V tom snu mě víc zajímalo to, že plave opravdu rychle.
Doplavala jsem na ostrov uprostřed rybníka a na něm byl jakýsi umělecký ateliér. Zprvu jej vlastnil muž-malíř, ale velmi brzy se z něj stala moje kamarádka Le. Mohla jsem výtvarničit s ní. Pracovaly jsme s keramikou a hlínou, pak s barvami. Dostala jsem od Le tři kelímky s barvou - modrou, zelenou a červenou. Trochu červené se vylilo na pracovní stůl při podávání nádobek. S kamarádkou Le jsme si povídaly o příteli mojí sestry. Le tvrdila, že on prý smrdí.
Část snu jsem strávila v bytě u mamky v Rakovníku s vědomím, že jsem nemocná.
V závěru snu jsem diskutovala s nějakou starou paní o mojí cestě do Německa za kamarádkou Te. Žena seděla za stolem a byla vůči mně v jakési soudcovské roli. Možná plnila funkci komise. Měla jsem jí vysvětlit, proč za Te chci do Německa jet. Udala jsem nejistě pár důvodů. Pak se mi žena vysmála. Nakonec jsem pověděla, že za Te prostě jet chci, i když žádným z vyjmenovaných důvodů nesouhlasím. Cítila jsem, že se mi vysmívá pro moji nerozhodnost.

Září 24, 2010 - mrtvá žena, byt po mrtvé ženě, dívka
Šla jsem do fotolabu vyvolat fotografie ze dvou foťáků. Ze soukromého a služebního. Chvíli jsem čekala u pultu, než přijde obsluha. Ohlédla jsem se přes pravé rameno a zpoza závěsu vešla do malého obchůdku rozvalitá žena. Byla v obličeji bílá, rty měla modrofialové. Uvědomila jsem si, že je mrtvá, a trochu jsem se polekala. Začala mluvit o tom, že její manžel je zlý. Podívala jsem se dveřmi ven z obchodu a zahlédla ho. Také byl mrtvý. Se slovy „Už musím jet," však odešel (odehrávalo se to jakoby v pasáži Blaník, kam jsem chodívala do fotolabu před cca třemi lety). Jeho odchod jsem přijala s úlevou. Mrtvá žena byla však poměrně nepříjemná. A tak jsem se rozhodla odejít. Náhle jsem však měla ruce plné věcí. V dlaních jsem držela oba fotoaparáty a nějakou drobnost, a přibyl mi na starost ještě veliký batoh/krosna. Odbelhala jsem s věcmi před obchod a poprosila poblíž sedícího muže, aby mi pomohl. Nechtěl. Rozčílila jsem se a požádala jiného. Také mi nechtěl pomoct. Rozhodla jsem se místo s podivnými lidmi v zájmu svého bezpečí opustit.
Octla jsem se tedy v bytě. Měla jsem tam strávit noc. Při bližším prozkoumávání jsem zjistila, že jsem ale v bytě právě té mrtvé ženy z fotolabu. Na skříni měla krabičky od léků, vyšívání, zastaralou výzdobu, byt také čpěl po starém člověku. Padla z toho na mne velká tíseň. Došlo mi, že přebývám v bytě, který ještě nese stopy po zemřelém člověku, jako kdyby tu ještě donedávna ta žena žila. Navíc se mnou byla v bytě nějaká mladá dívka. Ta si vzala do ruky můj služební fotoaparát a vlezla si ke mně do postele. Chtěla mě fotit, ale argumentovala jsem tím, že služebním rozhodně ne, a přinutila jsem ji fotoaparát odložit. Za dveřmi bytu byl její přítel, něco spolu řešili. Vnímala jsem to jako menší, nepodstatnou vsuvku, oba o mně totiž věděli. Pak mi začala dívka dělat návrhy a v momentě, kdy mi sáhla mezi nohy, jsem ji odstrčila. Navrhla jsem jí: „Budu si hrát s tebou, pak se teprve rozhodnu, jestli na to budu mít taky chuť, ano?" Dívka přisvědčila, trochu se mi však posmívala. Nakonec k ničemu nedošlo, neměla jsem ani nejmenší chuť na intimnosti.

Září 22, 2010 - Ni, náměstí, horolezci
Byla jsem na náměstí, které vzdáleně připomínalo to v Českých Budějovicích. Motala jsem se kolem sochy, když mi přišla SMS. Text naznačoval, že čekám na schůzku s kamarádkou (bývalou přítelkyní). Ve zprávě byla oslovení „miláčku" a „zlato", což se mi nelíbilo. Chvíli nato kamarádka dorazila a hnala se přímo ke mně. Doslova ke mně utíkala. Uhnula jsem jí, aby mne minula. Doběhla kamsi za sochu a pak se ke mně vrátila už menší rychlostí. Přesto jsem se od ní distancovala, zřejmě chtěla jiný vztah než já. Pak jsme odešly k ní domů, kde se tato bývalá přítelkyně proměnila v moji spolužačku ze střední školy. Ukazovala mi ve svém prosluněném bytě obrázky na zdech. Jeden z nich byla kresba nějaké modré postavy a zeleného tvora (vypadalo to jako kresba z dětské knížky). Kamarádka Ni mi vysvětlovala, že to jsem já a „ten dědek, co jsem s ním byla". Ve snu jsem tomu na rozdíl od teď rozuměla.
Závěr snu jsem strávila v nějakém kempu, či snad horolezecké kolonii. S kolečkovými bruslemi na nohách jsem doklopýtala do horské chaty, uvnitř které byli lidé a knihy. Jednu knihu jsem si chvíli prohlížela. Nepamatuji si přesně obsah, ale tuším, že to byla horolezecká metodika.

Září 17, 2010 - koupaliště, exkrementy, sestra a rodiče, hudba, cizí domov
Byla jsem na plovárně se sestrou. V bílé igelitové tašce jsem měla plavky - svoje a kamarádovy. Nejdříve jsem nahmátla ty svoje, ale pak je pustila a podala mu ty správné (byl to kamarád z dětství). Když jsem se rozhlédla po areálu, bylo tam více drobných bazénů s čistou vodou a jeden špinavý, prázdný. Žluté kachličky v pozadí na jedné budově byly odkazem na Rakovník. Ale přitom jsem věděla, že jsme v Chocni (prolínání míst, ve kterých jsem trávila dětství). Podivila jsem se nad tím prázdným bazénem, na jehož dně byla špína a vlhko, a exkrementy. Zeptala jsem se táty, co to je za bazén. (Moji rodiče v tom snu byli zase spolu a byli jsme jako kompletní rodina na plovárně.) Táta odpověděl, že tam chodí lidi na záchod. Prý se tam odtud výkaly a moč vypařují. To mne znepokojilo, moje dedukce zněla: „Vždyť to musí smrdět." Ale nic jsem necítila.
Na koupališti jsem se objevila asi později, než moje rodina, protože jsem k nim musela skrz areál dojít. Měla jsem na sobě spodní díl plavek, ale prsa jsem měla nahá. Kolem krku jsem měla ručník, který jen taktak prsa zakrýval. Řešila jsem, jak se obléci do horního dílu plavek, aniž by mne někdo viděl nahou. Pomalu už jsem se smiřovala s myšlenkou, že jiné holky se tu opalují nahoře bez, tak se snad mohu v klidu převléknout. Ale nedořešila jsem to, protože sen pokračoval právě tou pasáží o bazénu/záchodu.
Pak jsem byla někde jinde a pamatuji si jen to, že jsem měla v uších sluchátka od MP3 přehrávače. V uších mi zněla nějaká z písní, které jsem poslouchala dřív (podle písní lze určit, v jakém životním období jsem se tou dobou octla). Zklamalo mne, že jsem si zapomněla zaktualizovat seznam skladeb a že musím poslouchat už pro mne neaktuální hudbu (nevadilo mne to, jen spíš na chvilku zamrzelo, že jsem si mohla vychutnávat to, co je pro mne víc aktuální).
V závěru snění jsem byla na cestě domů. Dorazila jsem do nějakého domu, byl pro mne cizí. Opět jedno ze snových míst, které na mne působilo až moc chladně na to, aby to vůbec byl můj domov. Tuším jen velmi mlhavě, že ve snu byl nějaký problém s mým příchodem, buď jsem přišla pozdě, nebo nevhod, nebo špinavá, to už si bohužel moc nepamatuji. Ale vůbec bych se nedivila, kdyby tato pasáž měla co dočinění s negativní vazbou na lůno, kterou se nyní zabývám více, než dřív.

