Únor 26, 2010 - Toalety, pracovní rozepře

Byla jsem v práci a do kanceláře vtrhla kolegyně z jiného oddělení s tím, že chce dokončit jeden materiál a že mám dopsat do toho textu větu a dát to ke zpracování. Opáčila jsem, že to není moje práce, ať to laskavě dodělá sama. Načež se do rozepře připojila vedoucí oddělení a začala hájit paradoxně právě tu línou kolegyni. Okřikla jsem ji, že snad má hájit mne. Když se začala vymlouvat, stroze jsem odsekla: Tak jděte do prdele obě dvě. A odešla jsem. Vešla jsem do velké místnosti plné kabinek se záchody. Zpoza nich jsem slyšela přítomnost různých lidí, mimo jiné maminky s dcerou. Chtěla jsem jít na záchod, ale dveře kabinek, do kterých jsem chtěla vejít, byly buď bez zámku, nebo polámané, a tak jsem žádnou vhodnou nenašla. V části snu jsem byla nahá.

Únor 23, 2010 - Utopení, cesta výtahem dolů

Celý sen byl protknut pocitem ohrožení a strachu o život. Byla jsem

v nějakém cizím městě, dost chladném, šedivém, plném vysokých budov. V jedné z nich jsem se pak octla - až úplně nahoře. Vlezla jsem do výtahu a ten se mnou sjel cca sto pater prudce dolů. Sjel asi není přesné slovo, prostě spadl, sletěl. Ale přežila jsem. Načež jsem se objevila v bazénu někde v tomto městě. Do bazénu mě hodili nějací cizí lidé, převážně muži. Věděla jsem, že zemřu. Snažila jsem se jim uplavat. Dokonce jsem věděla, že jsem to dostala a že z toho pobytu ve vodě určitě budu mít nějaký zánět. Ale pak mě napadlo, že když vlastně zemřu, je to už jedno. Chvíli jsem ještě bojovala o život, nakonec mne potopili pod hladinu a pohled na vrahy zpoza vodní hladiny byl poslední výjev ze snu před probuzením.

Únor 22, 2010 - mrtvé mince, kolegyně a hořící nápoj, lezecká stěna, Mí

Utíkala jsem v Rakovníku ulicí směrem od kulturního domu k našemu domu u Váhy. Na zemi ležely dvě desetikoruny, zabředlé do jakési černohnědé mazlavé hmoty. Věděla jsem, že je to pozůstatek mrtvého těla. Ty dvě mince jsem s jakýmsi pocitem odporu přesto sebrala, sevřela je v pravé dlani a dávala si pozor, abych se tím neumazala. Utíkala jsem dál. Kam jsem doběhla přesně nevím. Pak se sen změnil. Pozorovala jsem svoji kolegyni z práce, jak klečí v tmavém oblečení na zemi a pije z modré lahve vodu Magnesia. Z lahve místo vody však tekl modrý oheň, jaký bývá v plynových sporácích. Kolegyně lahev pak odložila stranou a oheň jí zůstal na klíně. Mohla na něj sahat rukama a nepopálila se.

Třetí část snu se odehrávala v nějakém malém bytě, který jsem nepoznávala. Byla v něm se mnou kamarádka Mí, na kterou jsem byla nějak naštvaná. Měly jsme tam na části zdi lezeckou stěnu. Snažila jsem se vylézt výš k jednomu uvolněnému chytu a opravit jej. Pak jsme byly spolu v kuchyni, ve které bylo velmi málo místa, a nepořádek - špinavé nádobí ve dřezu, krabičky, utěrky atd. V duchu jsem Mí vyčítala, že není schopná s tím něco udělat. Měly jsme jít do práce, trochu jsme tedy spěchaly, přesto jsem se pustila do poklízení.

Únor 21, 2010 - mytí zad On, vodkové bonbony

Myla jsem záda bratrovi Dá. Když jsme skončili, všimla jsem si, že má křiklavě růžovou krabičku. Vypadala jako nějaká pestrobarevná krabička na gel na vlasy, měla stříbrné nápisy a v tom snu mě zaujala. Zeptala jsem se proto, co v ní On má. Odpověděl, že vodkové bonbony, a nabídl mi. Odmítla jsem, představa alkoholu mne odpudila. On se proto laxně vzdálil, odešel dveřmi z koupelny.

Únor 20, 2010 - Medard, Dá, procházka, smutek

Procházela jsem se s Dá volnou přírodou, byl pěkný letní den, na zemi byla vysoká suchá tráva. V té jsme venčily mého kocoura Medarda. Věděla jsem, že tam někde v té vysoké trávě je hluboká jáma. Ale nijak jsem nezakročila a nechala kocoura, ať se s tím nějak vypořádá. Rozhovor s Dá, která vypadala trochu jinak než ve skutečnosti byl na téma loučení. Bylo mi z toho smutno. Zmínila, že se totiž celé tři týdny neuvidíme

Únor 18, 2010 - Plavání, cizí nový byt, rockový koncert

Část snu jsem strávila na moři, se skupinou lidí - plavců ve tmavých neoprenech s veškerou plaveckou a potápěčskou výbavou. Jednu slečnu jsem viděla pod vodou, jak vyplavala právě na hladinu z hloubky. Voda byla průzračná, namodralá, čistá. Byl klidný letní den. Spolu s někým, kdo byl muž, ale koho jsem neznala a ani moc neviděla, jsem se plavila na hladině, kopali jsme nohama a drželi se nějakého plováku. Kousek jsme tak poodpluli, kam však, to nevím. Pak se totiž sen změnil.

