Prosinec 2010

Prosinec 3, 2010 - černé kůzle ve studeném potoce
Z důvodu nemoci a shonu byly sny docela dost razantně vytlačeny z mého povědomí, čehož lituji. Dnes konečně po x týdnech si pamatuji aspoň střípek. Chytala jsem spolu se třemi dětmi, z nichž jedna holčička přijela na kole, v potoce černé kůzle Voda byla velmis tudená a čirá, vstoupila jsem do ní v sandálech, bylo léto. Kůzlátko se trochu zmítalo mezi námi všemi a nakonec jej do náruče sebrala právě ta holčička.

Prosinec 17, 2010 – Ve, polévka pád, horolezení
Dala jsem facku kamarádce Ve a křikla na ni, ať už si ze mě nikdy neutahuje. Na chvíli se na mne zamračila a šla mi ránu vrátit, ale když zpozorovala moji neústupnost, zmírnila a stáhla se. Pak jsem jistila horolezce zdola u stěny, ale mezi mnou a jištěným lezcem byl ještě jakýsi muž. Sice jsem s lanem pracovala, povolovala a dobírala, ale on tam fungoval úplně stejně jako já, což mne trochu překvapovalo. Pak jsem sama lezla, ale chyty na stěně byly kluzké, nakonec jsem ze stěny spadla a ta byla najednou mnohem vyšší. Pád trval dlouho. Během něj jsem se smířila se smrtí a usnula, svůj dopad na zem a smrt jsme proto prožila v naprostém klidu. Když jsem znovu „žila – snila“, míchala jsem mrkvovou polévku a rozmačkávala do ní vařené brambory.

Listopad 2010

Listopad 3, 2010 - rodiče, Rakovník, fotografie, dítě s kocourem, 83 korun v cukrárně
Snů bylo hned několik. V jednom z nich jsem byla ve starém rakovnickém bytě, ve kterém jsme bydleli ještě jako celá rodina s oběma rodiči. Jenže snový byt měl dva obývací pokoje, každý vybavený sedačkou, televizí atd. Moji rodiče se ve snu nebavili a já byla malé dítě, které to napětí sice vnímalo, ale nedovedlo nijak uchopit. Z tohoto snu mi zůstal pocit úzkosti a bezmoci a také otázka - proč se spolu moji rodiče nebaví?
Druhý sen se odehrával také v Rakovníku. Šla jsem Čermákovými sady od křižovatky směrem k ekonomické škole. Jenže oproti zvyklostem zde nefungovaly pouliční lampy a celý park byl divoce rozrostlý. Květiny, stromy a různé liány a šlahouny v temných zákoutích parku mne trochu znervózňovaly. Přestože jsem věděla, že je ten park v pořádku, necítila jsem se tam úplně bezpečně právě díky absenci světla.
Ve třetí části snů jsem si prohlížela s někým fotografie z nějaké slavnosti či akce. Měla jsem na fotografiích velmi nevhodné šaty - pošité stříbrnými flitry. Sama jsem se však náramně bavila a s doprovodem, který si nepamatuji, se mojí nemožnosti na fotografiích smála.
Ve čtvrté části sna jsem se dozvěděla, že čekám s mým kocourem Medardem dítě. Neznepokojovalo mne to víc, než obvyklé lidské těhotenství. Jen jsem si lámala hlavu s tím, jak asi dítě bude vypadat, když má otce zrzavého kocoura. Pokládala jsem si také otázku, jak mohla příroda vůbec dopustit zkřížení kočky a člověka. Nicméně z očekávaného potomka jsem se radovala a šla napsat kamarádce o této novině zprávu.
Poslední část snu se odehrávala na rakovnickém Husově náměstí. Došla jsem na roh k II. základní škole a navštívila cukrárnu. Uvnitř mi však řekli, že otevírají až v osm hodin. Odešla jsem, nepovažovala jsem za nutné na ně čekat, když vedle je další cukrárna. A tam mne obsloužila velmi dobře naladěná učitelka účetnictví ze SŠ. Koupila jsem si u ní větrníka pro sebe a indiánka pro sestru, celkem jsem zaplatila 83 Kč. Platila jsem přesně a mincemi.