Září 16, 2010 - androgyn, dítě, mytí, slovenština
Byla jsem na jakési výstavě, vzdáleně mi to připomínalo pár let starou interaktivní výstavu moderního umění v Národní galerii. Jedním z exponátů byla žena s hlavou stvořenou z vody. Chodila po místnosti před promítacím plátnem, na kterém se střídaly číslice 8 a 6. Bála jsem se jí. Když znenadání změnila směr chůze, přestala se točit v místnosti a vyšla dveřmi ven, téměř jsem oněměla hrůzou. Bylo to zvláštní. Celé její tělo bylo v pořádku, jen hlava byla z čisté, průzračné vody. Nijak se mnou však nekomunikovala. Odešla pryč.
Pak se mi dostala do rukou kniha. Zalistovala jsem v ní a spatřila pár obrázků zobrazujících sexuální polohy dvou žen a dvou mužů. Usmála jsem se a knihu odložila stranou.
Poté jsem se octla v domě, byla jsem v něm návštěvou. Balkonové dveře u obýváku byly otevřeny a těsně na ně navazovalo zchátralé kovové zábradlí (z tenkých trubek), za nímž bylo brčálově zelené jezírko. Ten koutek obýváku (křeslo a stůl na psaní) a příroda hned za oknem mne lákaly k pobytu. Bylo to příjemné místo. Jenže můj úkol byl pohlídat miminko. Moji nevlastní prarodiče měli to miminko ve vedlejším pokoji. Protože jsou ve skutečnosti Slováci a můj mozek na to zřejmě pamatoval, zbytek snu se odehrál ve slovenském znění. Hlídání dítěte mne ani tak netrápilo, představovala jsem si, jak ho budu krmit, povídat si s ním. Věděla jsem, že to je moje poslání, a přesto jsem dítě během celého snu nespatřila. Odehrávalo se to ve fázi příprav. Mezitím dorazily dcery těch prarodičů (tedy jakoby moje nevlastní matky?). Jedna z nich se jmenovala Hana. Obě mladé ženy byly nesympatické, zmalované, z barev na nich dominovaly tóny tmavě fialové. Jakýmsi způsobem mi lezly na nervy. Neochotně mi podaly ruku. První mne tak popudila svým nezájmem o seznámení, že té druhé jsem podala ruku s o to větší razancí. Pak odešly se svými kufry do horního patra po schodech a více jsem o nich nevěděla.
Stále v tom cizím domě v koupelně jsem si dřepla do bílé vany a chtěla se umýt. Sprchový gel se však postupem času stal exkrementem a tak jsem se v závěru mytí myla hroudou exkrementu. Při neopatrném mytí genitálií jsem zaváhala, zda se mi nedostala ta špína dovnitř. Pak jsem se znovu musela tedy umýt, až jsem se konečně cítila opravdu čistá.
Část snu se pak vrátila k té interaktivní výstavě. V jednu chvíli tam byla součástí programu žena, která se rozhodla pro transition - změnu pohlaví. Když byla ještě žena, byla sympatická. Cítila jsem z ní inteligenci, zralost, bylo kolem ní příjemné energetické pole. Poté, co se začala měnit v muže, se z ní stal na chvíli jakýsi androgyn, u kterého se klady z obou pohlaví spojily. Stala se z ní neodolatelná bytost, moje fascinace však postrádala sexuálního podtextu, jednoduše se mi líbila celková dokonalost toho tvora. Náhle jsem se androgynem stala já. Původně žena, nyní napůl žena a napůl muž, měl zřejmě zálibu v ženách. Pod velkou vrbou jsem v těle tohoto androgyna ležela na dece s nějakou dívkou. Rozuměly/i jsme si.

Září 15, 2010 - nemoc, odkašlávání
Byla jsem ve snu nemocná, doma ve starém bytě (ještě před tím velkým rakovnickým, o kterém se mi tak často zdává). Chrchlala jsem a měla teplotu. Odkašlávala jsem.

Září 14, 2010 - klavír/PC, útěk korytem řeky, toaleta
Byla jsem muž a sprchovala jsem se v koupelně domu, který však nepatřil mně. Myla jsem si vlasy pánským šamponem a užívala si očistu a vůni šamponu. Pak jsem šla na toaletu vykonat velkou potřebu. Slyšela jsem, jak se k zavřeným dveřím blíží skutečný majitel domu. Pootevřel dveře a já mu řekla, ať počká, než vykonám potřebu. Kupodivu doopravdy počkal. Když jsem z toalety vyšla, majitel domu telefonoval. A tak jsem využila možnosti a utekla. On se mne však rozhodl pronásledovat. Utíkali jsme oba dva (já stále jako muž) mělkým korytem potoku a já cítila pod nohama kořeny a větve v té vodě. Nakonec jsem mu utekla. Najednou jsem byla už jako já v dalším cizím domě. Hrála jsem na klavír. Byla to sice klávesnice od počítače, ale výsledek zněl jako klavír a písnička to byla docela pěkná. Posledních pár dní jsem nezřetelné sny nezapisovala, ale ze všech jsem měla pocit něčeho nového, až cizího, navštěvuji ve snech nové nebo cizí domy.

Září 8, 2010 - smrt, mrtvá dívka, starý dům, duch, vzkříšení
Octla jsem se ve vrchním patře velkého starého domu. Myslím, že mému rozhodnutí předcházel nějaký konflikt s rodinou, protože jsem ji pozorovala z povzdálí a nešla k nim (ač bych se v reálném životě v tak velikém domě bála). Pak jsem se rozhodla dům zničit. Chtěla jsem umístit dovnitř domu bombu, která však vypadala jako svíce. Červená svíčka se ohnula a nic se nestalo. Nezdařilý pokus mne přiměl k myšlence rozeběhnout se na velké dřevěné schodiště a shora skočit plnou vahou na dřevěné mezipatro (plošinku mezi jednotlivými schodišti v pravém úhlu). Podle svých očekávání jsem se propadla několika patry domů (v jednom patře jsem při průletu stropem spatřila kovový, snad cínový talíř a příbor). Dopadla jsem až do suterénu. Pád jsem zřejmě nepřežila. Dole v suterénu ležela mrtvá asi devítiletá holčička (byla na rozhraní toho stále dětsky nevinného a přece už jaksi dospěle uvažujícího člověka). Ležely jsme mrtvé vedle sebe a pak jsme se začaly bavit. Nejprve jsem se holčičky trochu bála, ale pak jsme se spřátelily a strach zmizel. Žily jsme tedy mrtvé spolu v suterénu domu. Sen nabral žánru „vyprávění o rutině": občas jsem v převlečení za muže-bezdomovce vyrazila ven žebrat o jídlo. Tak jsem se dostala zpět až k prapůvodci smrti té holčičky. Stala jsem se najednou jí a v její kůži si prožila, co se jí stalo. Bylo odpoledne, nacházela jsem se s jejím otcem v bytě, ve kterém spolu bydleli. Do jejího těla jsem se dostala v momentě krátce poté, co ji její otec znásilnil. Byl to Angličan. Snažil se dělat, že je to docela normální věc a že se zas tolik nestalo, tak že nemusím být rozčílená. Ale přesto jsem v jeho hlase zpozorovala určitou nervozitu, zřejmě holčičku/mě znásilnil poprvé. Chtěl odejít na fotbal. Byla jsem apatická, něco se změnilo, asi v tento moment se holčička/já rozhodla zemřít. Šla jsem do dětského pokoje (zajímavé, velké okno do ulice, pěkný výhled, příjemné místo), lehla si na postel plnou plyšových hraček, zahrabala jsem se mezi ty hračky, aby mne nebylo vidět, a pak holčička/já začala dobrovolně umírat. Jako kdyby se samovolně vypnula. Otec došel k posteli a neúspěšně se snažil ještě o jedno konejšení, ale nakonec vzal poslední plyšovou hračku a postavil ji před můj obličej tak, abych nic neviděla. Pak pověděl: „Až se večer vrátím, otevřeš mi, klíče Ti tady nechám." Odpověděla jsem mu nevrle nějakým zamručením, že neotevřu. Pak holčička/já zemřela.
Pak jsem byla zase sama sebou - mrtvou - ve starém domě. Holčička měla asi svůj vlastní program, a tak jsem se potloukala po přízemí domu. Vyšla jsem v přestrojení bezdomovce a vyžebrala karbanátky (asi reakce na rozhovor o koftě večer před spaním). Získala jsem jich pár, nesla jsem je do domu pro mne a holčičku. Upadly mi na zem. Nevadí - sebrala jsem je a šla dál. Všimla si mě nějaká stará žena. Tušila jsem, že má co dočinění se smrtí mě/holčičky. Sotva jsem zmizela v domě, obešla jsem zeď mezi dveřmi a oknem a pozorovala starší nepříjemnou ženu zpoza staré záclony. Pak jsem záclonu odhrnula a se zájmem pozorovala, jak ženě v obličeji hrají negativní pocity. Vlastně jsem se jí odhalením své tváře tak trochu vysmívala. Neměla jsem z ní už strach, protože jsem byla mrtvá stejně jako holčička.
Pak do domu vešel duch mrtvé ženy - byla to naše uklízečka. Zřejmě z dlouhé chvíle jsem jí nabídla, že bychom se mohly přátelit. Byla vstřícná. Vyndávala si ze skříně věci na úklid a mezi nimi bylo i černé pánské sako. Nakonec jsme se dohodly na obchodu. Pomohu jí s úklidem a ona se se mnou za to bude přátelit, budeme si při tom úklidu povídat. Nabídla mi také to sako, že prý je lepší než to, co mám na sobě. Podívala jsem se do starého velkého zrcadla v tmavém dřevěném rámu. Roztáhla jsem ruce. Vypadala jsem jako černokněžník v černém hábitu. Zřejmě pozůstatek mého převleku pro žebrání venku ve světě živých. Uznala jsem, že nabízené černé sako vypadá poněkud lépe.
Život-neživot v domě plynul dál, sen se zdál být dlouhý, jako kdyby vyprávěl souhrn spousty dní. S mrtvou dívkou jsem žila v domě asi celé měsíce. Velmi jsme se spřátelily. Jednou jsme praly prádlo v koupelně, byly jsme obě nahé. „Snová kamera" se chvílemi odpoutávala od mého těla a já pozorovala sebe i ji při práci. Měla jsem mnohem delší vlasy a bělejší pleť. Zatímco holčička prala v umyvadle, já klečela ve vaně a také něco prala. Celá koupelna byla bílá, čistá, leč vlhká a chladná - jakýmsi způsobem mrtvá stejně jako my dvě. Náhle jsem seděla v té koupelně na židli, už jsem byla zase sama sebou, a holčička si sedla za mne rozkročmo. Objala mne holýma rukama kolem mého břicha a já z ní necítila žádné teplo (jak by ne, když byla mrtvá). Po chvíli jsem dokázala předvídat, co se stane, leč, vzala jsem to kupodivu s nadhledem. Drobné ruce mrtvé holčičky začaly sklouzávat k mému klínu. Byla tak mladá. Usmála jsem se uvolněně, nechala jsem ji dotknout se, pak jsem jí něžně ruce vzala zpět a dala je stranou s tím, že to není třeba.
Na krátko jsem se probudila a zbývalo mi deset minut na spánek. Sen jsem si udržela, a proto pokračoval: Našla jsem deník té mrtvé holčičky. Byl psaný azbukou, některé stránky byly vytrhané a v jejich zbytcích bylo možné spatřit barevné malůvky a útržky slov o výletu v Anglii. V zápisu z jednoho srpnového dne stálo azbukou napsané: Edita Svatošová - moje vzkříšení. Přečetla jsem ta slova překvapeně nahlas. Byla jsem překvapená svojí hodnotou pro mrtvou dívku/sebe.