Octla jsem se v nějakém bytě. Byla noc, přestože stěhování bylo v plném proudu. Já jsem byla ten, kdo se do bytu stěhoval. V jednu chvíli jsem si prohlížela novou koupelnu, ve které byly takové nástěnné skříňky, jejichž plastová dvířka se vyklápěla zdola nahoru. Moje první myšlenka patřila kočkám - že mi ty skříňky budou otvírat a dělat nepořádek (což skutečně občas dělají). Když jsem se však do koupelny vrátila po nějakém čase ve snu znovu, už byly skříňky odvezené původními obyvateli bytu, čímž se můj problém s kočkami vyřešil. Zbyla v koupelně jako jediný úložný prostor taková pojízdná skříňka, a ta se mi zamlouvala.

Cítila jsem se v bytě nesvá, byl pro mne cizí, okolnosti stěhování byly asi nějaké prapodivné. Jednak jsem cítila, že tam se mnou někde je máma, i když jsem ji neviděla. Druhak tu byla opět ta mužská osoba, po jejímž boku jsem plavala v moři, a jejíž přítomnosti jsem ne tak docela rozuměla, přestože jsem v obýváku toho nového bytu seděla té osobě na klíně. Cítila jsem se nesvá, jako když tam nepatřím. Navíc jsem věděla, že nemám vyčištěné zuby. Měla jsem nepříjemný, nečistý pocit v ústech. Odešla jsem proto do koupelny a plivla do umyvadla několikrát takové ty nažloutlé sliny, co míváme po ránu.

Pak jsem si šla prohlédnout ložnici nového bytu. Byly v ní tři postele. Všechny tři podél zdí. Jedno dospělácké lůžko bylo podél zdi nalevo, pak následovala podél té samé zdi dětská postýlka, třetí lůžko bylo v rohu podél zdi se dvěma okny; jedno okno bylo bez závěsů, za ním byla tma, druhé okno bylo za hnědým průsvitným závěsem. Připadala jsem si sama. Napadlo mne, že půjdu spát do té dětské postýlky. Ale pak jsem tu myšlenku zahnala s tím, že by to byla přeci regrese. Chvilku jsem si se svými dojmy pohrávala jako psycholog a zauvažovala nad svojí fixací na matku.

Závěrečná část snu bylo o nějakém rockovém koncertu, ke kterému jsem se dostala skrz webové stránky frontmana skupiny. Webové stránky byly žluto-černé. Prohlížela jsem si je a po chvíli jsem začala stahovat jejich mp3 písničky. Pak jsem se vnořila do stránek a díky tomu se octla přímo uvnitř těch fotek, které jsem si prohlížela. Frontman byl tlustý, vousatý, dlouhovlasý padesátník. Věděla jsem, že už je mrtvý. Ale přesto viděla jeden jejich koncert. Baskytarista té skupiny hrál jakoby nezúčastěně a pak dokonce z podia během koncertu znuděně odešel.

Únor 15, 2010 - Oblázky u moře, dovolená v německo-ruského hotelu

Část snu jsem strávila s mojí mamkou u moře, šly jsme po pláži a sbíraly oblázky omyté mořskou vodou. Byly hladké, šedivé a většina z nich na sobě měla ještě vložené skleněné ozdoby, podobně, jako jsou kamínky vkládané do prstýnků. Moře bylo rovné, horizont se nikam neskrýval. Máma mě na tuto skutečnost upozornila. Rozhlédla jsem se a skutečně - moře bylo rovné, vypadalo to nezvykle. Navíc nebylo ani tak modré jako šedivé.

Další část snu jsem úspěšně zapomněla, když jsem šla vyndat kočku v 5:38 ráno z kuchyňské linky a překazila jí tak pěší túru skrz nádobí.