Listopad 1, 2010 - vaření s babičkou, práce
Vařila jsem s babičkou. Na plotně byl hrnec a v něm bílé maso, vařilo se ve vodě. Přihodila jsem do hrnce sůl. Pak jsem byla v kanceláři v práci a řešila, zda roztáhnu závěsy, nebo ne. Za okny byl bílý den.

Říjen 2010

Říjen 21, 2010 - spárování tmelem a sádrou, Romové a příátelé
Byla jsem v dětském pokoji, jaký jsme se sestrou mívaly v rakovnickém bytě. Nahoře však papundeklová stěna nedoléhala až ke stropu, a tak jsem pokojem procházela s miskou sádry (občas se měnila ve tmel a zpět na sádru) a různé nerovnosti na stěně zarovnávala, včetně té velké spáry nahoře.
V jednom zlomku snu jsem si byla vybrat peníze z bankomatu někde na ulici a moji přátelé poodešli stranou. To mne znervóznilo, měla jsem si totiž vybrat peníze (= něco cenného), co by mi mohli chtít ukrást Romové stojící opodál.

Říjen 20, 2010 - Luc, kniha, Le a přítelkyně v Kladně, Da a nové auto
Připravovala jsem se ve snu na schůzku s Luc a přibalila si s sebou knihu Lolita od Nabokova. Část snu jsem strávila také ve starém bytě na Kladně; byla tam se mnou kamarádka Le, ale její přítelkyně vypadala úplně jinak. Ta se navíc producírovala bytem nahá, což mne trochu zaráželo, a při pohledu na ni jsem byla překvapena, že má tělo jako malá holčička a nikoli jako dospělá žena. V závěru snu jsem jela v autě s kamarádkou Da. Nevšimla jsem si nejprve, že má nové auto - zelené místo bílého. Ptala jsem se jí na jízdní vlastnosti - pochvalovala si auto.

Říjen 18, 2010 - nákup kytary, ladičky a trsátka
Dojela jsem tramvají na Výstaviště a místo na lezeckou stěnu došla do prodejny kytar. Kytary prodával můj oblíbený čajovník, kterého jsem viděla v pátek. Ve snu jsem do obchodu s hudebninami vešla ještě s nějakou blondýnou, která měla na sobě příliš infantilní oblečení. Moc jsem si jí nevšímala. Čajovník-kytarář nejdříve obsluhoval ji a mluvil tak všelijak, intonace prozrazovala jeho podráždění. Když došla řada na mne, zmírnil a začal se dokonce za své chování omlouvat. Kupovala jsem si španělku a k tomu jsem chtěla trsátka. Trochu jsem zapochybovala, zda je bude mít, a jestli tloušťku, kterou používám. Slečna v obchodě zůstala a ještě si chtěla koupit ladičku. Přede mnou na pultu ležel proutěný košík a v něm plastové foukací ladičky. Vybrala si růžovou, čímž jen podtrhla její (pro mne) nemožný vkus. Ladička stála 40 Kč.

Říjen 15, 2010 - hra na kontrabas
Hrála jsem na baskytaru v ubytovně, kde jsem v létě trávila dovolenou v Adršpachu. Po chvíli mi začal scházet smyčec. Baskytara se proměnila v kontrabas. Smyčec, kterým jsem hrála, nebyl zprvu moc kvalitní, ale přišla mamka a dala mi lepší. Pak už mi nic nebránilo v hraní basové linky k písničce od Vypsané Fixy - 33 cigaret a pak jednu písničku od Metalicy v podání Apocalypticy. Na chodbě v ubytovně byli nějací muzikanti, písničku znali, popovídali jsme si o Vypsané fixe. Pak jsme ale museli ubytovnu opustit, bylo už osm hodin. Šla jsem zpět do svého pokoje posbírat poslední věci. Kamarád Mil, který se mnou v Adršpachu skutečně byl, už odjel. Ale zapomněl si v pokoji nějaké drobnosti. S povzdechem, na co ten kluk myslí, jsem mu ty věci samozřejmě vzala s sebou.