Září 6, 2010 - mámin byt, trička a batoh, plovárna s Le
Byla jsem opět v mámině rakovnickém bytě a chystala se na cestu do školy. Věci jsem se chystala sbalit do batohu, který v současnosti mám. Ale balení jsem nedokončila. Zasekla jsem se u výběru trička - ta visela na vlascích u stropu v mámině pokoji. Většina triček se mi nelíbila. Buď měla stupidní potisk, flitry nebo zbytečné zdobení ve formě hvězdiček, a děrování. Stejně jako balení jsem ani výběr trička nedokončila. Pak jsem se octla s kamarádkou Le na plovárně. Voda byla velmi studená a průzračná. Ani nebylo sluníčko, do léta to mělo daleko. Seděly jsme obě po pás ve vodě, bazén byl velmi úzký, téměř na šíři našich boků. Povídaly jsme si o tom, že už se nám do té vody nechce. Pak jsme si povídaly také o nové lezecké stěně v Plzni (zřejmě snová reakce na podnět ze skutečného života). Podívala jsem se na hodinky, bylo půl (ale nevím, kolikáté). Poté jsme opustily s kamarádkou bazén a dorazily jsme k nějakému stromu, zpoza něhož na nás vyběhlo dítě - malá holčička. Měly jsme ji hlídat. V pozadí tohoto snu jsem řešila znepokojenost z toho, že jsem stále nemocná (což je asi také reakce na skutečné obavy - je začátek září a já už x-tý týden mám rýmu a jsem nastydlá...).

Září 4, 2010 - hledání cesty domů, bez bot, bez batohu, moudrý duch
Jela jsem kamsi za Prahu v autě, řidič byl jeden mladík, kterého jsem kdysi potkávala při dojíždění z Kladna každé ráno v autobuse. (Tehdy mě na něm zaujalo, jak vypadá. Na svůj věk velice vyspěle, a ze sluchátek se mu linul obvykle Vivaldi.) Řidič během jízdy postupně shazoval svršky, až seděl za volantem pouze v trenkách. Pochopila jsem, co asi bude chtít, a zastavili jsme na poli. (Trochu to vypadalo jako pole, na kterém jsem se v sedmnácti letech procházela, než se přihnala obří bouřka.) Hledala jsem v autě svoje boty, svítila jsem lampičkou do míst, kde má spolujezdec nohy, ale nebyly tam. Světlo nestačilo, i tak tam byla tma (nevědomí - zatím neschopnost to pochopit). Vystoupila jsem bez bot a šla pryč, mladík pochopil můj záměr odejít a dožadoval se polibku na rozloučenou. Odmítla jsem. Urazil se. Řekla jsem, ať se nezlobí, že jsem na holky. „Copak Ti to o mě sestra neřekla?" zeptala jsem se ho. Mladík se naštval. Zakřičela jsem: „Co se kvůli tomu furt rozčilujete, vy ješitové?!" Pak jsem se vydala na cestu, byť bez bot a dokonce bez batohu. Zkontrolovala jsem si v náprsní kapse to nejdůležitější - klíče od domova a legitku do metra. Opouštěla jsem pole a mladík u auta na mne dělal nemravná gesta, naznačoval pohybem ruky, co jsme spolu v autě mohli dělat. Otřásla jsem se odporem a radši odešla. Dorazila jsem do velké budovy, vypadala jako obchodní centrum. Uvnitř jsem pátrala po metru ve správném směru, celé to bylo trochu pomotané a hlavně, když už jsem koleje našla, vedly do zdi. Přeskakovala jsem je s jednou slečnou, asi také hledala cestu. Pak jsem došla do místnosti vedle kolejí (kam ty koleje jakoby skrz zeď vedly). Těsně přede mnou se zjevil duch, postupně nabyl hmotného rázu a promluvil ke mně - mentoroval. Slečna se pochichtávala, já jsem byla shovívavější, uznávala jsem jeho moudrost, leč použitý starodávný oděv a řeč působily trochu komicky. Ale nesmála jsem se nahlas. Duch mi vytknul, že jsem pořád hluchá jako poleno. Pak mi ukázal zelené ježky schoulené do klubka, jak plavou v čiré mořské vodě, a zmizel. Chvíli jsem to řešila s tou slečnou, která se změnila v ženu ve středních letech. A pak jsem šla dál hledat svoji cestu domů.

Září 3, 2010 - Te, taneční zábava, lezení na lanech, skoky, jízda autem, táta
Byla jsem svědkem taneční zábavy či dokonce soutěže, ale pouze jako divák. Tance se odehrávaly na hokejovém stadionu. Stála jsem za ohrazením a pozorovala jednotlivé páry. Některé jsem znala, jiné ne. Jejich kostýmy mi přišly komické, kdykoliv vyrazil další pár na parket, začala jsem se smát, až jsem si musela skrýt tvář, abych je neurazila svým posměchem. Jejich veselé barevné kostýmy nekorespondovaly s vážností tance. Také hudba mi přišla vyloženě stupidní. Zeptala jsem se opodál stojící slečny, co je to za hudební nástroj, který hudbu kazí. Odpověděla, že „ibiza". (Po probuzení mi došlo, že hudba ve snu zněla jako hodně špatná verze hudby z filmu Aimeé und Jaguar - scény, kdy se Frau Wust ptá svého Jaguára, proč pro ni tolik znamená - stejně jako já ve snu i ženy v této scéně stály v povzdálí konající se taneční party a přemítaly). V poslední dvojici, která na parket vyrazila, než jsem odešla, byla kamarádka Te. Pak jsem akci opustila a prošla dveřmi, jimiž jsem se dostala do babiččina bytu. Šla jsem na toaletu (zřejmě se záměrem dalšího s mých nekonečných snových močení). Jenže dveře od toalety nešly dovřít, párkrát jsem je za sebou zkusila zavřít, ale nakonec jsem je musela znovu otevřít a kleknout si ke koberci, který se dole shrnul a bránil dveřím v dovření. Načež zpoza rohu jakoby od babiččiny kuchyně přišla kamarádka Te. Než cokoliv namítla, pověděla jsem jí: „Nesmála jsem se Tobě ani vašemu tanci, rozesmála mě ta ibiza." Te nic nenamítala. Další část snu jsem strávila na lezecké stěně, jistila mne sestra, po chvíli lezení jsem se však už spíše vznášela a odrážela se od stěny a proletovala se po místnosti uvázaná na laně. V jednu chvíli jsem se nebezpečně přiblížila ke stěně a tváří se o ni otřela, což mne trochu znepokojilo.
Závěrečnou část snu jsem strávila v autě, vyjela jsem si sama za město. Věděla jsem, že jsem už dospělá zralá (asi starší) žena, která si prostě udělá sama výlet. Auto jsem měla půjčené od táty. Dojela jsem do nějakého městečka a procházela se, působilo útulně, silnice byla z kostek.