Znovu jsem usnula k ránu, kdy se mi zdálo, že jsem na cestě na dovolenou. Cesta vypadala trochu jako cesta autobusem z Rakovníka do Prahy. Ale všude zněl rozhlas, jaký slýcháme na vlakových nádražích. Z něj se linula velmi špatná, koktavá němčina odříkávaná nějakým mužem. Zadrhával se a co nevěděl německy, řekl prostě česky. Jedna z jeho neodborných vět zněla: „Der Zug odjíždí v osm Uhr." Rozčilovala jsem se, jak nízkou úroveň zdejší rozhlas má. Pak jsme se octli s rodinou v nějakém hotelu. Měla jsem na sobě žluté tričko, skrz které mi prosvítala černá podprsenka. Spatřila jsem sama sebe v odrazu nějakého okna, byla jsem trochu mladší, než nyní. Bylo větrno, ale jinak takový normální letní den. V hotelu se brzy schylovalo k večeru a najednou jsme snídali. Dostala jsem od nějakého tlustého pána připravenou snídani, takový ten loupák, namazaný máslem. Kupodivu máslo nebylo namazané nahoře na ležícím loupáku, ale zboku, uvnitř toho ohbí. Přesto jsem poděkovala, ale nejedla jsem. Museli jsme hotel totiž opustit, náš pobyt skončil. Někdo za mě vrátil klíčky od pokoje, který jsem s někým sdílela (ta moje rodina byla pro mě v tom snu cizí, necítila jsem se jako se svými, a jejich tváře mi nikoho reálného nepřipomínaly). Došla jsem znovu do opuštěného pokoje a vyndala ještě ze dveří nějakou kartu. Najednou hotel nebyl německý, ale ruský. Odebrala jsem se s kartičkou v ruce na recepci a chtěla ji vrátit, měla jsem dojem, že můj příbuzný ji tam zapomněl. Když si ode mě recepční kartu vzala, tak podivně se na mě podívala. Vzbudilo to ve mně pocity, které jsem mívala jako 12-13 letá holka, jako outsider s vizáží kluka, jako nerespektovaná dívčí osobnost, jako přehlížené mládě na kraji dospělosti, od kterého se očekává už rozum, ale kterému scházejí zkušenosti a sebevědomí. Vzbudila jsem se proto v dost blbém rozpoložení.

Únor 10, 2010 - Te, Ma, kočky, les

Část snu jsem strávila balením se na cestu. Tušila jsem, že se mám vydat na dlouhou a náročnou túru zasněženým terénem s kamarádkou Ve. Ale balení nebralo konce, měla jsem přitom stres, jestli to stihnu. Když už jsem dobalila, vždy se objevilo ještě něco, co mi chybí, a tak to šlo stále dokola, aniž bych na túru vyrazila (s tím, že zrovna s Ve se mi jít nechtělo).

Pak jsem najednou byla na procházce v lese, šla jsem po písčité cestě a na nohou měla přitom kolečkové brusle, takže chůze byla obtížná. Lesem se procházeli i jiní lidé a také měli na nohou brusle. Společně jsme tam tak pajdali na procházce. Byl hezký letní den. Na vodítku jsem měla svoji kočku Medeiu. Došli jsme do nějakého údolí na kraji lesa, kde byly trhy. Jakoby středověké stánky. Koupila jsem tam kocourkovi Medardovi probiotika (asi doznění toho, že jsme jej minulý týden takto léčili z průjmu), a pro Medeiu jsem prodavačce řekla o odměnu za to, že se mnou šla na procházku. Vybrala jsem jí nějakou kočičí konzervu. Ale zaplacení si nepamatuji.

Pak jsem zase balila zavazadla na nějakou cestu, její cíl a účel si však nevybavuji.

V závěru snu jsem se octla ve svém současném bytě, navštívila mě kamarádka Te a náš společný kamarád Ma. Kamarád jí klečel u nohou a líbal jí kolena a stehna. Pozorovala jsem ten výjev z povzdálí a trochu mě znepokojovalo, co to ti dva dělají. Kamarád v tom snu působil, jako by podlehl všem těm pocitům, nereagoval na moje dotazy, co to dělá. Stála jsem opodál a pozorovala je, všichni tři jsme byli nazí

Únor 9, 2010 - Šá, světle fialová až lila

Jeden útržek snu si pamatuji. Procházela jsem se zasněženým parkem v Rakovníku u klubu dětí a mládeže. Byla tam moje kamarádka Šá a její přítel. Oba byli oblečeni v nafialovělém (až lila) zimním oblečení, působili neživě, bezbarvě, vybledle. Povídali jsme si o sportu, o hodině tělocviku ve škole. V tom snu jsem litovala, že to bude můj poslední tělocvik, tušila jsem, že můj pobyt na škole končí. Tím parkem se se mnou procházel ještě někdo další, ale jen jsem o něm věděla, neviděla jsem toho člověka. Nepřipadala jsem si sama, bylo to svým způsobem milé. Sněžilo.

Únor 8, 2010 - Únik po schodech dolů, pes, smažený řízek, babka

Opět jsem byla v Rakovníku, ve vysokém domě, kde jsme s mámou bydlely. Sbíhala jsem po schodech dolů. V domě hořelo, to jsem věděla, ale neviděla. Utíkala jsem sebejistě, na konci každého schodiště jsem provedla otočku, držíc se za tyč (v dětství jsem takto ty schody sbíhala). Do cesty se mi v jednom patře připletla nějaká mladá dívka, oběhla jsem jim se slovy: „Co se mi tu pleteš." a běžela jsem dál. O dalších několik pater níž (bylo jich víc než ve skutečnosti) jsem z horní části schodiště spatřila dole u tyče velkého psa, šedivou dogu. Nenapadlo mě se jí bát, pouze, když jsem k ní dobíhala, tesklivě jsem na ni zakňučela (jako kdybych byla taky pes nebo uměla jejich řeč), doga také zakňučela a uhnula mi, abych mohla provést otočku u tyče a běžet dál. Pak jsem konečně vyběhla z domu, před vchodovými dveřmi jsem hlasitě vydechla (s úlevou) a položila se na zem. Kontakt se zemí se mi líbil, bylo to příjemné na ní ležet. Bylo této, klidné odpoledne. Opodál jsou kontejnery na odpad, stála u nich partička přátel. Spatřili mě, ale nijak ke mně nechvátali, ani já k nim. Odpočívala jsem.