Říjen 11, 2010 - jízda autem
Jezdila jsem v černém autě - velké džípu. Zpočátku mne auto neposlouchalo a jezdilo příliš rychle. Jen tak tak jsem vybrala v Kladně některé zatáčky, pak jsem přeskočila příkop a teprve na louce jsem se seznámila s ovládáním auta, posunula jsem si pedály kousek níž a tím vyrovnala reakce auta na řízení. Pak už to šlo.
Sen pokračoval na zimním kluzišti, bruslili tam se mnou můj táta a nevlastní maminka. Já a ještě nějaký kamarád či kamarádka jsme byli v přestrojení za plyšové maskoty. Ostatní bruslící byly děti. Dobrusila jsem k rodičům a zeptala se jich radostně: „Hádejte, co nám parkuje před budovou." Měla jsem tím na mysli nové auto.
Poslední část snu jsem byla v obchodním domě a kupovala jsem si mast na hemeroidy. Trochu jsem s tím otálela a styděla se přípravek koupit. Nakonec jsem ale růžovou krabičku vzala do ruky a pročetla si návod, který mi ve snu nepřišel nijak nelogický, ač by asi trochu zvrhlý. U kasy mne překvapilo, že prostor na již namarkované zboží (za prodavačkou) byl do kopce, a tak jí věci musely logicky padat zpátky pod ruce. (To je asi důležitější znamení, než jsem si dosud myslela.)
Sen byl asi také ovlivněný čtením knihy To od Stephena Kinga, kterou před spaním čítávám, na chvíli jsem se stala pronásledovaným Benem Hanscomem, kterého dohnala tlupa zlých kluků, mlátila a pohlavně zneužila.

Říjen 8, 2010 - vlak, střelba, telefonáty, Luč
Byla jsem ve vlaku a potřebovala jsem vystoupit. Jenže díky vagonu plnému lidí se mi to nedařilo provést včas. Zasekla jsem se mezi nějakými důchodci a jejich batohy. Než jsem se dohrabala ke dveřím, vlak už dávno jel. Navíc jiným směrem, než jsem potřebovala. Vylezla jsem proto až ven na lokomotivu a za jízdy pozorovala ubíhající krajinu (vím, že jsme zrovna opouštěli Prahu). Podél vlaku byli malí kluci a stříleli po mně dětskými pistolemi. Vrátila jsem jim to kuličkovou pistolí a jednoho z nich trefila. Pak na lokomotivu přilezl nějaký mladík a chtěl si se mnou povídat. Představil se mi jménem, ale já mu stále nerozuměla. Třetí zopakování jména už mi napovědělo více, ale přesto jsem jeho jméno nerozklíčovala. Ve snu jsem absolvovala také dva telefonáty. První pracovní, ve kterém jsem se také stále ptala „prosím", protože jsem nerozuměla druhé straně. A pak mi volala domů na mobil kamarádka Luč a chtěla se sejít. Souhlasila jsem, domluvily jsme si schůzku.

Říjen 7, 2010 - nový byt, příroda
Ve snu v noci na dnešek jsem měla ve svém bytě návštěvu. Byt byl zrekonstruovaný, jak jsem slečně pověděla, původně to byl byt babiččin, ve kterém se odehrával i děj mojí knížky. Slečna bedlivě naslouchala mému vyprávění. Nový interiér působil útulně. Vyznala jsem se v něm. Seděly jsme v kuchyni. Linka byla nová, stejně tak skříňky. Když chtěla slečna bytem provést, protože knihu četla a chtěla vidět skutečná místa děje (např. obývají pokoj, ve kterém se Ida s Darjou praly), došly jsme chodbou k jedněm dveřím, které jsem otevřela a se smíchem dodala - že o téhle místnosti jsem vůbec nevěděla. Dveře byly proutěné. Vnitřek místnosti se lišil od zbytku bytu. Tento pro mne nový pokoj byl více přírodně zaměřený, nábytek byl z přírodních materiálů (dřevo, bambus, ratan). A co bylo zvláštní, za dalšími dveřmi tohoto pokoje se rozprostírala čistá příroda - bylo tam jezírko, ve kterém plavaly pod hladinou želvy. Viděla jsem jejich krunýře. Se zalíbením jsem ten kousek ryzí přírody napojený na můj byt pozorovala a ukazovala slečně jednotlivá zvířata. Voda byla v jezírku průzračná, ale ne křišťálově čirá, spíše lehce nazelenalá či nažloutlá, vypadala zkrátka, že je v ní život. (Motiv přírody přímo napojené k obytné části bytu se opakuje ve snu z 16. září 2010).