Září 2, 2010 - skluzavka, úklid, plačící sestra, vlasy
Sklouzla jsem se po obrovské skluzavce dolů a skončila na písečném náspu. Ušpinila jsem si béžové kraťasy na zadku a cítila písek na zádech pod tričkem. Pak jsem uklízela na ulici se svojí babičkou. Tušila jsem přítomnost dvou cizích mladíků, lehce mne to znepokojovalo. Pak jsem byla v rakovnickém mámině bytě a byla jsem ve svém bývalém pokoji. Zpoza dveří jakoby od balkonu jsem slyšela plakat svoji sestru. Chvíli jsem vyčkávala, ale nakonec jsem otevřela dveře a rozhodla se za ní jít. To jsme však udělaly s mámou souběžně. A tak jsem nechala mamce její roli a nechala ji jít sestru utěšovat, došla jsem za nimi do obývacího pokoje. Venku za okny byla tma. Na gauči v ložnici spali dva mladíci. Neznala jsem je a sestřin nářek je nevzbudil. Pak jsem si česala vlasy, stála jsem před zrcadlem. Vlasy jsem měla zhruba takové, jaké nyní mám, možná jen trochu zplihlé. Učesala jsem si pěšinku tam, kde ji mívám (na levé straně), ale tím pádem jsem měla málo vlasů na levé straně a nevypadalo to dobře. Tak jsem pěšinku přečesala na prostředek hlavy. Tak jsem vypadala na střední škole. To se mi nelíbilo. Vrátila jsem pěšinku doleva.

Září 1, 2010 - lynčování, porod, spěch při odchodu, propásnutí vlaku (sny o lůně)
Sen se skládal ze tří příběhů. V prvním jsem byla v Rakovníku v mamčině bytě. Balila jsem se na výlet do Adršpachu (který mám ve skutečnosti už za sebou). Bylo za deset minut pět hodin odpoledne a já věděla, že vlak jede v 17:21. Přesto jsem se pustila ještě do balení a hygieny. Stála jsem nahá před zrcadlem, viděla jsem se od pasu výše. Holila jsem si podpaží. Chvatně, pálilo to. Pak jsem se vrátila v 17:06 k hromadě věcí na zemi, které zbývalo zabalit do batohu. V 17:09 mi došlo, že to nemám šanci stihnout, když na vlak jdu asi dvacet minut. Zvažovala jsem sice možnost běhu, ale nakonec jsem vyhledala mobilní telefon a rozhodla se kamarádovi přiznat svoji neschopnost. Předchozí chvatné holení podpaží jsem vyhodnotila jako zbytečné, protože do druhého dne chloupky poporostou a tak jsem se snažila vlastně marně. (Práce kvapná, málo platná?) Bytovými dveřmi do chodby vstoupila kamarádka z dětství a sháněla se po mojí sestře, která seděla na zemi v obývacím pokoji. Jen jsem si prohlédla situaci a nijak se jí nezabývala.
Druhá část snu se odehrávala v mém současném bydlišti, kde však oproti skutečnosti naproti mému bytu byl byt další. Do něj se mi zaběhl můj kocour. Soused dveře zlomyslně zavřel, aby si kocoura mohl ponechat. Kocoura jsem si nakonec vymohla po vyslovení výhružky žaloby u sousedových zavřených dveří. Ale byl to jen počátek mnohem horšího sporu. Když jsem byla ve zdánlivém bezpečí mého bytu (necítila jsem se tam však bezpečně, podvědomě jsem tušila problém stejně, jako očekávám problémy ve svém pražském bytě), došla jsem ke dveřím a kukátkem jsem si prohlížela dění na domovní chodbě. Kolem chodili lidé, zřejmě sousedovi spřízněnci, a kuli pikle. Jeden z nich došel k mé rohožce se džbánem špinavé vody a chystal se polít ji, zakřičela jsem (znovu zpoza dveří), že je všechny zažaluji. Po chvíli však dveře jako kdyby nebyly a dav rozlícených lidí se hnal přímo proti mně s cílem ublížit mi. V ruce jsem držela telefon a vytáčela policii (s překlepem nejdříve 153 a poté až 158). Do telefonu jsem překvapivě reálně udala svoje jméno, adresu a co se děje. Policista na druhém konci mi však neodpovídal. Mezitím se rozlícení lidé dostali až ke mně a chtěli mě lynčovat. Najednou však nastal jakýsi střih a bylo po incidentu, seděla jsem kdesi s mojí rodinou (vycítila jsem přítomnost otce a jeho maminky - mojí babičky). V reálném životě se před nimi často musím obhajovat (proč nejsem na VŠ, proč píšu a sportuji atd.), ve snu jsem před nimi obhajovala to, že mě dav skutečně chtěl zabít. Zvažovala jsem, že po takových starostech bude nejjednodušší přestěhovat se zpátky k mámě do Rakovníka (!) i za cenu dojíždění do práce. Nebo že bych mohla jít do společného podnájmu s jednou kamarádkou (což jsem chvíli ve skutečném životě zvažovala, ale vyhodnotila jsem to jako kontraproduktivní).
Třetí část příběhu se týkala porodu mého syna. (Ve skutečnosti nemám.) Syn ze mne vyšel v pořádku, hlavou napřed, porod proběhl úspěšně a v poklidu. Zajímavé však bylo, že jsem rodila kdesi u silnice, a neznámá žena, která moje dítě přivedla na svět, potom chlapečka položila na silnici se slovy: „Dáme ho jeho tetě." Což mne znepokojilo, chtěla jsem si malého pochovat. Když jsem pak po porodu s dítětem po silnici scházela zpět do města, uvažovala jsem nad tím, že o svém těhotenství jsem věděla až od pátého měsíce, ale že jsem se vždy stravovala zdravě, a tak nebylo třeba dělat si obavy o synovo zdraví. Pak jsem začala přemítat (byl letní den a po silnici proti mně do kopce šla spousta výletníků, pěkný den, mezi výletníky byla i moje teta). Na křižovatce jsem bezpečně přešla a přemýšlela, jak se svým platem malého uživím. Rozhodla jsem se ve snu přijmout více práce za více peněz (skutečně se v práci nyní děje) a přestěhovat se k mamce do Rakovníka (!), abych ušetřila za nájem a měla na péči o synka.
Pokus o výklad:
Myslím si, že klíčovým tématem je zde návrat do matčina lůna, a že sen doplňuje ten z 21. prosince 2009 (Temno). V momentech ohrožení (strachu ze života) mívám tendence podvědomě zvažovat návrat do prostředí, o kterém však vím, že by to pro mne nebylo o nic lepší. Celkově se tak dostávám k pocitu, že ani kdekoliv „doma" se necítím bezpečně (stejně jako jsem se necítila v lůně).
Druhým opakovaným tématem jsou dveře ztrácející svoji funkci, co se týče obrany před pudovými přáními; teď jde o to, jestli dojde k asimilaci (asi zatím ne, vzhledem k mému vyhrožování a strachu)...

Srpen 2010

Srpen 31, 2010 - ryby, mamka, Dá, pes, exkrement
Byly jsme s kamarádkou Dá v parku. Šly jsme rychle napříč trávníkem, jako kdybychom někam měly namířeno. Pak chůze volně přešla do běhu, utíkala jsem za kamarádkou Dá, ze žertu jsem ji chtěla doběhnout a plácnout do zadku, ale neudělala jsem to, ač se mi běželo s lehkostí a chvíli jsem běžela, jako když jede auto na volnoběh - ač jsem nevynaložila žádné úsilí, běžela jsem, byla v tom lehkost. Proběhly jsme v Rakovníku kolem bývalé čistírny koberců (dnes budovy Svědků Jehovových) a dál opět šly volným krokem podél potoka. Všimly jsme si, že v potoce plavou veliké ryby. Oproti mělkosti vody působily překvapivě obrovsky. Ve vztahu ke mně plavaly zprava doleva. Nejdřív jsem si myslela, že jsou to štiky. Ale kamarádka Dá mi vysvětlila, jaký druh ryb to je (použila nějaký zřejmě neexistující název obsahující písmena „š" a „h"). Udivilo mne, že ty ryby zná. Naše cesta pokračovala za kraj města, kde jsem si teprve všimla, že Dá má nevhodné boty - takové ty nevkusné vyvýšené pantofle, které obvykle nosívají starší dámy. Podivila jsem se, že v tom vůbec mohla běhat.
Sen se poté přenesl do nějakého pro mne cizího prostředí, kde jsme seděli u stolů (snad v nějakém kampu, stoly byly počasím poničené a někde poblíž jsem vytušila stánek s občerstvením - možná pozůstatek vzpomínek z dovolené). Byli tam nějací cizí lidé, zřejmě parta, do které jsem v rámci pobytu patřila, a moje mamka. Ta si hrála a bavila se jako nějaký puberťák, měla různě nevhodné hlášky a narážela na styk muže se ženou. Styděla jsem se za ni. Pak se prostředí opět změnilo a já si pročítala časopis, ve kterém už moje mamka byla kdesi jinde a vyprávěla v otištěném rozhovoru, jak se dostala do nějaké reality show, ve které z ní dělali jiného člověka, zmiňovala tam, jak byl realizační tým zprvu zklamán výběrem aktérky, a poté jak jí upravovali vlasy. Bylo mi z toho smutno, vůbec se mi pro takovou show nehodila jako osoba.
Poslední část snu se odehrávala v nějakém pro mne cizím domě. Pamatuji si, že jsem zkoušela zavřít pořádně dveře, protože za nimi byl pes, kterého jsem se trochu bála. Jenže kvalita kliky a celých dveří odpovídala kvalitě chatičkové ubytovny na kempu (asi zase dozvuk dovolené). Klika se kymácela, nešlo zamknout atd. Vrátila jsem se ode dveří do ložnice, byla tam se mnou nějaká slečna, a zrovna z naší postele sbírala psí exkrement. Po chvíli se exkrement přenesl na zem, a ona jej holýma rukama uklízela. Podávala mi pár bačkor, dřepěla přitom ještě u toho exkrementu. V domnění, že mi podává zrovna ten, jsem však bačkory nepřijala. Když jsem si dřepla k ní, našla jsem na zemi úlomek cihly.