Část snu jsem strávila také v nějakém městě, které mi nepřipomínalo žádné z míst, kde bych ve skutečnosti byla. Na kraji tohoto města byla jakási zahrádkářská kolonie a skrz tyto oplocené zahrádky jsem se procházela a hledala cestu, nějakou ulici. Byl letní klidný den. Vím, že jsem hledala cestu ke kamarádce Da.

Pak jsem se přenesla do místa svého současného bydliště. Byla noc. Vše vypadalo jako ve skutečnosti. Ležela jsem na lůžku a podívala se na hodiny. Bylo 4:15. Tma v bytě. Jen kočky tu nebyly. U mé postele seděla stará babička a jedla smažený řízek s bramborami. Mně nabídla jídlo také. Ale dostala jsem od ní smažené žampiony. Byly moc dobré. Nepovídaly jsme si, jen jsem jí pochválila jídlo. Za námi byly zavřené bílé dveře, které ve skutečnosti nechávám na noc otevřené. Zpoza nich k nám doléhal zvuk šoupání skříňovými dveřmi, který znám z dětství. Babička znervózněla, že je tam asi někdo cizí. Ale já ji uklidňovala tím, že ten zvuk jsem poslouchala celý svůj život a znám ho, že tedy není cizí...

Únor 7, 2010 - Děti, ledová voda, psí exkrement

Sen byl zmatený a nepřehledný. Byla jsem venku, sněžilo, mrzlo. Octla jsem se na nějakém sídlišti poblíž vysokého žlutého paneláku. Na procházce v parku nedaleko mě byla školka. Malé děti šly v zástupu, držíce se za ruku, učitelka tam asi taky někde byla. Měla jsem v ruce zelenou plastovou zahradní hadici a kropila je ledovou vodou. Pak jsem byla v tom paneláku. Zčásti se mi tam prolínal interiér bytu, ve kterém jsem na návštěvě u Da tu noc spala. V bytě jsem cosi hledala, ale pak už jsem byla zase venku před domem a táhla červené plastové dětské boby. Na zemi ve sněhu byl psí bobek. Protáhla jsem jím ty boby, ač jsem věděla, že tam leží. Tak nějak záměrně...

Únor 4, 2010 - nový zámek

Díky kočce šlapající na mojí hlavu jsem velkou část snů zapomněla. V mysli mi ulpěly pouze dva útržky. V jednom jsem šla po ulici s Dá a kolegou z práce. Byla jsem uprostřed mezi nimi a oba mě drželi za ruku. Druhý fragment se odehrával v mámině bytě, o kterém se mi často zdává. Byli v něm se mnou nějací přátelé, ale spíš než že bych je viděla, jsem je cítila a věděla o nich. V obývacím pokoji bylo hodně spotřebičů - počítače, televize, mikrovlnky… Odešla jsem do ložnice, mámina pokoje, kde jsem chtěla vypnout počítač. Prošla jsem cestou tam kolem bytových dveří. Na nich mě zaujal úplně nový zámek, ještě se blýskal novotou. Sáhla jsem na něj, byl studený. Fascinoval mě, bylo to něco nového. Dřív ve snech jsem se v tom bytě vždy necítila bezpečně, v tomto snu s novým zámkem ano.

Únor 2, 2010 - Smrt Mí, dva psi, čtyři stohy papíru, dům

Pomalu se mi zase začínají vracet sny po dlouhém období neklidného spaní. V dnešním snu jsem se octla v podivném, starém, velikém a velmi rozlehlém domě, ve kterém byly bílá stará futra a zlaté kování u klik. Místností bylo hodně za sebou, dvoukřídlé vysoké bílé dveře byly mezi nimi všechny otevřeny dokořán. Probíhala jsem mezi těmito místnostmi. Ne však bezstarostně. Honila mě nějaká opice. Byla to gorila, vzrostlá. Měla jsem dojem, že je to muž. Byla to sice gorila, ale trochu přizpůsobená stavbou těla lidem. Utíkala za mnou. Když jsem proběhla světlou částí domu, doběhla jsem do nějakých umýváren, kde okolí potemnělo. Otočila jsem se, už nebylo, kam utíkat dál, a spatřila gorilu, jak na mne běží zaútočit. Rozhodla jsem se, že jí vyběhnu vstříc a kopnu ji. Rozeběhla jsem se tedy proti ní. Pak jsem se ale asi probudila, nepamatuji si přímo střet s ní. Najednou jsem v tom domě byla jinde, asi v první patře (tamto bylo přízemí). Byla jsem v jakémsi bytečku, ve kterém jsem měla dva psy. Chtěla jsem je jít vyvenčit, ale zdržela jsem se tam s kamarádkou Le. Na nějaké polici nízko u země ležely čtyři štosy popsaného papíru. Byl v nich jakýsi řád, proto čtyři hromádky. Ale jestli byly ty papíry moje, to netuším. Kamarádka Le mi sdělila, že naše kamarádka Mí zemřela. Bylo mi to líto a rozplakala jsem se. Sen pokračoval a já si v různých okamžicích vybavovala, že ona už nežije, střídavě jsem plakala a střídavě byla v pořádku. Při jednom takovém záchvatu lítosti jsem pronesla větu: „To je hrozný. Ona je mrtvá. Ještě před chvílí se radovala, že to zvládne, a teď tu to její silný tělo leží." Brečely jsme s Le obě dvě. Objala mne a políbila na rty. Kolem procházela v tu chvíli tátova přítelkyně a pozorovala nás. Něco jsem utrousila, ale nebylo to myšleno na ni; tátova přítelkyně to však vztáhla vůči sobě a urazila se. Ze snu jsem se probudila tedy v mírně konfliktní náladě. Nestačila jsem jí vysvětlit, že jsem tu připomínku nemyslela proti ní.