Říjen 4, 2010 - močení, káva, boss, úklid a hořící fén
Byla jsem v cizím domě a hledala toaletu, nakonec jsem našla a šla na malou. V bytě byl hmyz a na podlaze trsy trávy. Bytem jakoby pronikala příroda, nebyl to uzavřený prostor, ale spíše pozůstatky interiéru časem protkané trávou, hmyzem a stromy. Zahlédla jsem sama sebe zády k sobě odcházející kamsi do nitra domu, měla jsem dlouhé vlasy, ale takové napůl dready s korálky, divoké, stejně jako byl divoký ten byt. Překvapeně jsem na sebe vzhlédla a zeptala se: „To jsou moje vlasy?"
Náhle jsem však byla na základní škole v Rakovníku a u hlavního schodiště jsem si spolu s bossem koupila v automatu šálek kávy. Stál 50 Kč. Boss mi chtěl kávu vzít s tím, že bych po ní nespala. Ohradila jsem se, že už ji čtrnáct dní piji, a šálek jsem si ubránila. Boss se mě v návaznosti na to zeptal, co budu ale dělat, když sejdu. Odpověděla jsem, že když jsem unavená, stačí mi hodinku si pospat, protože jsem hubená.
Závěr snu jsem strávila opět v kladenském bytě. Fénovala jsem si vlasy. Asi v polovině fénování však fén způsobil nehodu v koupelně. Protože se tam evidentně něco spálilo, vznikl v koupelně nafialovělý oblak. Došla jsem k oknům v ložnici a otevřela je (venku byla noc), aby se kouř vyvětral. Pak jsem s pochybami dokončila fénování, měla jsem však strach, abych si nespálila vlasy, protože fén každou chvíli mohl znova zlobit a zapálit mi je. Když jsem s určitou úlevou fén odložila, vrátila jsem se od zničené koupelny. Fén zřejmě chrlil i kyselinu, protože vodovodní baterie byla zničená a jen z ní (z jejích zbytků) tekla voda. Došla jsem na záchod a vypnula přívod teplé i studené vody (kohoutek pro teplou vodu byl vlažný). Došla jsem do koupelny zkontrolovat stav. Voda přestala téct. Kyselinou poleptaná kachličková mozaika na koupelnové zdi vypadala jako obrys mapy České republiky.
Odešla jsem do vedlejšího pokoje, kde byly moje dvě kočky. V bytě byl nepořádek. Chodila jsem po obýváku a poklízela drobnosti - tužkové baterky (ty jediné si vybavuji, ale drobností bylo více). Obecně jsem ale měla dojem, že v tom bytě jen stále něco opravuji a uklízím.
Část snu jsem strávila v noci venku na vlakovém nádraží v Ruzyni. Utíkala jsem směrem k lezecké stěně. Ale i tak jsem váhala, co tam v noci dělám. Napadlo mě proto utíkat k jediné věci, kterou tam znám - k lezecké stěně.

Říjen 2, 2010 - operace kolene, kulhání, Lu
Kolega z práce mi operoval pravé koleno. Operaci předcházelo nějaké nervózní domlouvání, protože se s tím spěchalo. S krvavou ránou na koleni jsem poté procházela městem. Z kolegy se stal kamarád Lu, který ve skutečnosti koleno po operaci má, chvílemi jsem se jeho postavou stávala já. Šla jsem na tramvaj, měla číslo 22. Kulhala jsem a přitom noha už nebolela, pochybovala jsem tedy o správnosti svého kulhání. Pak jsem byla v kladenském bytě, slyšela jsem odemykání a zpoza bytových dveří vešla kamarádka Mí. Zeptala se mě, zda nechci pomoct s odvozem, když mám to operované koleno.
Nakonec jsem došla k nějakým mužům a jeden z nich mi řekl, že vypadám jako moc hezký moderní kluk. Ani mne to tolik neranilo, jako v reálném životě, jen jsem hodila rameny a dodala, že to má i tu nevýhodu, že mne tu a tam nějaká kluci zmlátí.