Srpen 30, 2010 - Te, hodinky, vztek, záchod
Procházela jsem se domem, ve kterém bylo mnoho toalet, nelogicky umístěných, i třeba do prostředka obývacího pokoje. V domě se mnou byla kamarádka Te. Sundala jsem si z ruky po setkání s ní hodinky a zahodila je do dáli. Pak jsem došla k naší chalupě a tam našla stránky z časopisů (defekt z práce) a považovala je za svoje slohové práce. Na většině z nich jsem dostala známky od češtinářky 4-5. Byla jsem neuvěřitelně vzteklá, že takové hodnocení si nezasloužím. Jedničku jsem dostala jen za jeden jedinný článek. Jenže ten nebyl můj. Ve snech toho bylo vícero, ale teprve se ke klidnému spánku po dovolené vracím.

Srpen 13, 2010 - ¬¬stařeny, cizí prostředí, tragikomická situace, Dá, Mo
Byla jsem pozvána ke stolu na posezení u kamarádky Dá. Přišly tam i dvě její babičky. O jedné z nich mi Dá řekla, že ta se se mnou nechce bavit. Podívala jsem se na stařenu. Vypadala popuzeně. Ale mně to nevadilo. Ať si dělá, co chce, řekla jsem si. Po mé pravici seděl můj bratranec Ho (mozek konečně akceptoval skok v čase a bratranec vypadal tak, jak vypadá, šest let jsme se totiž neviděli). Pokynul mi, ať si naliju mléko. Sám pil kofolu. Pak jsem byla se svojí sestrou Mo kdesi na prolézačkách a snažila jsem se ji rozesmát komickými kousky. Smála se. Ale pořád to všechno mělo takovou nahořklou příchuť. Chvíli jsem byla na balkoně mámina bytu. Prostředí pro mne bylo tak jako v posledních snech cizí, nepoznané, svým způsobem neútulné.

Srpen 12, 2010 - rodiče, škola a práce
Sen se nesl v duchu nervozity kvůli těžkému rozhodování. Přihlásila jsem se do školy, přestože jsem tou dobou už chodila do práce. Vědomě jsem ve formuláři zamlčela, že mi práce brání v prezenčním studiu. Když mi přišel dopis ze školy, že se tam mám dostavit na zápis, tak jsem to teprve začala řešit. To ráno jsem místo do práce jela do školy. Musela jsem napsat SMS do práce, že nestihnu přijet, ale nemohla jsem vymyslet obstojnou výmluvu. Ve škole jsem začala sepisovat omluvný dopis, proč nemohu studium započít. Prý protože ve škole bych byla do 14 hodin a to už bych práci poté nestíhala. Doufala jsem, že mne stejně nepřijali, když jsem na přijímací řízení nedorazila a poslala jen dopis. Vrátila jsem se poté zpátky domů a tam u počítače seděli oba mí rodiče, jako kdyby se nikdy nerozvedli. Oblečeni byli v pyžamech a snídali u prohlížení internetu. Moc si mě nevšímali. Dopálilo mě to. Měla jsem na otce vztek. To on mne nutil studovat a neuznával můj výběr - zaměstnání. A když se dostal můj studijní život do konfliktu s tím pracovním, seděl s drobkem snídaně u pusy a četl si noviny, nevěnoval mi pozornost. Byla jsem z toho mrzutá. Školu jsem zazdila a dál pokračovala v pracovním životě.
Sen možná částečně reflektoval podobně vypadající problém ve skutečném životě. Rodina z tatínkovy strany lpí na titulech a já - údajně chytrá, ale nestudující na VŠ - trpívám občas vinou, že jim nejsem dost dobrá (i přes to, co jsem dokázala jinde). Neuznávají, že studuji jiný typ školy, ve které nezískám titul. A já se na ně za to zlobím. V symbolické rovině však sen hovoří také o nesouhře mužské a ženské složky a neplynulosti procesu sebezdokonalování.

Srpen 11, 2010 - bazén, voda, příbuzní, Te
Účastnila jsem se jakési rodinné akce u bazénu. Někteří členové rodiny se koupali v oblečení, jiní v neoprenech. Já sama jsem se spíše potulovala kolem bazénu a pozorovala ten mumraj. Ačkoliv to byli moji skuteční příbuzní, celá skupina na mne působila poměrně cize a nepřipadala jsem si jako „mezi svými". Strýc některé mladší členy rodiny otravoval hloupými vtípky. Poodešla jsem stranou a pozorovala jsem, jak nějaký údržbář obsluhuje čističku vody, která do bazénu pro moji koupající se rodinu vodu čistí. Postupoval zručně. Vodu prý čistil solí.
U vody s námi byla také babička.
Pak jsem byla někde úplně jinde, už si nepamatuji kde, a tam jsem si povídala s kamarádkou Te. Ptala jsem se jí na otázky, které jí v běžném životě chci položit, ale zatím jsem to neudělala. Možná to byl takový „snový trénink", asi se jí brzy zeptám. Rozhovor probíhal klidně a také jsem se velice klidná probudila. Odpovědi si však nepamatuji, pro mne byla ve snu klíčová spíš ta část rozhovoru, že jsem se vůbec odvážila ptát.

Srpen 10, 2010 - Te, Lu a jejich zřejmě nový byt
Opět jsem byla v cizím prostředí. Pravděpodobně to byl nějaký nový byt kamarádů Te a Lu a asi jsem u nich byla na návštěvě. Měli jsme společný program, od nějaké zábavy přes jídlo a posezení. Přičemž Te se chovala k nám oběma jako ke svým partnerům. Mátlo mě to. Když mi věnovala polibek v závěru společného programu, opáčila jsem zmateně, že to přeci není nutné. V řadě snů v posledních týdnech jsem začala tyto polibky vnímat docela jinak, než předtím. Ráno jsem se vzbudila s pocitem svobody a čisté mysli.

Srpen 9, 2010 - dvě sestry Mo a Dor, babička, dva neexistující bratři, pokoje
V nějakém nově zařízeném, velkém bytě jsem byla jen se svojí sestrou Mo. Byla jsem na toaletě a močila (tmavězelenou moč, dlouho a hodně). V bytě byla i moje nevlastní sestra Dor. V tom snu na rozdíl od skutečného světa mohla chodit. Přesto jsem jí přinesla lahev s vodou na pití na noc, jak to občas dělávám. Dala jsem jí napít, otevřela jsem jí sportovní hrdlo lahve svými zuby a pak až mi došlo, že jsem jí to oslintala, a zároveň že mi zůstala v puse pachuť té její lahve (taková ta Isostar s cvakacím otvíráním). Byt byl velmi rozlehlý, ale prázdný a dost chladný, architektura i nábytek byly strohé, hranaté, chladné, pravoúhlé. Prošla jsem kuchyní a jen tak tak se vešla do mezery mezi zdí a sporákem. Došla jsem do dvou pokojů, byly mých bratrů (které ve skutečnosti nemám). V pokojích byl jen modrý koberec na zemi a pár kousků dětského nábytku z měkkého světlého dřeva, které vonělo novotou. V pokojích bylo přetopeno. Dusno, vlhko, horký vzduch. Vypnula jsem topení. Pak jsem si šla také lehnout (celý sen se nesl v duchu ukládání se ke spánku). Do místnosti nahlédla z chodby moje babička a řekla mi: „Dobrou noc, obyčejná Editko." Pak za sebou zavřela dveře, které neměly kliku, pouze otvor po ní. I ve snu mě překvapilo způsob, jakým mne babička oslovila.