Leden 2010

Leden 23, 2010 a dál

Špatně spím, pokud nějaké sny mám, stejně si je nepamatuji :-/

Leden 22, 2010 - noc, les, angličtina, náledí

Sen byl útržkovitý. Nejdříve jsem seděla ve škole, v třídě, prostředí mi nic nepřipomínalo. Seděla jsem úplně v zadní lavici, kam jsem si sama šla sednout. Ve snu jsem to vnímala trošku jako revoltu, šla jsem dozadu přes celou třídu, tak nějak napůl hrdě. Lavice byly dřevěné, natřené na takovou žluto-oranžovou barvu. Vpředu byla jasně zelená tabule. Zkoušející se mnou mluvil. Odpověděla jsem mu anglicky: „I don´t know, what I am gonna do. But I know, what I don´t want to do." Pak jsem byla za městem na kraji lesa. Byla zima, sněžilo, na zemi bylo náledí. Scházela jsem jakoby z kopce dolů po kluzké cestičce, která se všelijak kroutila. Sestupovala jsem jakoby do města. Nahoře na kraji lesa jsme nechali vrak auta, jen kovovou kostru. Bylo nás tam víc, ale nějak jsem se k těm lidem nehlásila. Měla jsem dojem, že auto jsme ohlodali jako nějakou mršinu a kovová kostra auta ve snu pro mne symbolizovala něco, co bylo ohlodáno na kost. Při chůzi po cestě jsem byla opatrná a dávala si pozor, abych neuklouzla. Zároveň mě napadlo, že by se na tom hladkém betonu pěkně jezdilo na bruslích. Neupadla jsem. Kam jsem však došla, nevím.

Leden 21, 2010 - zdeformované děti, máma, nákup

Procházela jsem nějakým obchodem, taková starší Jednota to byla. Procházela jsem se s mámou mezi regály a zřejmě jsme nakupovaly. Někde mezi zbožím ležely dvě malé děti. Byla to novorozeňata, ale fyzicky zdeformovaná. Děti měly jen zadky a tváře a nohy, takže z nich vznikly takové podivné bytosti. Jakoby hlavy se zadnicí místo temene a jen dvěma nohama přímo vycházejícími zpod baculatých tváří. V tom snu jsem se jich hrozně štítila. Navíc ty děti nechodily, ale kutálely se. S odporem jsem od nich odešla. Sen určitě pokračoval, ale díky neplánovanému probuzení jsem zbytek zapomněla. Zůstal mi ze sna pocit odcizení a štítění se.

Leden 20, 2010 - příprava hry, rozinky

Telefonovala mi jakási Monika, zřejmě nějaká moje známá, která měla malé dítě. Plánovala se mnou přípravu hry pro naše děti. Zřejmě jsem tedy nějaké měla. Ale stejně mě během snu mátlo, že se se mnou baví, neznala jsem ji. Představila se jako Monika a řekla, ať jí klidně tykám. Během telefonátu jsem s kolegou z práce jedla rozinky a ořechy, kolega na mě dělal grimasy a snažil se mne rozesmát. Popocházela jsem během telefonátu po bytě (cizí, nic mi nepřipomínal) a tu a tam něco poupravila nebo uklidila. Celkově jsem měla ze snu cizí dojem, jako kdybych se tam octla jakýmsi omylem.

Leden 19, 2010 - jízda na kole

Opět jsem ve snu jela na kole. Tentokrát jsem vyjela po silnici od Masarykova nádraží směrem k Opletalově ulici, v té rychlosti jsem vjela do protisměru, ale naštěstí nic nejelo. V pořádku jsem vešla do budovy i s kolem.

Leden 18, 2010 - infarkt, Te, Lu

Stejně jako ve včerejším snu jsem se octla na rakovnickém Husově náměstí. Tentokrát však bez kola. Pěšky jsem došla k pekárně na rohu Masné ulice a zazvonila na kamaráda Lu, který tam kdysi bydlel. Otevřel, vypadal však trochu jinak, než ve skutečnosti. Byl rozcuchaný a jakýmsi způsobem nevrlý. Zeptala jsem se ho, jestli by nechtěl jít ven. Ptala jsem se ho za sebe a kamaráda Lu, což byl vlastně on. Tahle smyčka, kdy se bavím s někým na popud jeho samotného, se mi občas ve snech stává.