Srpen 8, 2010 - Sestra Mo, Te, Ve, Mí, stará škola, anglický jazyk, plavba
Byla jsem v nějaké budově se svojí sestrou Mo. Odešla jsem od ní do jiného patra, a tam byla znovu ona. Stála jako socha se svým kolem v místnosti. Věděla jsem, že dotykem ji „spustím, oživím". Jenže mne děsila skutečnost, že ona existuje dvakrát, a když spustím i tuto její „verzi", že by se mohly ty dvě setkat. A to jsem nepovažovala za bezpečné.
Potom jsem plavala na lodi, pádlovala jsem. Po zelené rybníkové vodě jsem se dopravila až k břehu jakési velké honosné stavby. Později jsem se dozvěděl, že je to stará anglická středí škola. Uvnitř jsem se setkala s učitelem jazyka a plynulou angličtinou jsem se ho ptala, jak se řekne česky „poprava". Doslova jsem se ptala: „How can I say in one word: to kill someone as a punishment?" Nevěděl. Klesl v mých očích a zklamal mne, očekávala jsem od něj větší vzdělanost. Opodál na trávníku seděla kamarádka Ve a ta to slovo věděla - execution. Pak jsem se rozhodla toto místo opustit. Odcházela jsem od veliké školní budovy (vypadala spíš jako nějaká katedrála, líbila se mi) s kamarádkami Ve a Mí. Od dveří školy jsem se zhoupla na obří houpačce, bezpečně jsem seskočila po překonání velkého úseku chodníku a ohlédla jsem se za vracející se houpačkou. Poznamenala jsem, že na takové škole by se mi líbilo studovat. Byl to skutečně krásný dům a v něm příjemná atmosféra.
V další části snu jsem vstoupila do jiného, podobně pěkného a velikého domu. Bydlela v něm kamarádka Te. S rozpačitostí v hlase jsem pověděla: „Tak tady mě máš. Když budeš s něčím (pracemi na domě a v domácnosti, pozn. aut.) potřebovat pomoct, určitě pomůžu." Pak jsem k ní přišla blíž a nejistě jsme se políbily na rty. V ten moment na rozdíl od jiných jejích polibků ve snech mne to vůbec nevzrušilo, spíše jsem se podivovala, že polibek přijala. Jazykem jsem však narazila na její semknuté rty. Pochopila jsem, že jsem v jejím domě i tomto stupni intimity zatím příliš nová.

Srpen 6, 2010 - Mag, jar, houba, telefonní sluchátko, vysoká skála
Seděla jsem na lavičce s kamarádkou Mag a ta se podívala na moje vlasy. Dorostly mi oproti minulosti. Poznamenala, že už bych potřebovala možná sponky, aby mi vlasy nelezly do očí. Přikývla jsem.
Pak jsem byla v cizím prostředí, poslední dobou si ve snech připadám cize. Byla tam učitelka ze základní školy, kterou jsem měla ráda a s jejímž synem jsem se kamarádila. Šla jsem za ní po schodech do nějakého skladu a tam po ní chtěla jar a houbičku. Věděla jsem, že v Kauflandu mají jar za 16 korun a houbičky levné, ale když jsem obchod navštívila, byly tyto věci vyprodané. Učitelka byla vstřícná. Styděla jsem se, že po ní chci vlastně takovou výhodu - aby mi to ze skladu prodala. Nabízela jsem jí peníze, ale nechtěla. A tak jsem si věci vzala. Když jsem schody zase vyšla nahoru, z lahve jaru bylo telefonní sluchátko s kroucenou šňůrou. Sešla jsem zase dolů za učitelkou a snažila jsem se jí vysvětlit, že se omlouvám za to otravování, ale že jsem chtěla lahev jaru a ne sluchátko. Šla dohledat jar, a já si mezitím u dveří dalšího skladu, kam zašla, sedla na záchod a konala potřebu. Učitelka zrovna vycházela ze dveří, styděla jsem se nejen za ten otravný nákup, ale i za to, že před ní sedím na záchodě. V ten moment jsem byla jako malé dítě (připadala jsem si tak). Jestli mi dala ten jar, si nepamatuji. Ale shovívavě pověděla, že na tom záchodě nemusím spěchat a šla okolo mě dál do prvního skladu. Nakonec jsem v kapse u kalhot našla kovovou padesátikorunu a chtěla ji učitelce dát za všechno, ale ona to nepřijala.
Poslední část snu se odehrávala v jakémsi lese, ve kterém byly vysoké skály. Byly jsme děti, nebo hodně mladí účastníci letního tábora. Les byl žlutohnědý, na zemi spadané listí, vypadalo to spíše na podzim než léto. Rozestavěli jsme se při nějaké soutěži podél kraje skály, a když dala učitelka start, měli jsme se dostat co nejrychleji dolů. Reliéf skály se měnil metr od metru a já jsem vyfasovala zrovna úplně strmý úsek. Bála jsem se. Řekla jsem učitelce, že to můžu leda skočit, ale to by mě zabilo. Učitelka trvala na mojí účasti ve hře. Skočila jsem, ale na poslední chvíli jsem se chytla větve nějakého stromu. Pohlédla jsem pod sebe a ta propast byla obrovská. Najednou lidi i s učitelkou nahoře uznali, že můj úsek je nebezpečný, a byli rádi, že jsem se té větve na poslední chvíli chytila.
Dnešní pokus o pochopení posledních snů: V dokončení očisty a k uvolnění mi pravděpodobně brání nějaký dlouhotrvající nefunkční vztah. Proto jsem místo houby dostala rozbitou část telefonu. Jde podle mě o vztah k části rodiny, s níž těžko nalézám společná témata (patřím a nepatřím k nim). A pak téměř osmiletá neujasněná vazba k jiné osobě (platonická láska).

Srpen 5, 2010 - hračky pro školku
Byla jsem v pro mne cizím bytě. Vyndávala jsem z nějaké krabice plyšové hračky a styděla se za to, že je ve svém věku ještě mám. Rozhodla jsem se, že je věnuji dětem ve školce. Zbytku osazenstva bytu jsem se zeptala, zda je poblíž nějaká školka. O jedné mi pověděli. A tak jsem hračky zase posbírala a rozhodla se je odnést. Pak jsem se změnila v muže. Byla jsem ve vztahu k těm lidem v bytě, ale vše a všichni na mě současně působili velice cize. Jako muž jsem si chvíli hrála se svým přirozením, to se po chvíli změnilo v radiátor a já sledovala z blízka jednotlivá žebra na bílo natřeného topení.

Srpen 4, 2010 - natáčení, balík, oblečení na šňůře, kancelář, sprcha
Část snu se odehrávala na natáčení nějakého filmu Te. Pak jsem byla u sebe v kanceláři. Byly zatažené záclony a v místnosti šero. Roztáhla jsem závěsy a za nimi byla noc. Kolegyně se zmínila, že jí to nevadí. Skrz kancelář byla natažená prádelní šňůra, na které viselo oblečení - sako, košile, dokonce i boty svázané tkaničkami a přehozené přes šňůru. Do práce mi dorazil balík, který obsahoval nějaké nesmyslné napůl české, napůl cizí texty. Došla jsem s tím za nadřízenou a obálku předala. Nadřízená mě nasměrovala do kanceláře, ať jí to nechám na stole, že na mě nemá čas. Došla jsem do té místnosti a podivila se, že je tam nový nábytek - prošívané gauče, polstrované židle, nový stůl. Působilo to sice elegantně, ale jaksi zatíženě. Navíc i zde byla za okny tma. Poslední část snu se odehrávala ve veřejné sprše, možná někde na koupališti. Jenže lidé v té místnosti byli oblečení. Dřepla jsem si na bobek a vymočila se. Doufala jsem, že to vezme tekoucí voda, a čichem kontrolovala, zda to není cítit. Po podlaze se klouzal ve vodě malý chlapec. Pak jsem se už za zdmi sprch zahlédla v zrcadle. Měla jsem na sobě volnější zelenou košili, vypadala trochu jako vojenská.

Srpen 3, 2010 - Te, Iv, holčička, lezení, Mí, Ve, kniha, sluch
Seděli jsme u stolu s přáteli a bavili se. Byla tam s námi i bývalá spolužačka Iv, se kterou už se nevídáme. Vypadala však jako Jenny z Lwordu. Chtěla jsem ji na tu podobnost upozornit, ale nedostala jsem se ke slovu. Měla na sobě růžové holčičí, takřka infantilní šaty s nějakým nápisem o miminku na sukni. Přišlo mi to trapné. Pak Iv zvedla sukni a ukazovala, co má pod ní. Všichni se sběhli, smáli se a obdivovali. Jen já jsem se tam nemohla podívat, protože jsem seděla bokem. Jejich společnost mě omrzela a šla jsem jinam. Najednou jsem byla na zahradě. Sbírala jsem tam po dětech, které si hrály, hračky. Našla jsem tam taky pouzdro na foťák, jaké má jedna moje kamarádka. Vzala jsem ho s sebou, abych jí ho později vrátila. Pak jsem sebrala pohádkovou knížku a školní aktovku, došla jsem zpět k rodinnému domu. Vevnitř byla moje teta, poradila mi, kam mám věci dát. Aktovku jsem zavřela do skříně, která na to byla moc malá, ale kupodivu se povedlo. Knížku jsem měla založit do police s knihami. Teta mi radila, ale špatně jsem slyšela. Naznačila jsem jí, že mám problémy se sluchem. Vím, že jsem tam cítila přítomnost malé holčičky, možná to byly její věci, co jsem uklízela. Na té zahradě jsem potkala také kamarádku Te. Vůbec se ke mně nehlásila, což mne v tom snu ranilo.
Pak jsem byla na lezecké stěně. Kamarádky Mí a Ve si domluvily sraz, chtěla jsem se zúčastnit. Upřesnily, že je to lezecký sraz, tak mi trochu otrnulo, protože jsem si říkala, že budu lézt asi nejhůř ze všech. Ale pak jakoby filmovým střihem jsem lezla hodně těžkou cestu a šlo mi to. Poslední krok byl hodně těžký. Najednou už jsem nelezla já, ale byla jsem mimo sebe a viděla sebe, jak dokončuji tento krok. Zbývalo deset vteřin pro pokoření časového rekordu pro tuto cestu a já to stihla. Bylo veselo. Dole pod stěnou Mí a Ve seděly a přišel k nim jeden kluk. Ve snu jsem věděla, že je to lezec, ale ve skutečnosti je to bezdomovec, kterého potkávám na nádraží v Praze. (A který všem nadává a přeje smrt, pokud mu nedají drobné.)

Srpen 2, 2010 - vlak, El, táta a příbuzní, hádka a vztek
Na začátku snu jsem se měla sejít se svojí bývalou přítelkyní El kdesi ve městě. Šla jsem po ulici a pak jsem ji spatřila. Šla zrovna zády ke mně. Měla jen kalhoty a boty, horní polovinu těla měla obnaženou. Trochu jsem se zarazila, ale pak se El otočila a pozdravila mne. Štítila jsem se jí, měla moc velkou hlavu a žádná prsa, vlastně měla tělo jako nějaký chlapec. Nevím moc, o čem jsme mluvily, protože moje zaujatost její ošklivostí (postupně se v mých očích stávala ošklivější a ošklivější) zastínila rozhovor. Pak jsem se zběžně rozloučila a přebíhala přes kolejiště, abych dohnala vlak - rychlík. Ujel mi. Došla jsem tedy na peron a musela čekat na další.
Pak jsem byla ve škole. Mazala jsem tabuli. Skrz prosklené dveře jsem viděla blížící se učitelku. Byla to přísná učitelka matematiky/hudební výchovy, která mi několikrát na základní škole srazila seběvědomí (seřváním před celou třídou). Nechtěla jsem, aby viděla, že jsem u tabule, tak jsem všeho zanechala a šla do lavice. V lavicích však seděli moji příbuzní. Táta seděl za mnou, cuchal mi vlasy, které mi poporostly více než kdy předtím, a posmíval se mi. Obvykle jeho posměšky v klidu přejdu, už je to pro naši rodinu takový druh zábavy, ale tentokrát jsem jej seřvala, že se mi posmívá, ať mám vlasy krátké nebo delší, a že už nevím, co bych měla dělat, aby mi dal s tímhle pokoj. Vedle mě seděli další moji příbuzní a prohlíželi si moje a sestřiny sešity. Její písmo jim přišlo hezčí, než moje. Odešla jsem znechuceně s komentářem, že jenom protože je čitelnější, nemusí být hezčí. Vyplázla jsem na ně jazyk. Můj rukopis ve snu vypadal jako ten, který mám v bloku na povídky. Sestřino písmo vypadalo úplně jinak, nebyl to její rukopis, ale takový tvrdší skript (fixace 4a a 5, převaha vertikálních tahů). V tom snu jsem opakovaně narážela na odmítání a vzdor. Myslím, že to byla reakce na víkend. V rodinných kruzích se často musím obhajovat a některé složky svého života nelze s druhými sdílet. Sen pravděpodobně reflektoval, že jsem se s tím nesmířila, anebo jim nedala možnost to vůbec pochopit.

červenec 2010

Červenec 28, 2010 - vztek na pobočce, spornost podpisu
Šla jsem na jakési studijní oddělení, kde byly fronty lidí. Stísněná a konfliktní nálada u mě začala stoupat v momentě, kdy lidé různě předbíhali a já se nemohla zorientovat v tom, kam kdy mohu jít. Ostatní lidé přicházeli rychle k přepážce, fasovali tisícikorunu a zase odcházeli, kdežto já jsem se musela prokázat občanským průkazem. Pracovnice mne nechala podepsat na nějaký formulář a pak srovnala podpis s tím na občance. Ukázalo se, že je jiný. To mě trochu popudilo, protože jsem v tom díky grafologii viděla, že podpisy jsou oba moje. Ještě jsem té paní vysvětlila rozdíl mezi grafologií a písmoznalectvím. Ona mne však přesvědčila o tom, že podpis na občanském průkazu není můj. Prozkoumala jsem kartičku důkladně a spatřila zradu - nějaký mužský nositel mého příjmení podepsal občanku za mne, pracovník dané instituce. Začala jsem se rozčilovat ne kvůli tomu, že nedostanu peníze, pro které si ostatní chodili, ale kvůli tomu, že už zase jsem obětí byrokracie. Začala jsem poměrně zuřivě paní vysvětlovat, že za tu chybu na občance nemůžu. Nakonec jsem peníze nedostala, jen pěknou dávku vzteku. Odcházela jsem a zavazovala si na fialových botách zelené tkaničky. Byla jsem postrojená jako šašek v barevném oblečení. Sen pokračoval v cizím neútulném bytě, ve kterém jsem cítila něčí přítomnost, která mi vadila, ale nepamatuji si to zřetelně (mňau).

Červenec 27, 2010 - na plovárně s Mag
Octla jsem se na plovárně s kamarádkou Mag. Byl krásný letní den. Lidi se koupali. My jsme se spíš procházely kolem bazenů a pozorovaly hemžení. Pak jsme si sedly na trávník na osušky a chvíli okolí dál pozorovaly. Sáhla jsem kamarádce pod skrčená kolena a měla ruku mokrou od jejího potu. Sen pak i pokračoval, ale kočky mě zase vzbudily :-/

Červenec 25, 2010 - černošská otrokyně odchází
Byla jsem černoška, otrokyně na bavlníkovém poli. Zatímco ostatní ženy pracovaly na poli a bály se jen zvednout hlavu, já jsem odešla z pole, svlékla si trikot a dala se na odchod. Dívaly se na mě a v očích měly směsici zvědavosti a bázně. "Já neumřu." řekla jsem a vydala se polní cestou do letního dne.

Červenec 23, 2010 - běh, tramvaj, táta, slečna, štípání nábytku, pití
Byla jsem v neznámém městě, čekala jsem na vyřízení nějaké administrativy u přepážky a v řadě se mnou stála i nějaká milá slečna. Nepodobala se nikomu, koho bych znala. Zapovídaly jsme se ve snaze zkrátit si čekání. Byla trochu drobnější, jemná v obličeji, svým způsobem se mi líbila. Když bylo vše vyřízeno, rozloučily jsme se a já odjela tramvají. Během jízdy jsem si ale uvědomila, že ji přece nemohu opustit. Zkusila jsem si zapamatovat během jízdy tramvají cestu a na první možné zastávce (na znamení u nějaké nemocnice) jsem vyběhla a vracela se zpět za tou dívkou. Neměla jsem boty. Doběhla jsem tam, stále u úřadu čekala, což mi udělalo radost. Byla sice ve společnosti nějakého kluka, ale nevnímala jsem to jako problém.
Potom jsem byla s mým tátou v bytě, který mi připadal nový - cizí. Fénovala jsem dřevěnou komodu, kterou mám ve svém současném bytě. Táta se mě ptal, proč to dělám. Ulomila jsem kousek vysušené skříně a vysvětlila mu, že se to díky tomu suchu lépe rozštípe. Vyndali jsme s tátou ze skříně pár věcí. Řekla jsem si, že když jich tam bylo tak málo, že byla komoda zbytečná a můžeme ji rozštípat. Táta pak z tohoto kusu nábytku udělal hromadu třísek a prkýnek. Odešla jsem do vedlejší místnosti a nabídla tátovi lahev s vodou, argumentovala jsem tím, že by měl pít, ať ho nebolí hlava. Poděkoval a napil se, pak mi lahev vrátil a já ji postavila na skříň v obývacím pokoji.