Pak jsem byla najednou v nějakém cizím bytě. Vzdáleně mi připomínal některými kousky nábytku náš starý byt v Rakovníku. Hlavně ten starý vínovo-hnědý gauč. Ležela jsem na něm s kamarádkou Te. Chvíli jsme si o něčem povídaly, a pak mi Te zničehonic položila dlaň pod košili na místo, kde mám srdce. Začalo mě u srdce bolet, řekla jsem jí to, ale ona držela dál, až mi přivodila infarkt. Trvalo to dlouho, cítila jsem, jak srdce zpomaluje a jak ho něco brzdí, bolest rostla. Pak jsem se vzbudila.

Leden 17, 2010 - Okno, trávník, Da

V rámci neklidného spánku po fyzicky náročném programu se mi zdálo, že jsem v Rakovníku. Jela jsem po náměstí na kole, vysokou rychlostí, ale měla jsem pocit jistoty při řízení. Ačkoliv bylo léto, na konci náměstí byly dvě velké sněhové závěje. Pořádně jsem do toho šlápla a přeskočila je. Pak jsem se octla v nějakém domě. Byl pro mě ve snu úplně nový. Stála jsem v koupelně před zrcadlem a česala se. Vypadala jsem zhruba tak, jak vypadám nyní. Upravila jsem si vlasy. Byla tam se mnou také Da. Umyly jsme se a vypravily na společnou cestu ven. Otevřely jsme okno a za ní byla v úrovni výše okna (jako kdyby to byly vlastně dveře) zem. Na zemi byl krásný, svěží zelený trávník, na krátko střižený, a na něm byla ranní rosa. Přejela jsem přes něj rukama a libovala si, jak je pěkný.

Leden 15, 2010 - Říhnutí

Poslední dobou špatně spím. Z dnešního snu si jen matně vybavuji, že jsem ve snu krkala...

Leden 13, 2010 - Klíče, bazen, komično

Nejprve pouze jako pozorovatel jsem viděla kraj bazénu, na němž byly odrazové můstky. Na jednom z nich stála docela podivně oděná žena s velmi výraznými, hustými, vlnitými nazrzlými vlasy. Mohla být tak ve středních letech. U ní stála mladší žena a snažila se té na můstku domluvit, ať skočí do vody. Velice jemně ji tlačila ke skoku a oslovovala ji jménem „Pohádko". Nakonec žena skočila. Pak už jsem byla v bazénu s ní. Viděla jsem, jak jí povolil horní díl plavek (no, on to byl spíš takový podivný postroj). Začala sebou házet, ale lidé, kteří to pozorovali (najednou jsme byli součástí nějakého představení nebo soutěže), se smáli. I já jsem byla pod vodou. Proplavaly kolem mne klíčky od mého nového bytu. Uchopila jsem je a udělala legrační grimasu. Diváky to pobavilo. Voda byla nesmírně čirá a viděla jsem daleko, až na tu druhou ženu, která se také snažila diváky pobavit.

Leden 12, 2010 - Autobusové nádraží, mléko, matka, Te a Lu

Na autobusovém nádraží po návratu odkudsi z ciziny s matkou jsem vypila krabici plnotučného mléka. Mamka něco vyřizovala u přepážky k prodeji jízdenek, po očku jsem hlídala, jestli na ni obsluha není nepříjemná. Obě si všimly, že hlídám korektnost jejich chování, a daly si pozor. Spokojeně jsem dopila mléko a krabici nejspíše vyhodila. Pak jsem byla najednou v nějakém bytě. Vím, že tam se mnou byla kamarádka Te. Ležela jsem na gauči a odpočívala, ona seděla u mne. Zazvonil mi mobilní telefon, který ležel na stolku opodál. Sáhla jsem po něm a pomyslela si, že se proměním v toho, kdo volá. Najednou ze mě byl její přítel Lu. Kamarádka se na mě s podivem podívala. Já se znalecky usmála. Pak jsem telefon s neobyčejnou jemností vzala do ruky a probudila se.

Leden 11, 2010 - Nákup oblečení

Octla jsem se na vietnamské tržnici a kupovala si trička. Nakonec jsem si jich hromadu koupila a šla od stánku dál, abych si trička přebrala a dala do tašky. Trošku špatně se mi s nimi manipulovalo, neměla jsem si to kam odložit. Probírala jsem se jimi a některá byla vážně nemožná, až jsem se zarazila, co u mě dělají. Snažila jsem se je sbalit do tašky rychle, protože jsem se stále nacházela na tržnici a měla jsem strach, že nepoznají, že jsem si je koupila a budou chtít znovu zaplatit nebo vidět paragon, který mi nedali. Když jsem trička schovala, spatřila jsem sama sebe v jednom z těch nových triček v zrcadle. Bylo celé černé. Rukávy byly v ramenou nabírané, což se mi nelíbilo. Pořád jsem nemohla vymyslet, proč na sobě takovou věc mám, když by se mi nelíbila už při výběru. Černé tričko bylo navíc průsvitné, jako kdyby to byla nějaká síťka. Skrz něj mi byla vidět prsa. Začala jsem se smát, že pod tohle si budu muset brát černou podprsenku. Pak jsem si vzala mikinu a nedostatek skryla.

Leden 10, 2010 - Světlo, sestra

Byla jsem ve snu v mámině bytě, kde jsem dřív bydlela. Občas se mi o něm zdává. Stála jsem na potemnělé chodbě a viděla zavřené dveře svého bývalého pokoje, který je v současnosti sestřin. Zpoza něj a zrnitého skla v nich pulzovalo žlutozelené světlo. Bylo to skoro jako kdyby skrz to pronikalo do chodby ranní sluníčko. Bylo to milé světlo, cítila jsem z něj nový začátek, nový den, něco nového, co začne. Sestra zatím seděla v pokoji vedle, zavalena stohy knih a starých věcí. Ale tušila jsem, že tam nebude už dlouho.

Leden 8, 2010 - Sestra, krev

Dnes se mi zdálo něco o sestře. Tuším, že tam byla, ale moc jsem toho neviděla. Sen byl nezřetelný. Zbyl mi z něj pocit opuštění a samoty. Vzbudila jsem se pak smutná. Další část snu byla plná krve. Seděla jsem na záchodě, podlaha, modrý koberec a zelené kalhotky - vše bylo od tmavé, napůl zaschlé krve. Celkově to byly nepříjemné, zmatené sny.

Leden 7, 2010 - Balení a odchod z domova, vlak, nůž, staří lidé

Na začátku snu jsem se octla v bytě svých dvou kamarádek Ve a Le. Jen ten byt byl mnohem větší, jinak tam vše sedělo (stará široká dřevěná futra nalakovaná na bílo, plynové topení apod.). V bytě se mnou nikdo jiný nebyl. Všude byly spousty věcí, oblečení, boty, věci k osobní hygieně. Měla jsem po ruce krosnu a balila jsem se k odjezdu. Krom osobních věcí, oblečení a dalších podstatných věcí jsem si pak také zabalila lezecké potřeby (boty, sedák, karabiny...). Bylo toho mnoho, věci jsem si však třídila na přehledné hromádky a ty pak dále probírala tak, že jsem si do krosny dala jen to podstatné a zbytek dala stranou. Když jsem se relativně v klidném rozpoložení dobalila, oblékla jsem si na oranžovou fleesovou mikinu, kterou mám v současnosti, džínovou bundu, kterou jsem nosila cca před šesti lety. Chtěla jsem už jít na vlak, když se mi zachtělo na toaletu. Poté jsem se octla v koupelně, kde byla velká bílá vana. Pustila jsem silný proud vody a stoupla si jen v té mikině a bundě do vany a začala čurat. Vše pěkně odteklo s proudem vody, když jsem ale chtěla vodu vypnout, zaslechla jsem šramot klíčů v zámku. To se vracely domů Le, Ve a Mí. Přibouchla jsem koupelnové bílé dveře s pozlacenou zámkovou koulí a vylezla z vany. Potřebovala jsem se utřít, ale nebylo do čeho. Navlékla jsem si kalhotky, ale zamáčela je, což bylo trochu nepříjemné. Ale byly jen od vody, tak jsem to nějak přežila. Kamarádky už byly v bytě. Do kouta koupelny jsem odhodila velké staré krajkové spodní prádlo, které nebylo moje, povalovalo se na zemi, tak jsem do něj kopla, ať se neválí tak uprostřed místnosti. Vyšla jsem z koupelny připravená na cestu. Kamarádce Ve jsem vysvětlovala, že nejsem objímací typ a že se s ní tak nebudu loučit. Pak jsem vzala krosnu a odešla pryč. Když jsem byla na vlakovém nádraží, začalo poprchávat a na nebi byly těžké šedé mraky. Chtěla jsem vyndat z boční kapsy batohu deštník, ale nešlo mi to. Trochu jsem spěchala na ten vlak, tak mě rozmrzelo, že ta úzká kapsa nejde pořádně otevřít (to i ve skutečnosti). Nakonec jsem vytáhla deštník z batohu s pláčem, vlak mi nejspíše ujel. Mrskla jsem vztekle deštníkem do vlakové haly.

Co je zvláštní, pak jsem se znovu octla v tom bytě s kamarádkami, ze kterého už jsem ale jednou odešla. Pohádala jsem se s Ve a Mí a znovu odešla, spěšně. Kamarádka Le je ve skutečnosti malá osůbka, v tom snu byla ale větší, stejně vysoká jako my. Jako kdyby povyrostla. Ta jediná mi tam nevadila. Ale na cestu k vlaku se vydala se mnou kamarádka Mí. Pověděla jsem, že je čtvrt, a že musíme jít.

Cestou na vlak jsme prošly kolem hodin. Byly modré a ručičky byly bílé. Bylo deset minut po půle (hodinu nevím). Nasedly jsme s Mí do vlaku. V kupé seděla ještě stařena. Nevšímala si nás. Vlak se s námi rozjel. Seděla jsem zády ke směru jízdy. Podivila jsem se, že vlak vyjel o pět minut dřív, než měl. A pomyslela na chudáky, kterým ujel.