Červenec 22, 2010 - jídlo, alkohol, otevřené dveře, sestra
Byla jsem v práci a místo jedné kanceláře byl pokoj plný jídla. Kolega nás tam všechny zval. Měla jsem radost. Doběhla jsem tam spolu s ostatními, byly tam mísy se zeleninou, saláty, pečivo, obložené talíře. Ale že bych jídlo jedla, si ze snu nepamatuji. Mám takový dojem, že jsem se spíš těšila z té možnosti, než že bych jedla. Pak jsem byla někde jinde. Byla jsem muž a šla za známým k němu domů nechat si nalít rum. Sice mi nalil, ale komentoval to připomínkou na moji adresu: „To je taky blbec, jednou mu naleješ a už si chodí pravidelně." Opět si u této věci - rumu - nepamatuji, že by došlo přímo ke konzumaci. Nějak prostě chyběl ten požitek. Pak jsem byla v mámině bytě, vypadalo to tam trochu jinak. Moje sestra se měla už vypravit do školy. Rozčilovalo mě, že jsou dveře od bytu otevřené, i když se nikdo nemá k odchodu. Sestra mi vysvětlila, že za těmi dveřmi čeká její kamarádka, se kterou půjdou do školy (základní). Já už chodila tou dobou na střední a začínala jsem až o půl deváté. Na hodinách v kuchyni bylo půl osmé a sedm minut. Pak jsem to dál neřešila a šla do svého nyní už bývalého pokoje. Vypadalo to tam jinak, počítač byl puštěný a byl v něm seznam písniček, které právě přehrával. Tuším, že ve snu ještě byla nějaká voda a loď, ale to jsem bohužel zapomněla.

Červenec 21, 2010 - házení kamení, muž s noži, krájení vody, Te
Na chvíli jsem byla součástí bitky, při které na sebe lidi házeli kamení. Sama jsem asi neútočila, spíš se bránila nebo pozorovala ostatní. Pak jsem seděla na lavici s kamarádkou Te. Její přítel se jí smál, že nemá oholené nohy. Skutečně neměla, což vypadalo trochu nepřirozeně. Začala jsem ji utěšovat tím, že mám na nohách spoustu modřin, jak jsem si nohy okopala na lezení. Počítala jsem před ní modřiny, tuším, že jich bylo 21. Pak jsem část snu bohužel zapomněla a ještě si ji zapsala tak nečitelně, že je to ztraceno. Nad ránem jsem ve snu krájela asi metr vysokou oblou vodnatou věc, která při řezání pištěla. Rozkrojila jsem ji jako jediná, ostatním to nešlo. Pak se z jedné té poloviny stal muž s noži v rukách a honil mne. Najednou jsem byla muž ve středních letech, vypadala jsem trochu jako George v Single Manovi, za mnou utíkal vrah a byl velmi blízko. Nakonec mne nedohnal. Doběhla jsem k nějakému podchodu a tam byl automat na vibrátory. Dvě spoře oděné ženy k němu přišly, pozorovala jsem je asi ještě stále jako ten muž. Podívaly se na mě podle, trochu zle, a napůl se styděly za to, že si v automatu kupují každá jeden vibrátor. Odcházely od automatu a vibrátory si daly do pusy, jako kdyby to byly snad nějaké nanuky. Měly je puštěné. Vypadalo to trochu srandovně. Bylo mi jich i líto. Pak jsem poodešla stranou a tam jsem pouštěla z jukeboxu písničky.

Červenec 19, 2010 - dítě jako myš s blechami, gratulace od starých lidí
Došla jsem do dětského pokoje a tam mělo být v postýlce moje dítě. Jenže místo něj byla v postýlce myš. Vzala jsem ji do náruče a divila se, proč je moje dítě myš. Pak z myši vyskákalo několik blech. Znepokojilo mě, že ty blechy budou všude po bytě. Pak jsem byla na nějaké akce, byla jsem součástí představení. S kamarádem jsme měli parodovat hip-hopové kreace. Naschvál jsme si na sebe vzali moc velké oblečení, šátky, čepice, brýle, všechno velké, abychom zveličili trapnost této hudební odnože. Pak jsme zatančili parodii před lidmi, publiku se to líbilo. Do zákulisí za námi přišli velmi staří lidé a gratulovali nám, že jsme byli skvělí. Vysvětlovala jsem jim v rámci třesení rukou, že v civilu vypadám rozhodně normálně (zahlédla jsem se v zrcadle, měla jsem piercing skrz nos a blonďaté vlasy, moje tvář byla cizí oproti skutečnosti, byla jsem nějaká mladší dívka).

Červenec 17, 2010 - Dá, cesta, ztracení se, vlak
Sen byl hodně zmatený, tápala jsem, hledala jsem lidi a cestu. Chvíli jsem byla ve sluncem zalité ulici neznámého města, na zemi byly kostky místo klasické silnice. Šla jsem z kopce a u řeky jsem nenašla kamarádku Dá, kterou jsem v ten moment hledala. Vrátila jsem se zpět do kopce, uvědomila jsem si, že jsem nahá a začala se stydět. Trochu jsem si zakrývala prsa, ale pak moji pozornost zaujala pouliční vývěsní cedule, na kterou se lepí plakáty o chystaných koncertech atd. Hledala jsem mezi nimi obrázek od Dá. Klekla jsem si, abych si prohlédla pozorněji plakáty níže, když jsem vycítila, že Dá ke mně přišla. Z dřepu jsem pohlédla výše a nade mnou stála ona, slunce vycházelo zpoza ní a tak jsem byla oslněna a neviděla Dá do tváře. Jen podle tmavého oblečení a držení těla jsem ji poznala. Přinesla mi obrázek. Byla to nějaká zeleno-okrová patlanina, nevěděla jsem moc, co si tom myslet, tak jsem obrázek připíchla k ostatním plakátům a někam jsme spolu odešly. Volala jsem svojí sestře, ale ta měla v telefonu úplně jiný hlas. Když nepochopila ani na potřetí, o čem mluvím, osoba v telefonu řekla, že není moje sestra, ale že s ní sdílí mobil. Pak se zasmála a já se trochu naštvala, proč mi tedy sestru nedá, když od začátku ví, že s ní chci mluvit. Došly jsme s Dá k vlakovému nádraží. Najednou jsme ležely v posteli. Chvíli to byla jen malá stísněná postel, ale potom se jakoby odklopilo víko nad námi a kolem nás se za okny střídala ubíhající krajina nebo sedadla s lidmi. Pochopila jsem, že jsme v lůžkovém voze, který je v prostřed železniční dráhy a projíždí buď volnou krajinou po koleji sám, nebo skrz duté vlaky jejich středem. Uvnitř však stále panovala stísněná atmosféra a začala jsem chtít pryč. Připomínalo mi to tam podivnou sevřenost jednoho mého tehdejšího vztahu s El. Pak jsem už byla sama a procházela se nějakým sportovním areálem. Prohlédla jsem si jednotlivé budovy, z jedné z nich vystupovali dva muži připraveni na cyklystiku (měli dresy, helmy, cyklokalhoty). Sestupovali po nějakých schodech dolů ke mně. Za rohem jedné budovy skotačily nějaké děti, také v dresech. Všichni měli co dělat, potřebné vybavení, líbilo se mi tam. I staří lidé byli aktivní, důchodci plavali v bazénu svým tempem. Kolem bazénů jsem prošla několikrát. Jednou jsem došla až ke kraji areálu, který volně přecházel v zastávku pražského metra. Sama jsem však nic nedělala, jen jsem si to tam prohlížela a možná tak docela nevěděla, co tam dělám.

Červenec 16, 2010 - čokoládové bonbony
Jedla jsem ve snu nugátové a čokoládové bonbony, ale neměla jsem z toho téměř žádný požitek. Snad jako kdybych měla v ústech prostě nějakou hmotu.

Červenec 13, 2010 - zlámané mince, chybějící kolejnice, klouzavá podlaha, balení batohu
Octla jsem se ve svém bytě, ale byla jsem na návštěvě. Kamarád Luč seděl v křesle a moc si mě nevšímal, snad jako kdyby ho moje přítomnost obtěžovala. Našla jsem na zemi dvacetikoruny, ale byly rozlámané. Čistota zlomu mne fascinovala, podala jsem pár polámaných mincí na ukázku kamarádovi, ale ten je bez zájmu házel rovnou do odpadkového koše. Pak jsem se začala balit, můj pobyt u kamaráda končil. Jenže balení bylo nekonečné, zpočátku jsem měla malý batoh, když se do něj věci už nevešly, uvědomila jsem si, že mám další, větší batoh, do kterého dám ten menší i s dalšími věcmi, a tak to šlo dále. Zabalila jsem si i věci na horolezectví. Když jsem konečně opustila byt, byla jsem v dost nepříjemném rozpoložení. Tápala jsem, co se správného výběru vlaku týče. Kamarádka Da nějaký vybrala, věřila jsem jí, že jede na Hradčany, ale vlak jel úplně jinam. Kamarádka se někam ztratila a já zůstala ve voze s nějakým cizím mužem. Působil na mne nečistě a podle m