Pak jsem se probudila kvůli umňoukané kočce, ale zabrala jsem a sen kupodivu pokračoval. To už jsem byla v bytě svém a opět byly všude věci připravené na sbalení. Tentorkát to byl malý byt, skutečně, jak ten můj je. Balila jsem si oblečení. V obývacím pokoji se někdo bavil, měla jsem pocit, že je to moje mamka a kamarádka Mí. Sbalila jsem si vše potřebné do batohu. Omylem jsem přitom z háčků na zdi sundala sedák a lezečky kamarádky Ve. Rozčílila jsem se, že se mi tam její krámy pletou. Mrskla jsem jejími věcmi na zem a vyhledala svůj sedák a lezečky. Pak jsem si vše zabalila a šla si do koupelny vyčistit zuby. S kartáčkem v puse jsem ještě hledala zbylé věci v koupelně, co si chci vzít s sebou na cestu. Koupelna je maličká, byla plná převážně cizích věcí, na hrazdě na posilování ve dveřích vyselo nějaké oblečení. Skrz tuto „clonu" přišla nějaká blonďatá slečna ke mně do koupelny. Nikoho jsem v ní nepoznala. Začala mi něco říkat, ale já jsem ji díky čištění zubů moc neslyšela. Ukazovala na mne a usmívala se. Zdálo se mi, že mi ukazuje na rameno, kde mám tetování. Vyndala jsem si bílý zubní kartáček z pusy a zeptala se, co že se jí to líbí? Že tetování? Ale ona zavrtěla hlavou a ukázala na mne znovu. Prý, že mám hezká prsa. Najednou jsem si uvědomila, že jsem od pasu nahoru nahá. Stydlivě jsem se zahalila a dočistila si zuby. Slečna z koupelny odešla. Dobalila jsem věci a měla v plánu byt opustit.

Ale to už jsem byla v úplně jiném bytě. Nějaká šestice cizích slečen tam byla se mnou. Byl to byt matky jedné z nich a my ostatní jsme byly u nich na návštěvě. Matka hostitelky tam nebyla. Byly jsme u podlouhlého hnědého stolu a něco jedly. Působilo to trochu jako dámský dýchánek, přičemž já jsem si připadala trochu jako outsider a pozorovatel. Najednou zachrastily klíče v zámku a přišla matka slečny-hostitelky. Všechny dívky byly blondýny. Když matka přišla, atmosféra by se dala krájet. Zvaní návštěv zřejmě nebylo dovolené. Dívky se jedna po druhé začaly s omluvnými výrazy ve tvářích trousit z místnosti a odcházet z bytu. Zůstala jsem jen já, dokonce i hostitelka odešla. Její matka mne neviděla ráda. Začala mi nadávat, že jsem špinavá Španělka a že bych měla odejít, když jsem od sedmnácti na ulici. Začala jsem se bránit, že nejsem Španělka, že neumím španělsky ani slovo. To už vedle mě seděl velmi starý pán. Chovala jsem se k němu uctivě, on proti mně nic neměl a slušně se se mnou bavil. Řekl pár španělských slov (vím, že v češtině to bylo „pes" a „pivo", ač španělsky psa říct neumím). Matka hostitelky řekla, že je tomu pánovi 55, což mi na něj nesedělo, vypadal na dobrých 80, vrásčitý, plešatý, ale milý. Když mi začala ta žena znovu nadávat, zastal se mně. Ze žertu jsem řekla, že nejsem špinavá Španělka, ale nevlastní sestřenice z druhého kolene z levé strany matčiny rodové větve. Načež muž spráskl pobaveně ruce, že to jsem pak „jeho". Ale mrkla jsem na něj, že si dělám srandu. Pak jsem místnost radši opustila a šla do kuchyně na druhé straně bytu. Byt byl takový potemnělý. Působil na mne cize, trochu jako byt matky mojí bývalé přítelkyně (která mi ve skutečnosti nadávala podobně, jako ta žena ve snu). Najednou jsem v té kuchyňce stála u stolku a na něm byl dort v bílé papírové krabici. Chtěla jsem ho naporcovat, a proto jsem držela v ruce nůž. Velký, skoro takový ten sekáček. Do kuchyňky však vešla ta žena a měla v ruce také nůž. Najednou jsem se polekala, že si myslí, že na ni chci zaútočit. Zřejmě ji napadlo to samé. Odhodila jsem proto nůž na červenou židli, jakou jsme mívali, když jsem byla malá, a řekla, že se nechci hádat ani prát. Asi to pochopila, nic mi neudělala.

Leden 5, 2010 - vratký domek ze dřeva, dlažba, zima, škola

V rámci jednoho snu jsem se octla kdesi na venkově, venku sněžilo a byl mráz. Uvnitř jakéhosi stavení byl takový podivný dřevěný náznak domu. Když jsem přišla blíž, majitelka (byla jsem zřejmě zájemce o koupi) mi povídala o tom, jak dům bude vypadat, až ho dostaví. Měl být dvoupatrový, z popisu to znělo jako lákavá nabídka. Ale pak jsem vylezla do vrchního patra, rozkročila se a rozhoupala celý domek. Neměl pevné základy, vrzal, klátil se. Tak jsem se rozhodla, že ho nechci. Byl ze světlého, jen hrubě opracovaného dřeva, na té podlážce byla hromada hoblin. Podívala